V malé komůrce o velikosti několika málo metrů žil zvoník společně se svojí manželkou ještě v polovině padesátých let minulého století. „Staral se nejen o zvony a pravidelné odbíjení času, ale jeho úkolem bylo také kontrolovat, zda se některé z bechyňských stavení neocitlo v plamenech," přibližují práci zvoníka průvodci malého věžního muzea Anna a Miroslav Vadovi.
Společnost dělala rodině zvoníka ve věži koza, kterou chovali v prostoru vedle schodiště. „Koza ale dokázala seběhnout schody dolů, venku se napást zeleného a zase vyběhnout na noc zpátky do svého příbytku. Tak to alespoň popisují pamětníci," usmívají se manželé Vadovi.
Každého, koho napadne, že to byl krásný a romantický život, ale upozorňují, že se to tak jeví jen pohledem neznalého návštěvníka.
„Romantické to tu mohlo být jen pár dnů. Když si představíte, že zde nic neměli a vše museli nosit po schodech nahoru a naopak odpady snášet dolů, tak vám dojde, že to opravdu žádná idylka nebyla," dodávají průvodci muzea. (ref)
