Karel Špala z Boješic u Mirovic slaví 99. narozeniny.Zdroj: Jan HrdinaKarel Špala se narodil 30. prosince roku 1919 v Boješicích v chalupě, ve které žije dosud. S manželkou vychovali dvě dcery, dnes má pět vnoučat a devět pravnoučat.

Oslavenec je velkým životním optimistou, který si nikdy nedokázal představit, že se ve zdraví dožije tak vysokého věku. Při setkání vzpomínal také na svoji maminku, která zemřela ve věku pouhých 48 let. Je také výborným vypravěčem a ochotně odpovídal na otázky a popisoval své celoživotní zážitky.

Kam jste chodil do školy a jak vzpomínáte na vyučování?
Chodil jsem do Mirovic, pěšky, to ještě nebyla ani silnice. Mým spolužákem byl Václav Vejvoda od mostu. Dnes už ze spolužáků nikdo nežije. Musel jsem si najít mladší kamarády, se kterými si chodím každý týden popovídat do hospůdky.

Nejdřív jsme chodili pět let do obecné, pak tři roky do měšťanky a ještě následoval jednoroční kurz. Měl jsem spolužáky i ze Zbenic, z Orlíka, ze Svučic atd.

Protože jsme měli malé hospodářství, pokračoval jsem ještě ve studiu na zemědělce v Březnici. Ale to byl pouze zimní kurz, když nebyla práce na hospodářství. Učili nás praktické věci – například jak opravit kola u vozů nebo jak plést košíky.

Také si vzpomínám, že jsem v mirovické škole jednou neměl úlohu a paní učitelka Házrová mě kvůli tomu dala dvě facky. Doma jsem si ale nemohl postěžovat, protože tatínek by to řešil použitím pásku. Rodiče a učitelé měli velkou autoritu a museli jsme je poslouchat. Dneska je to úplně jiné.

Jaké životní osudy měl tatínek za sebou?
Byl válečný invalida. Narodil se v roce 1891. Narukoval do první světové války, do Srbska. Tam přišel o nohu, používal protézu, docela dobře s ní chodil.

Co bylo v době Vašeho dospívání - za první republiky - zajímavého v Mirovicích?
Městečko bylo menší, nová výstavba přišla až mnohem později. Bylo náměstí a z něj vedly ulice. Na náměstí i v ulicích byly krámky, často židovské. V hotelu Frič byl sál, kde se promítalo kino. To nás bavilo. Začínaly se objevovat první automobily. Myslím, že jedno z prvních aut měl doktor. Pak to přibývalo, začínala se rozvíjet autodoprava.

Mirovice, to býval také soudní okres. Byl tam nejen soud a četnická stanice, ale i šatlava v budově dnešní radnice. K Mirovicím patřily Zbenice, Kozárovice, Zalužany. V době po dostavbě Orlické přehrady se to ale změnilo. Ty vesnice přešly k Příbrami a význam Mirovic trochu utrpěl, vše se přeorientovalo na okres Písek.

Pak nastalo nelehké období fašistické okupace – jaké máte vzpomínky?
Za války jsme měli povinnost přes noc hlídat v budce na návsi, byli jsme vždycky dva chlapi, hrávali jsme mariáš. Jinak jsem pomáhal v hospodářství, vše muselo být podle předpisů, jinak hrozily vysoké postihy. Tchánův bratr zahynul v koncentračním táboře.

Máte německý oddací list, ženil jste se v posledních dnech války – co všechno se stalo?
Se svou budoucí ženou jsem chodil čtyři roky, od roku 1941, od jejích 16 let. Brali jsme se v mirovickém kostele 14. dubna roku 1945. Na obřad jsme jeli dvěma kočáry a nad námi lítali Američani. Za osm dní byl proveden nepřátelský nálet na Mirotice. V ten den jsem byl v Mirovicích a z Horosáku pozoroval kouř a plameny v dáli. Nade mnou zase kroužilo letadlo.
Mám také zajímavou historku s našimi svatebními fotografiemi. Fotograf Tichý nás vyfotil, ale protože se hlásil k Němcům, z Mirovic rychle zmizel. My jsme žádné fotky nedostali. Až když národní výbor přebíral jeho majetek, tak mi fotky přinesl předseda pan učitel Toman, protože mě tam poznal. A ty fotky mám dodnes.

A co květen 1945 v Boješicích?
Státní silnice od Zalužan na Čimelice byla plná stahujících se německých vojsk, mraveniště hadr. Měli jsme ve vsi strach, a proto jsme na cestě směrem na Řeteč a Prahu udělali barikádu z vozů. Věděli jsme, že u Slivice se ještě bojuje. Strach opadl až po 11. květnu. Pak byly tady v původní hospodě ubytované ženy a byla tu na návsi pro ně zřízena provizorní kuchyně.

Děti se rodily doma?
Za rok po válce, první srpnový den roku 1946 se nám narodila první dcera. Manželka mi ještě v den začátku porodu pomáhala uklízet snopy do stodoly. Žně byly v plném proudu, každé ruky bylo potřeba. Vše ale dobře dopadlo, tenkrát k porodům chodila místní bába přímo do chalupy. Pak jsem pro jistotu dojel do Mirovic ještě pro pana doktora Kalbáče.

A jak šel život dál?
Doma jsem hospodařil ještě asi pět let po válce, pak se vše slučovalo a já jsem pak už úředničil na různých pozicích tady v okolí. Vždy jsem měl na starost zemědělství. Vesnický život se naprosto změnil. Dnes se nejezdí na vesnici hospodařit, ale chalupařit.

Dáte nám svůj recept na dlouhověkost a životní optimismus?
Nikdy jsem nekouřil, nikdy mi to nechutnalo. I když si vařím nebo mi dcera jídlo vozí, jsem hubený. Hubený jsem vlastně celý život. V 15 letech jsem promokl a chytlo mě revma do kolen a ramen. To mě obtěžovalo až do roku 1951, kdy mi vytrhli asi tři zuby a byl pokoj. Zánět z těla zmizel. V nemocnici jsem byl až v důchodu. Celkem 18 dní, přihlásily se mi staré problémy. Ale opět rychle odezněly. Dnes mě nic nebolí a ani neberu žádné léky na klouby. Asi před 15 lety mi operovali šedý zákal. Vidím dobře do dálky, čtu knížky z knihovny. Je to prostě pokrok medicíny, oči mi slouží. Problém mám se sluchem, řeším to naslouchadlem. Uši si dělají, co chtějí. K televizi mám připojená sluchátka. Používám starý telefon, pevnou linku. Mobil špatně slyším, ale tlačítka umím ovládat.

A ještě nějaký postřeh?
Doba se rychle mění. Havel by dnes spínal ruce, on varoval před tvrdým kapitalismem… Já jsem ale optimista! Přeji vám všem, abyste se ve zdraví dožili 99 let.

Marie Hrdinová