Svéhlavý Fipovský uškodil hospodaření pivovaru tím, že váhal s nákupem zásob ječmene tak dlouho, až přišla sucha a cena obilí vyletěla strmě vzhůru. Táborský magistrát se pak kvůli nákupu předraženého ječmene zadlužil i u soukromníků. Navíc na Filipovského prasklo, že tři roky nevedl účetnictví. Informaci, že zítra už kvůli svým průšvihům nemá chodit do práce a že jeho vyhazov schválili i na krajském úřadě, přijal bez emocí. Beztak už předtím prohlašoval, že takovou práci nepotřebuje a že bez ní „lépej živ býti může".
Táborští úředníci pak přemýšleli, jak vytvořit samostatný finanční fond na nákup zásob ječmene. Nebylo ale z čeho do něj přispívat. Nejdřív muselo začít vydělávat táborského pivo. Aby vydělávalo, musel ho dost uvařit městský sládek Václav Hašek. A pak ho hlavně museli Táboráci vypít a zaplatit.
Byla v tom potíž. V Táboře se místnímu pivu neholdovalo. Obyvatelé raději pili pivo, jemuž se tehdy ve městě říkalo „cizí", zkrátka z jiných pivovarů. Úředníci, místo aby změnili normy surovin pro vaření táborského piva, vydali roku 1791 nařízení: V Táboře se bude pít výhradně táborské pivo. Měšťané, kteří budou šenkovat cizí piva, můžou zapomenout na to, že by pak dostali nějaký podíl z výnosu hospodaření pivovaru.

DVĚ VÝJIMKY

I krajský úřad považoval takové rozhodnutí za rozumné. „Nemůžete, páni táborští, dostávat prebendy z táborského piva, když sami pijete cizí. To byste si přece chtěli ukrajovat z bochníku, do kterého jste předtím nedali mouku," vysvětlili těm z Tábora, kteří to pořád ještě nějak nemohli pochopit. Řečeno přesněji: oni to pochopili, ale aspoň občas chtěli polahodit jazyku dobrým dováženým pivem.
Už tehdy se takový stav řešil jako dnes. Výjimkou. Nabízet hostům cizí piva bylo v Táboře dovoleno pouze šenkýřce Kateřině Bužkové a hospodskému Josefu Grigarovi. Je přirozené, že oba dobře věděli, komu smějí exkluzivní mok nalévat. A je také přirozené, že tahle záležitost se nikde oficiálně neuváděla, nicméně všichni se podle ní řídili.
Kupodivu netrvalo dlouho, kdy Bužková i Grigar přešli ve svém sortimentu plně na táborské pivo. Buď se městský sládek Hašek pochlapil a dokázal vařit nápoj, který si získal přízeň i místních mocných, anebo situace v pivovarské pokladně byla natolik špatná, že páni přinesli oběť nejvyšší – vzdali se požitků a trpěli u korbele s ostatními, aby přispěli táborskému hospodářství.
Výhradní pití táborského piva v Táboře pak potvrdilo i zamítnutí žádosti šenkýřky Kateřiny Vackové z roku 1802. Chtěla ve svém domě č. 106 prodávat cizí pivo, ale magistrát řekl ne, což Vackovou v dobách josefínských svobod pobouřilo. Současně magistrátní úředníci k této kauze poslali vyjádření na krajský úřad, že Josef Grigar a Kateřina Bužková, kteří povolení prodávat cizí piva mají, už stejně šenkují jen táborské. Vacková se dokonce se svou žádostí obrátila do úřady do Prahy a do Vídně, ale i tam ji odmítli s přihlédnutím k vyjádření táborského magistrátu.

Josef Musil

TŘI ZLATÉ ZA SUD

Už v roce 1793 se totiž táborští várečníci usnesli, že každý z nich, kdo přiveze do města cizí pivo k prodeji, zaplatí do pivovarské pokladny tři zlaté za každý sud. To nebylo málo, a z jiných příhod víme, že Táborákům nebyla lakota cizí. Navíc sousedé společně rozhodli i o trestu pro ty, kteří se usnesením nebudou řídit: Nejen že pak nedostanou nic z rozdělování finančního výnosu, ale může to ohrozit i jejich váreční práva. Měšťané se pod tento závazek vlastnoručně podepsali.
A protože v Táboře byla už dávno situace taková, že jeden hlídal druhého a těšil se na příležitost, jak mu uškodit, nikdo se nepokusil usnesení obejít. Kdyby Kateřině Vackové přece jenom nejvyšší místa vyhověla dovážet do Tábora cizí pivo, stejně by ho od ní nikdo nekupoval.