Jiří Horecký má tři prezidentské tituly. Ten nejnovější s evropským rozměrem

Ještě víc  začalo Jiřího Horeckého veřejnost vnímat, když  ve 24 letech začal šéfovat táborskému  domovu seniorů G – centrum. Letos v březnu na sebe upoutal pozornost celé Evropy. Stal se prezidentem Evropské asociace poskytovatelů dlouhodobé péče o seniory.

V té době jste už měl v oblasti sociálních služeb dva české prezidentské tituly, jak jste si zvykl na oslovení pane prezidente?

 Samozřejmě, titul ředitel je v České republice běžný, jelikož před rokem 1989 prezidentské funkce prakticky neexistovaly. Přinesl je až vznik různých spolků a asociací, takže to oslovení bylo nezvyklé, neboť do té doby souviselo pouze s prezidentem republiky. Po nějaké době si na to ale člověk zvykne, ale první měsíce jsem na toto oslovení moc nereagoval. Bylo zvláštní, když jsem měl jednání s prezidentem republiky Milošem Zemanem a on mne tak několikrát oslovil. To byla zvláštní konfrontace.

Když už to máte nacvičené a zažité,  nepokusíte se o ten pravý prezidentský úřad? Neuvažujete o vstupu do politiky?

 Já se mu nebráním a tak trochu počítám, že v některé další části svého profesního života se do ní vrhnu. Už jsem i několik nabídek na poměrně vysoké funkce na  ministerstvech odmítl, protože v tuto chvíli se chci zaměřit na odbornou stránku. Zatímco v asociaci poskytovatelů se už řada věcí povedla, tak v Unii zaměstnavatelských svazů se i po třech letech stále  učím, protože se musím dobře orientovat i v oblasti školství, kultury, zdravotnictví a zaměstnavatelské problematiky. Tady se ještě mám v čem zdokonalovat a navíc nemám kam spěchat. Pracovat budu ještě dlouho. Až mne to jednou přestane bavit a přijde nabídka,  nebudu se bránit. Svou politickou roli si dokážu představit na regionální úrovni, kde jsem v Táboře začínal, i na celostátní.

Nejste jen trojnásobným prezidentem, když jsem se dívala na váš profil, máte řadu dalších funkcí. Víte vůbec kolik?

 Ty hlavní jsou ty tři prezidentské a ty mi taky zabírají nejvíce času a pak to může být asi dvacet dalších.

Je vůbec v silách jednoho člověka je obsáhnout a dobře zvládnout?

 Dá se to stihnout, i když jistou sebereflexí některé náročnější zase opouštím. Byl jsem například několik let členem Akreditační komise Ministerstva práce a sociálních věcí a do ní je třeba nejen chodit, ale také se na tu práci hodně připravovat. Už před půl rokem jsem řekl, že na to nemám čas ani  kapacitu a  funkci opustil. Ale pak je řada jiných, které spolu obsahově souvisí, takže pro vnímání souvislostí je nutné v nich být.

Rodina si vás asi moc neužije, sice sídlo české asociace máte    v Táboře, kde stále bydlíte, ale předpokládám, že jednání se vedou jinde. Jaký rytmus jste si zavedli?

 Rodina musí počítat s tím, že se nemůžeme domluvit, že například ve čtvrtek budu včas doma, abych odvezl syna na basket. Když to jde, domlouváme se, ale je to velmi variabilní a nejsem úplně pánem svého času. Výhodou mého pracovního nasazení bylo, že manželka do sedmi let věku našeho nejmladšího dítěte nemusela řešit práci. Na dvě noci v týdnu zůstávám v Praze a pak se snažím jim čas vynahradit o víkendech a častějším volnem během léta, což dovoluje fakt,  že státní správa přes léto trošku usíná. Pak jsem schopen si vzít třeba měsíc volno. V Táboře trávím víkendy a společně tu třeba řešíme problémy Klokotské ulice se zvýšeným vandalismem a počtem trestných činů. S lidmi z ulice jsme teď iniciovali výzvu radnici, aby nám nainstalovala kameru.

Za jakých okolností jste si uvědomil, že vaší parketou budou sociální služby?

 Vystudované je nemám, studoval jsem ekonomiku, veřejnou správu a finance. Celé to začalo v roce 1999, kdy mne oslovili, zda bych nevedl účetnictví Farní charity. Pak jsem se na částečný úvazek stal jejím ředitelem, a tím se dostal k sociálním službám. Tenkrát to byly služby pro osoby ohrožené závislostmi, na které se nabalilo dobrovolnické centrum. Následně jsem se stal členem dozorčí komise G – centra a posléze se přihlásil do výběrového řízení na jeho ředitele. Když jsem jím byl už čtvrtým rokem, zase jsme byl osloven,  zda bych nechtěl kandidovat na prezidenta asociace. V té době to ještě byla čestná funkce, ale už několik let se hovořilo o tom, že by se měla profesionalizovat. Po roce jsem zjistil, že buď budu špatným ředitelem, nebo špatným prezidentem a rozhodl se z G – centra odejít. Od roku 2008 jsem prezidentem na plný úvazek.

A přišly další nabídky…

 Ano, dostal jsem telefonát   z Unie zaměstnaneckých svazů, že měli výkonnou radu a shodli se, že by mne měli oslovit, protože její prezident tragicky zahynul. Řekl jsem si, proč ne. A to samé teď       u této evropské asociace, kdy předchozí prezident po nějakém nátlaku odstoupil. Napsal jsem  kolegovi z Rakouska, zda by na funkci nechtěl kandidovat, že bych ho rád podpořil a byl jeho viceprezidentem. Dostal jsem od něj odpověď, že se na to necítí, ale že mi chtěl nabídnout to samé a že kdybych na prezidenta chtěl kandidovat, že mne taky podpoří. Zase jsem asi měsíc přemýšlel a pak se rozhodl, že ano. To je čestná funkce se čtyřletým volebním obdobím a člověk do ní může být zvolen dvakrát za sebou.

Doneslo se mi, že jste získal silný mandát…

 Z třiadvaceti asociací jsem získal podporu od jedenadvaceti.

Co vás motivuje, že vás tahle oblast tak chytla a navíc jste v ní takto  úspěšný?

 Konkrétní výsledky. Hezky je to vidět u asociace. Když jsem byl zvolený, měla 311 členů a jednu administrativní pracovnici. Toť vše. Teď po osmi letech máme tisíc členů, dvanáct zaměstnanců, vydáváme nejrozšířenější časopis o sociálních službách i o sociální práci, vydáváme svoje vlastní publikace, stali jsme se největším vzdělavatelem, pořádáme dvanáct konferencí, jednu i v Táboře, máme mezinárodní projekty. Podařilo se nám vytvořit něco, co funguje a pomáhá. Takže vidím, že práce má smysl, že jsme zaplnili bílé místo na trhu. To samé se teď děje         u unie, která se rozšiřuje a teď už druhým rokem děláme sedm konferencí, což nikdy dřív nebylo. V Táboře děláme výroční kongres, na nějž se těší všichni obchodníci a jak jsem se dozvěděl, vždy se na nás pořádně předzásobí, protože během dvou až tří dnů prodají neuvěřitelné množství bot nebo oblečení.

Kde má Jihočeský kraj v sociálních službách mezery?

 Náš kraj patří k těm lepším jak v oblasti financování, tak i v nastavení podmínek. Ale    i tady máme záležitosti, které je třeba dořešit, na mysli mám domovy se zvláštním režimem pro lidi s Alzheimerovou chorobou. V této oblasti je to nejhorší právě na Táborsku, ale už je plánovaná výstavba menšího zařízení. Pak je to problematika terénní hospicové péče a její financování a propojení zdravotní a sociální složky, což je ale problém celé republiky.     V kraji nám také chybí nějaké zařízení pro dospělé psychotiky, alkoholiky a lidi ohrožené závislostmi. Je možné říct, že v každém druhém kraji takové mají, tady u nás schází. Přesto v sociální oblasti patří Jihočeský kraj ke špičce v republice.

Co říkáte na další prodlužování odchodu do penze?

 Nejsem přesvědčený o tom, že by se měl rušit automatický mechanizmus prodlužování odchodu, který byl u nás zaveden. Je pravda, že jsme kritizováni, že jako jedna        z mála zemí nemáme daný strop, ale že ho máme otevřený a každým rokem se zvyšuje. Já si ale myslím, že právě tohle je dobře.  Musím říct, že náš odchod  do důchodu kolem 63 let je jeden z nejnižších v Evropě, takže by se navýšit měl. Když se zafixuje na 65 letech a jednou ho bude potřeba posunout na 68 let, bude to problém, protože jde o politické rozhodnutí. Současný systém je z tohoto pohledu elegantnější. Také nejsem příznivcem ukončení práce ze dne na den. Jakmile člověk přestane používat tělo, přichází nejvíc infarktů a depresí. Dobře to mají na Islandu, kde odcházejí do důchodu až kolem 71 let, protože, jak nám říkali, to tak lidé chtějí.

Vy byste chtěl tak dlouho pracovat?

 Já osobně, pokud budu zdravý, chci pracovat dlouho. Neplánuju, že bych se pak těšil, že si přečtu pět knížek denně.

Čím si pro to tedy udržujete kondici?

 Mě skutečně uspokojuje a motivuje práce a s tím související učení se. Ať už že mám tendenci zdokonalovat se       v jazycích, nebo pokračovat ve vzdělávání, dokonce jsem zvažoval i studium nějaké další  školy. Když jsem nastoupil do unie, tak jsem například věděl jen minimum o problematice kultury, de facto nic. A v tuto chvíli kulturu vůči státu zastupuju a jsem schopen hovořit na tiskových konferencích s panem ministrem, sdělovat požadavky na financování kultury, to nešlo jen tak, musel jsem se do toho ponořit. A to je to uspokojení, to vás těší a to mne nabíjí.

Měla jsem na mysli váš skutečně volný čas…

 Skutečně volný čas trávím s rodinou a dětmi. Jezdíme na různé výlety za poznáním.   Když už jsem měl času víc,  tak jsem se dřív věnoval hudbě a hrával na klavír a kytaru.