Na jednu stranu je půlnoční mše podle duchovního jako každá jiná. Je na ně zvyklý a slouží je v podstatě denně už půl roku. Tento druh má však svá specifika. „Je vánoční čas a do kostela si najde cestu spousta lidí, kteří tam jinak nechodí. Pro některé může být bohoslužba cizí, nemusí tomu rozumět, takže je potřeba se zamyslet nad způsobem kázání, nad formulacemi, které by mohly být trošku jiné,“ uvažuje Vojtěch Blažek. „Měly by lidem pomoci zakusit trochu tu křesťanskou naději,“ myslí si sedmadvacetiletý kněz, který pochází z věřící rodiny a dříve chtěl být programátorem nebo právníkem.

Proč se vůbec vydal na dráhu duchovního? „Souvisí to s tím, že člověk uvěří a přijme víru za vlastní,“ vysvětluje Vojtěch Blažek. Paradoxně moc nevěděl, co přesně kněz dělá, ale cítil „volání“. „Je to stejné, jako když se zamilujeme. Vnitřně nás to přitahuje a vnitřně chceme být s tím druhým,“ přibližuje novokněz.

Připouští pochybnosti, které ho provázely každou chvíli. „Zvlášť člověk přemýšlel, jestli opravdu chce žít život v celibátu, jestli chce svým způsobem zasvětit život bohu,“ přiznává Vojtěch Blažek a vysvětluje: „Pochybnosti přicházely, musel jsem vše zvažovat, ale myslím, že ten čas byl dostatečně dlouhý, abych se v klíčový moment rozhodl.“

Dnes slouží bohoslužby v českobudějovickém kostele sv. Jana Křitele a sv. Prokopa a zastává další službu ve farnosti. Zahrnuje zpovídání lidí, přípravy, křty, svatby, doprovázení snoubenců, dále působí jako spirituál, tj. duchovní, na základní škole na Rudolfovské třídě, kde učí i vede volnočasové aktivity. „Pomáhám mladým spolu s učiteli a dalšími lidmi nořit se do života a pochopit ho v jeho kráse a plnosti,“ shrnuje.

„Je to, jako když mladí lidé vstupují do manželství,“ říká o ideálech a mladistvé energii, s nimiž přistupuje ke své práci a svému poslání. „S tímhle je to podobné. Pořád mám nějaké ideály, že něco jde dělat jinak, něco ne. Určitě přicházím s tou mladistvou energií,“ dodává.

Ve volném čase Vojtěch Blažek chodí na ryby a sportuje – leze po stěně, chodí do hor, běhá. S kolárkem chodit stále nemusí. „Neberu to tak, že jsem, nebo nejsem inkognito. Někdy je to vhodné, je to prostě uniforma,“ uzavírá mladý kněz.