Tábor – Vyprávění o Jordáně a táborském pivovaře nás dovedlo na přelom 18. a 19. století. Tábor už prodchlo osvícenství, brzy se přihlásí národní obrození. Rostoucímu počtu obyvatel začne být město sevřené hradbami těsné.
Přichází nová éra. S každou zbouranou bránou, s každým rozebraným loktem opevnění se ztišuje ozvěna pozdního středověku města, která dosud v obyvatelích zaznívala a ovlivňovala jejich vzájemné vztahy, přestože si to určitě neuvědomovali. Skončí doba staročeských sousedů a jejich potýkání roztomile obhroublého a zároveň přímočarého, stejně jako býval vyjadřovací styl městského písaře, který míchal vysokou češtinu s lidovou a kořenil ji němčinou i latinou. Vytratí se předchozí prostota žití a lidské myšlení se promění vlivem nových společenských tendencí.
Zároveň se objeví velmi zajímaví lidé, kteří se ponoří do studování starých časů a s chutí je budou přibližovat svým současníkům. Podívejme se díky nim opět do dávných dějin Tábora. Nejmalebnějším slohem nejspíš psal své práce o historii profesor Martin Kolář. Táborský rodák František Dušan Zenkl ho charakterizoval slovy „občan nevšední".
Kolář se narodil 18. června 1836 ve Švihově na Klatovsku, vystudoval lingvistické a historické vědy na univerzitě v Praze a od roku 1862 působil jako profesor reálného gymnázia v Táboře. Literární činnost v oblasti historie zahájil v roce 1861. Psával s takovou malebností, že se jeho vyjadřování vyrovná Aloisu Jiráskovi.
Jeho práce mají s Jiráskem bohužel společné i to, že z dnešního hlediska jazykově poněkud zastaraly. Vždyť málokdo z čtenářů třeba ví, co například znamenalo slovo „dadouc", jehož používání nebylo ani v Kolářových dobách běžné. Jedinečný vhled do dějinné látky však nevyprchal. Při čtení si čtenář uvědomí, že texty psal učitel, který díky své vytříbené výřečnosti jistě dokázal upoutat pozornost studentů.
Není divu, že za sto padesát let, jež uplynuly od napsání jeho prvních prací, přinesla historická bádání nové poznatky. Nicméně bylo by škoda, kdyby to zajímavé z Kolářových textů zůstalo už navždy v zaprášených svazcích, do nichž nikdo nenahlédne. Pokusím se některé jeho články přiblížit.
Třeba o tom, jak husité roku 1420 dobyli Sezimovo Ústí, načež se zrodil Tábor. Dobytí Ústí se v současnosti zpravidla odbývá jedinou větou, že Ústečané vyspávali po masopustu a díky tomu husité jejich město snadno obsadili. Mnohem jímavěji tuto událost pojal profesor Matěj Kolář v článku Obrazy z dějin města Tábora, který vyšel 22. ledna 1869 v časopise Světozor.
Nejprve stručně doplníme informace, které autor přeskočil. V listopadu 1419 se vypravili husité ze Sezimova Ústí do Prahy na celohusitské shromáždění. V Ústí bylo husitů hodně, protože majitelka města, Anna z Mochova, se horlivě hlásila k Husovu učení. Ta ale právě v roce 1419 zemřela a Ústí zdědil její syn Oldřich. Na rozdíl od své matky se hlásil ke katolické víře. Husity ve svém městě nechtěl. Využil toho, že odešli do Prahy, dosadil ve městě prokatolickou radu, a když se poutníci vrátili, nepustil je zpátky.
Někteří husité odešli do jiných husitských měst, ale dost jich zůstalo v lesích okolo Ústí. Čekali na příchod spasitele. Tuto změnu systému světa předpověděl mistr Jan Jičín na 10. až 14. únor 1420. V ohlášené dny se nic takového nestalo. A tak se husité u Ústí rozhodli zahájit přerod světa sami. Počkali, až se ve městě bude konat masopust a bdělost obránců pohasne. Nečekali dlouho; 20. února se Ústí veselilo, bylo úterý na Popeleční středu.
HUSITSKÁ RADOST
Dále pokračuje profesor Martin Kolář. Uvádí, že 20. února hustě napadl sníh a zahalil krajinu. Také se zmiňuje o veselici. Lidé slavili nejen v Ústí, ale i v okolních vesnicích. Zatímco s vrcholící nocí pozvolna utichal ruch na vsích, hlahol oslav se nesl z Ústí stále hlasitěji. Husité v okolí měli radost: Čím víc budete pít a tančit, tím tvrději pak budete spát!
Nakonec bylo v širém okolí slyšet jen Ústí. Jakmile tam ale z klášterní věže odtroubil ponocný půlnoc, Ústí zmlklo a lidé postupně zhasili světla. Kmitavé plamínky osvětlení ozařovaly pouze dvě městské brány a věže městského opevnění. A husité se připravovali na svou příležitost.

Josef Musil