Tehdy jí bylo čtrnáct let. Bydleli v barácích v Regau. Gabi, třinácté dítko rodiny, právě zemřelo, jeho matka ještě byla v nemocnici, otci amputovali nohu – na vánoční pohodu nebylo ani pomyšlení, píše list. V zoufalství vzala malá Rosi tužku a papír a napsala redakci Nachrichten – v naději na zimní ošacení mladších sourozenců, aby nemuseli v prosincové zimě mrznout.

Rosina matka přivedla na svět osmnáct dětí. Čtyři zemřely krátce po porodu. Rosi se narodila v roce 1949 jako šestá. V roce 1963 je osud zavál do osady Hinterbuch, kde našli střechu nad hlavou v lágru, který tu byl vybudován po válce pro uprchlíky. Ve třech prostých cimrách spali, vařili a jedli. „Tři jsme měli jednu postel, ale to nám nevadilo, nebyli jsme zvyklí na nic jiného,“ vzpomíná Rosi a přidává: „Měli jsme šťastné dětství…“ Jinak to viděl úřad péče o mládež, který čtyři z nich, také ji, poslal do dětského domova. Rodičům ani neřekli, kam. Po pěti dnech bylo „strašidlo“ pryč, ale tahle doba zůstala v dětských hlavičkách dlouho.

Vánoce 1964.Zdroj: Deník/repro

Děti už odmala pomáhaly k živobytí velkorodině. „V deseti letech jsem chodila po škole na statek poklízet kravám, abychom doma měli mléko,“ vypráví. Charita ji s několika sourozenci v dětství dvakrát poslala do Belgie. Tamní rodina ji a její o rok mladší sestru Resi chtěla adoptovat. „Maminka ale řekla: I kdybych měla ještě jednou tolik dětí, nedám z nich žádné!“

V roce 1968 si Rosi vzala Petera Resche. Pár týdnů po svatbě přejelo jejího mladšího bratra na cestě do školy auto. Nebyla to poslední rána osudu. Když se se svou vlastní rodinou přestěhovali z baráků k manželově rodičům do Vöcklabrucku, uhořel její malý bratříček Herbert při hraní si v autě. Pak ztratila dalšího bratra Johannese, který měl smrtelnou nehodu na motocyklu. Když jí bylo třiatřicet a měla tři děti, našli jí rakovinu. Dva roky nato už ale zase pracovala v obchodě s elektronikou. O manžela, který onemocněl rakovinou plic a byl odkázán na umělou výživu, pečovala dva a půl roku doma. Přes všechny rány si paní Rosi uchovala hodně radosti ze života a držela rodinu pohromadě, uvádějí OÖN.

Vánoce 1964 Rosi Reschové, už čtyřnásobné babičce, a jejím sourozencům stále připomínají kromě jiného dřevěné jesličky, které tehdy dostali od OÖN. A její příběh přináší linecký deník ve víkendovém vydání, aby připomněl, v jak těžkých osudech je jeho akce světýlkem naděje. Od onoho roku 1964 už čtenáři listu přispěli na ježíškovské konto více než čtrnácti miliony eur…