Vítané rozptýlení ve válečném roce 1941 poskytli filmaři obyvatelům Putimi i okolních vesnic a dokonce i Písku. Režisér František Čáp Písek a okolí velmi dobře znal ze studií na lesnické škole. Kromě Putimi se natáčelo například u mlýna v Heřmani, na hřbitově v Albrechticích nad Vltavou a pochopitelně také   v Písku. Pozornému divákovi neuniknou záběry z nádvoří Prácheňského muzea, u Kamenného mostu nebo Putimské brány. Největší porce filmu se ale odehrává ve volné krajině kolem Putimi.

Snímek vrcholí požárem lesa v Hůrkách. Z hořícího lesa zachránil Jan Cimbura dvě děti. Filmaři, aby vše bylo bezpečné, vybudovali falešný les ze stromů, které jim poskytla obec Putim. „Lesní kulisu od samotného lesa dělila jen vozová cesta. Na místě byli připraveni místní dobrovolní hasiči v plné pohotovosti. Kamery postavili filmaři tak, aby dělící vozová cesta nebyla vidět a aby byly záběry dokonale přesvědčivé. Filmařský trik s falešným lesem poskytl divákům velkou podívanou," vzpomínala bývalá kronikářka Putimi a komparzistka Anna Wretzlová Pixová.

Ve filmu si zahrálo po boku tehdejších hvězd i mnoho místních. „Filmaři dorazili uprostřed žní. Zájemcům o práci v komparzu nabízeli padesát protektorátních korun za den, což nebylo tak nezajímavé, takže o zájemce neměli nouzi," podotýká kronikářka.

Stará putimská škola, ve které se tehdy už pět let neučilo, posloužila jako šatna herců i přípravna pro komparz. Putimský hřbitov kolem kostela svatého Vavřince, na kterém je i hrob Jana Cimbury, filmaři ve snímku nahradili pro ně zřejmě atraktivnějším albrechtickým. „V době natáčení přitom byly ještě hroby upraveny postaru jako rovy s litinovými a kovanými kříži se jmény, které mohou čtenáři najít v v Baarově románu. Vnitřek kostela byl stejný jako v době, kdy do něj chodíval Jan Cimbura," podotýká kronikářka.

Film měl premiéru na podzim roku 1941. V listopadu ho mohli vidět v píseckém kině Bio Orbis i putimští komparzisté. „Nikdo nešel na film jen jednou. Chodilo se vícekrát    a ti, kteří účinkovali v komparzu, se na plátně usilovně hledali. Po zhlédnutí nám zůstávala v uších působivá melodie písně Protivínský zámek mezi horama, kterou jsme si zpívali pokaždé, když jsme se z píseckého biografu vraceli pěšky do Putimi," vzpomíná Anna Wretzlová Pixová.

Snímek dostal po válce protižidovskou nálepku

Záběr z filmu Jan Cimbura.Po válce se u filmu Jan Cimbura objevila obvinění, že se částečně jedná o antisemitské dílo. Snímek totiž obsahuje scénu vyhnání židovského krčmáře. Ten je líčen jako zloduch a lichvář, který „má jen jedno procento zisku: za jednu zlatku koupí a za dvě prodá." Jeho krčma je ve filmu semeništěm hříchu, kde se pije na dluh. Rozhořčené ženy, které tak chrání své muže, krčmu zdemolují.

Původní Čápův scénář prý tento výjev nezahrnoval, vyžádali si ho zřejmě nacisté. Scéna je, i když v jiném vyznění, i v Baarově románu, ale v části, o kterou se film už neopírá. Na podzim 1941, kdy se film dostal do kin, se uskutečnily první židovské transporty do vyhlazovacích táborů.

Historik Jiří Dvořák z Historického ústavu Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích zdůraznil, že film je nutno vnímat v dobových souvislostech. „Režisér Čáp šel nad rámec knížky. V roce 1941, kdy se film dostal do kin, se zdálo být nacistické Německo neporazitelné. Film byl natočen v trendu doby, byl plný patosu a takové filmy Němci rádi dávali do kin," uvedl Jiří Dvořák. Podle něho se na vyznění filmu jinak dívá historik hospodářských a sociálních dějin, jiný bude pohled  historika filmového nebo židovského, u něhož sehraje roli citová vazba. „Česká společnost po válce nelibě reagovala na prohřešky umělců. Stačí připomenout případy Vlasty Buriana nebo Lídy Baarové. Ne každý z umělců zvládnul válku bez ztráty kytičky," míní historik Jiří Dvořák.

Někteří odborníci tvrdí, že kritizovanou „protižidovskou" scénu lze bez problému pochopit jako součást příběhu. Režisér Čáp se v roce 1946 hájil před Komisí pro národní bezpečnost tím, že scénu obsahuje už Baarova předloha a že v době realizace filmu se Židům ještě nic nedělo. V románu židovský obchodník Salomon odchází z vesnice sám.

Režisér František Čáp dětství prožil na venkově v jižních Čechách, kde se seznámil se spisovatelem a pozdějším filmovým režisérem Václavem Krškou. Po roce 1948 František Čáp emigroval do Německa, kde natočil řadu filmů. Potom se odstěhoval do Slovinska, kde se stal váženým režisérem. Za svůj slovinský domov si vybral přímořské městečko Piran, kde také zemřel 3. ledna 1972 a na jehož hřbitově je pochován.

Kritik Jan Jaroš má Cimburu v krvi

Jan Jaroš je s Janem Cimburou vzdálený příbuzný.Významný filmový kritik Jan Jaroš (*1958, Písek) vyrůstal v Putimi a k reálné postavě Jana Cimbury má blízko. O několik generací zpátky to byl jeho předek.  „Je to velice jednoduché: Jan Cimbura byl dědečkem mé babičky z otcovy strany," usmál se Jan Jaroš.

Tento vztah ho ale žádným přehnaným patosem ani pýchou nenaplňuje. „Jan Cimbura, tak jak byl zfilmován, je veskrze literární postavou, literární fikcí, jež nemá s realitou moc společného. Pamětníci v kronikách píší, že Cimburův literární portrét je vybájený stejně jako jeho idealizované postavení v obci. Spisovatel Baar ho posunul do roviny vlastence s hlubokým vztahem k přírodě, zvířatům a rolnictví. Stavěl se proti novotám hospodářského charakteru, byl nedůvěřivý i k novotám politickým. V umění je popsán jako člověk následováníhodný, jako vzor," vysvětlil Jan Jaroš.

Toho mrzí, že se dosud nenašel historik, který by se životem skutečného Jana Cimbury seriózně zabýval. „Archivní látky je k tomu dost. Postava Jana Cimbury by potřebovala korekci," míní Jan Jaroš. Filmu připisuje velký význam, neboť spadá do období do roku 1942. Tehdy se v protektorátu točily přepisy významné domácí literatury, jako Babička, Pantáta Bezoušek, Městečko na dlani. „Tyto filmy zdůrazňovaly ušlechtilost Čechů, malebnost české krajiny a krásy památek. Snímek Jan Cimbura do této linie patří. Režisér Čáp odvedl svědomitou práci až na scénu, kdy venkovské ženy ničily židovský obchod," sdělil Jan Jaroš.

Z Prahy, kde bydlí, se kritik do Putimi pořád a rád vrací, neboť tam má domek. Kdykoliv může narušit shon velkoměstského života, utíká  do jižních Čech i s rodinou. A ještě jedna okolnost, velmi fyzická, Jana Jaroše k Cimburovi poutá – velká noha. Cimburovský rod prý proslul velkými chodidly. „Mám velikost boty 47. Má dvanáctiletá dcera už má 45, což je dost nezvyklé. Zdá se, že tradice velké cimburovské nohy se zakládá na pravdě. Jan Cimbura byl přitom ve skutečnosti spíše menší, zavalité postavy, žádný dvoumetrový chlap. Charakterizovaly ho ale mohutné ruce a velká chodidla," dodal Jan Jaroš.