Maskérka zničila komparzistce vlasy i nehty

Žoldnéři, tuláci, žebráci a chudina. Komparzisté neměli při natáčení dobrodružného snímku Poslední propadne peklu o práci nouzi. V Jindřichově Hradci, kde se točilo na schodech kostela a na zámku, filmaři využili členů divadelního spolku Jablonský.

Ladislavu Ratajovou a Pavla Körnera štáb oblékl jako žebráky. Pro Ladislavu Ratajovou není vzpomínka úplně příjemná. Měla krásné, delší vlasy a pěstěné nehty. „Starší maskérka asi neměla ráda mladé ženské a ty vlasy a nehty mi úplně zničila olejem. Pak nás zabalili do příšerných kostýmů a vyváleli v blátě. Režisérovi jsme se pořád zdáli málo špinaví. A ve filmu je ze mě jen cíp sukně," směje se Ladislava Ratajová.

V den, kdy natáčela, večer nosila květiny koncertním umělcům v divadle. Výsledek práce maskérky ale nešel smýt. „Hlavu jsem si šamponem vydrbala asi pětkrát," řekla Ladislava Ratajová, tehdy aranžérka v potravinách.

Sedmnáctiletý Pavel Körner se právě přistěhoval do Hradce. Protože tíhl k divadlu, vyhledal ochotníky a hned se s nimi dostal do filmu. Na svých minirolích žebráka a lokaje nevidí nic zvláštního. „Bylo to hezké, ale normální. Jako žebrák jsem ve filmu vidět dvě vteřiny, pak stojím jako lokaj u dveří na zámku," řekl Pavel Körner.

Tábor „půjčil" do filmu kus hradu Kotnov a zdejší uličky. Podstatnou kulisu snímku tvoří zřícenina hradu v Dobronicích u Bechyně. Lidé ze vsi na filmování nezapomněli. Olze Kodadové bylo 29 let. „Holčina, co ve filmu hrála, spadla z koně a zlomila si nohu. Po vesnici bylo velké haló, herci tu chodili v dobovém oblečení, a protože maskérnu měli v hospodě, naproti níž bydlíme, tak jsem je často viděla," řekla Olga Kodadová.

Té se líbil estonský herec Bruno O'Ya. „Byl to urostlý, krásný chlap. Říkalo se, že se pořád pozoruje v zrcadle. A taky se mezi lidmi neslo, že režisér na herce dost křičel," uzavřela Olga Kodadová.

Když se točí rvačky, člověk utrží rány. Nic nelze fixlovat

Michaele Kudláčkové bylo dvanáct let, když jí režisér Ludvík Ráža svěřil roli Magdaleny Korálkové. Později se proslavila rolí Barči ze seriálu My všichni školu povinní. Dnes je vyhledávanou kartářkou a řídí dámský magazín.

Jak bylo náročné točit dobový film Poslední propadne peklu?
Náročné to bylo, pochopitelně. Zvlášť pro člověka, kterému je dvanáct let. Natáčí se v noci, v chladnu, často jsme byli mokří a museli se válet po zemi v blátě. Člověk utrží rány, když se točí rvačky a špatné zacházení nelze vždy nafixlovat. Je to hodně fyzicky unavující a o psychice už vůbec nemluvím, protože, aby to bylo skutečné, člověk musí některé věci skutečně prožít, cítit. A to vyčerpá. Nikdy jsem nelitovala, a to ani když mi při natáčení úvodní scény zlomil nohu kaskadér a já ji měla skoro půl roku v sádře a nemohlo se točit. Když jsem se uzdravila, museli mi nohu ještě jednou zlomit, protože mi bérec srostl křivě, bylo léto a zase se točit nemohlo, protože by v jednom záběru byly holé stromy a ve druhém ne. A tak se čekalo do podzimu. Natočila jsem mezitím pro pana Víta Olmera Skleněný dům.

Jak vzpomínáte na jihočeský Tábor, kostel Jindřichův Hradec, hrad Dobronice u Bechyně, kde se točilo?
Moc si toho tak detailně nepamatuji, protože mi to hrozně splývá, byla jsem dítě, byť vnímavé. Co ale vím naprosto přesně, je, že zrovna Tábor se mi vtiskl do paměti. Natolik mě uchvátilo náměstí, kde se točilo, že jsem ten pohled nikdy nezapomněla. Mám Tábor zasejfovaný jako město, kde se mi líbilo. Ani vlastně nevím, proč. Bude to tím, že jsem byla dítě a děti prostě jedou přes pocity.

Vzpomenete si, kde jste bydlela, kam jste chodili jíst?
Vůbec ne. Jedli jsme za pochodu, zpravidla někde v lese nebo po restauracích a hotelech, které mi splynuly v jednu kouli. Dostávali jsme takové pytlíky, ve kterých bylo jídlo. Pořád se někam jezdilo. Jediný hotel, který si pamatuji dobře i jménem, byl hotel Zvon v Budějovicích.

Měla jste volno ze školy?
Jasně. Téměř celý rok. Barrandov mi najal i učitelku, která s námi jezdila. Moc jsme se toho spolu nenaučily. Byla jsem mazaná, pokaždé jsem jí začala vyprávět o natáčení a zážitcích a zpravidla naslouchala ona mně.

Jak vás Ludvík Ráža objevil?
Myslím, že jsem si jeho pozornost zasloužila filmem Veronika prostě Nika. Pozval si mě na kamerové zkoušky a musela jsem mu být sympatická, protože Magdalena měla být tmavovlasá dívka.

Kdo z herců si s vámi povídal, kdo byl pro vás osobnost?
Já mám krásné a cenné vzpomínky na hodně velkých postav našeho filmu a jsem za to vděčná. Báječný člověk byl Boris Rösner, jak ten dokázal házet nožem! To, co říkal, se mi líbilo. Jednal s člověkem jako s bytostí, nepovídal si se mnou jako s malou holkou. Bylo to hodně silné. Měl zvláštní klidnou a moudrou povahu. Byl uzavřený, a přece vstřícný. Nesmím zapomenout na Dášu Veškrnovou, se kterou byla legrace, a na Ivana Vyskočila, který se mi hodně věnoval. Byl to takový táta po dobu natáčení.

Přímo pro film napsal píseň Od Krumlova koně jdou

Jihočeský rozměr filmu Poslední propadne peklu rozšiřuje autor hudby Jaroslav Krček, rodák ze Čtyř Dvorů v Českých Budějovicích, umělecký šéf známého souboru Musica Bohemica. „Na hudbu k tomuto filmu vzpomínám velmi rád. Je to hezký příběh od Ludvíka Ráži s mladou Kudláčkovou. Ráža si mě našel a o spolupráci mě požádal. Vše jsme nahráli ve studiu s Musicou Bohemicou," řekl Jaroslav Krček.

Přímo pro film vytvořil píseň Od Krumlova koně jdou. Krčkův soubor ji dodnes hraje na koncertech. „Občas se mě lidé ptají, z jakého sborníku pochází. Myslí si že je lidová, ale ona přitom vznikla uměle pro film," vysvětlil Jaroslav Krček.

Požadavky režiséra Ráži byly podle něho náročné. V hudbě chtěl cítit baroko a zároveň napětí. Jaroslav Krček ale netušil, že se dostane do časové tísně. „Filmaři potřebovali natáčet v jarním počasí, kdy je bláto. Začali, ale hlavní dětská představitelka si zlomila nohu a na další bláto čekali až do podzimu. Film sestříhali v listopadu, ale mě dali na hudbu jen týden. Psal jsem ve dne v noci," vyprávěl autor hudby.

S první verzí nebyl spokojen ani režisér Ludvík Ráža, ani Jaroslav Krček. „Když jsem ve studiu hudbu dirigoval, věděl jsem, že jsem vedle.  Netrefil jsem to. Napsal jsem moc not, které nepomohly náladám. Režisérovi jsem okamžitě nabídl, že to přepíšu. Druhá verze se už povedla, posloužila dobré věci," dodal Jaroslav Krček. Na hotový film má jednu kritickou vzpomínku.

Příběh vypráví o moci zvláštní lahvičky, která přináší úspěch a zázraky. Režisér Ráža musel na příkaz komunistických cenzorů zázraky popřít. „Na konci filmu postava muzikanta řekne, že zázraky neexistují. Namítl jsem, že já bych to nikdy neudělal," vyčítá i po letech režisérovi.

Se snímkem se Jaroslav Krček za zajímavých okolností setkal i v zahraničí. „Jeli jsme se souborem do Španělska 
a v nějakém zapadákově v baru jsem viděl prodávat videokazetu s povědomou fotografií. Tlumočnice nám přeložila název: Poslední propadne peklu. Někdo ten film tehdy vyvezl a prodal," míní.

Film má rád i proto, že jedna z postav (Matouš Psík) je středověký muzikant, který si chce založit kapelu. Na rozdíl od něho se to Jaroslavu Krčkovi povedlo.

Jak se zrodila touha být filmovým warriorem

Šermíř, choreograf a odborník na historické zbraně Petr Nůsek dnes běžně spolupracuje s velkými hollywoodskými produkcemi a slavnými divadly. Před jedenatřiceti lety s šermem začínal ve filmu Poslední propadne peklu. „Ocitl jsem se v komparzu, kam jsem se dostal přes divadelníky v Písku, odkud pocházím," řekl Petr Nůsek.

Při přepadení vozatajstva 
a následné bitce měl za úkol proběhnout za vozem. „Utíkal jsem tam s nějakou krabicí, pak s dvojitými vidlemi. Šermovat mě nenechali, ale tady a pak v seriálu Válka volů, kde jsem taky hrál, se ve mně zrodila touha být filmovým warriorem (válečníkem, pozn. autora.)," řekl Petr Nůsek.

Ve filmu je těžko k poznání, záběry jsou rychlé a hrál hodně vzadu. „Účinkuji ve třetím plánu. Bylo to daleko," řekl Nůsek, tehdy čtrnáctiletý. Pamatuje si, že se neuvolnil z vyučování, ale šel „za školu".

Z kroniky města Jindřichův Hradec, rok 1981

O natáčení snímku je zmínka 
v kronice města J. Hradec: Režisér Ludvík Ráža si vybral starobylou část města 
a samozřejmě zámek k natáčení některých scén z připravovaného filmu s pracovním názvem Pokušitelé. Natáčení zvláště kolem proboštského kostela se těšilo velkému zájmu občanů, kteří sledovali vystoupení známých herců Růžka, Haničince, Veškrnové, Somra, ale i členů divadelního spolku Jablonský. Asi dvacet pět našich ochotníků se zúčastnilo filmování v rolích měšťanů a chudiny.