Kliknutím zvětšíteRozhovor jsme domlouvali už před pár týdny, ale požádala jste tehdy o strpení, až se vám podaří zvládnout ten největší nápor. Teď už vidíte světlo na konci tunelu?
Z podstaty své práce musím stát pevně na zemi. Díky Bohu jsme měli několik dní čas a nečekala nás italská cesta, ale jde stále o zdraví a životy. Ten virus nezmizí, ale můžeme ho marginalizovat. Takže při každé příležitosti prosím Jihočechy, aby byli zodpovědní, aby se chovali tak, jako by ty druhé mohli nakazit a jako by ti druzí mohli nakazit je. Máme to ve svých hlavách. Vím, že opatření byla a jsou nepříjemná, že omezují kvalitu života, mají strašlivé ekonomické dopady, ale buďme opatrní při jejich uvolňování, aby nás nespláchla druhá vlna. Vidím ale na chování svých spoluobčanů spoustu pozitivních věcí: Ze dne na den se z nich stali epidemiologové, začali přemýšlet jako my, a to, jak jsme zvládli první náraz, je jejich zásluha. Kéž by nám to vydrželo, třeba i do příští chřipkové epidemie, a zvykli jsme si na to, že nosit roušku není stigma, ale projev zodpovědnosti. I když jde, v uvozovkách, jenom o chřipku, která je ale u nás každoročně fatální pro stovky lidí a nemůžeme si myslet, že letos na konci roku nepřijde.
Jižní Čechy si vedou dobře, máme nejmenší relativní výskyt případů ze všech regionů a většina pozitivních se již uzdravila…
Ano, ale zítra může být vše jinak. Nesmíme ho podcenit. Virus nerespektuje hranice a naše přání, vidíme, jak se neomylně šíří uvnitř rodin a jak devastující je, když napadne nemocnici nebo zařízení sociálních služeb.
Čím to je? Pomáhá to, že jsme venkovský region s nízkou hustotou obyvatel?
Ne, podívejte se na Domažlicko, které má 549 pozitivních na sto tisíc obyvatel okresu, nebo Chebsko. Plzeňský nebo Karlovarský kraj jsou nejen z demografického hlediska srovnatelné, jsou to příhraniční kraje s tranzitem a podobným podílem přeshraničních pracovníků, a mají čtyřikrát pětkrát větší relativní výskyt. Takže je to v lidech. V tom, že Jihočeši začali uvažovat zodpovědně a chovat se ohleduplně. A že jsme v kraji začali opravdu dřív než ostatní situaci řešit a to už na konci ledna. Já jsem při čtení zpráv z Číny cítila, že se může vyvalit obrovský problém, i když byl všude kolem relativní klid a mnozí se i pousmáli nad tím, proč svolávám někdy čtyřiadvacátého ledna jednání zástupců kraje a složek Integrovaného záchranného systému. Obávala jsem se epidemiologického rizika ze strany asijských turistů hlavně v Českém Krumlově, v hotelích, ale virus udeřil z Rakouska a Bavorska.
Jak na to období přelomu února a března vzpomínáte?
To, co chybělo, byly informace. Jako první „kahes“ jsme zřídili telefonickou linku a lištu na ČT24, sloužila jsem tehdy první krizový víkend, kdy se lidé vraceli z lyžování v Alpách. A v době, kdy třeba Praha váhala, my jsme měli na dvě stě padesát osob v karanténě. Důležitá byla aktivita kraje a přístup kolegů z IZS a krizového štábu kraje. Myslím, že jsme smysluplně nastavili pravidla, systém, v němž spolupracujeme dodnes. Díky přístupu kraje a ředitelů nemocnic se podařilo rychle vytvořit síť odběrových pracovišť a začít testovat. Už mockrát jsem děkovala vedení kraje, lékařům, záchranné službě, hasičům, policistům, pracovníkům v sociálních službách, starostům, ale i našim epidemioložkám, kolegyním, které v terénu odvádějí už tolik týdnů neviditelnou, ale nesmírně důležitou depistážní práci.
Ostatně, jak se dohledává tři sta kontaktů najednou?
Narážíte na jeden konkrétní případ: Tam jich nebylo tři sta, jenom dvě stě devadesát devět, to představovalo přes víkend nějakých sedm stovek telefonátů… Ale vážně: My epidemiologové jsme dneska tak trochu detektivové, kteří si nesmí dovolit chybu a přehlédnout jakoukoliv stopu. Už třetí měsíc musíme pracovat s enormním nasazením, pod tlakem, protože důležitá je rychlost a efektivita rozhodnutí. Proto si nesmírně vážím svých kolegyň, jsou skvělé. A stejně tak vnímám policisty, hasiče. Na Veliký pátek jsme odhalili problém v jednom velkém zdravotnickém zařízení. Během několika hodin velikonočního víkendu kolegové z Hasičského záchranného sboru provedli náročnou dekontaminaci prostor a naše děvčata depistáž kontaktů, tam to šlo také do stovek. Tohle jsou situace, kdy vám ti druzí dodávají sílu, kdy už toho máte plné zuby. A leccos se dozvíte o sobě i o těch druhých…
Zmínila jste testování. Je skutečně i dneska tak důležité?
Bojujeme s virem, který, jenom připomínám, má označení SARS-CoV-2. Za pochodu poznáváme jeho chování, inkubační dobu, to, že už nějaký třetí den po nakažení ho pacienti vylučují, aniž by měli příznaky, že doba vylučování je delší než se myslelo a proto tak pomalu přibývají vyléčení. Bez testování to nejde. Od začátku února jihočeské laboratoře prověřily téměř čtrnáct tisíc suspektních případů, u nichž jsme my nebo praktičtí lékaři indikovali riziko, že by mohli být potenciálně pozitivní a šířit nekontrolovatelně infekci. Vidíme vysokou infekčnost viru na modelech domácností, kde virus napadá rodinné příslušníky, testováním ověřujeme i délku vylučování u pozitivních a samozřejmě zjišťujeme i hladinu postinfekční imunity v populaci, tedy získané přirozenou cestou, jako teď v rámci séroprevalenční studie na Písecku a Strakonicku. Jako člověk, který se více než pětatřicet let věnuje oboru, jsem přesvědčena, že právě včasné testování přispělo k tomu, že jsme regionem s tak nízkým výskytem.
Svého času zaznívalo, že za polovinou jihočeských případů potvrzené nákazy jsou pendleři. Oni se bránili s tím, že toto tvrzení nikdy nikdo nedoložil konkrétními čísly. Můžete to učinit teď?
Máme chronologicky zaznamenány všechny pozitivní případy a jejich kontakty, které nakazily. Začíná to zavlečenými případy a poté dochází k přenosu komunitnímu, například v rámci rodiny, pracovního kolektivu nebo nemocničního prostředí. První pozitivní případ v kraji jsme detekovali jedenáctého března – byl to muž z Prachaticka, pracující v Německu. Tři dny nato, čtrnáctého března, jsme odhalili už šest osob, u všech se jednalo o importovanou nákazu z práce v zahraničí – tři byli z Německa, dva z Rakouska a jedna jediná byla turistka z USA. A už toho čtrnáctého, schválně jsem si našla naši tiskovou zprávu a cituji z ní, jsem už opakovaně a velmi důrazně vyzývala osoby, které cestují do Německa nebo Rakouska v rámci pracovního poměru, k maximální opatrnosti a ohleduplnosti. Máme v regionu zmapovány všechny případy pozitivity a známe, až na skutečně několik málo výjimek, trasu, jak se jednotlivé přenosy vyvíjely. Vizuální podobě těchto tras říkáme pracovně „pavouk“. A každý okres má svého různobarevného pavouka s přesnou identifikací jednotlivých případů a cesty, jak k nákaze došlo. Co se týče přeshraničních pracovníků, jediným okresem, kde je nemáme zmapovány jako primární případy, je paradoxně příhraniční Jindřichův Hradec. Několik zavlečených případů bylo na Táborsku a Písecku, ale na Českokrumlovsku, Českobudějovicku, Strakonicku a Prachaticku představovaly v prvních týdnech polovinu a více ze všech aktuálních případů. Někteří z nich neinfikovali nikoho dalšího, ale jsou případy, kdy pacient v rámci následujícího komunitního přenosu rozvětvil toho pomyslného pavouka třeba i na téměř tři desítky dalších osob. Jednoduše – kdyby nebyl tento pozitivní, nebylo by ani sedmadvacet navazujících…
Naši čtenáři se hlavně zpočátku epidemie dožadovali informací o místě bydliště pozitivních osob a vy jste nám opakovaně odmítli tyto informace poskytnout. Nezlepšilo by to informovanost veřejnosti?
Věřte tomu, že ne. Odhlédnu od toho, že toto onemocnění není stigma, že každý pacient má nárok na ochranu osobních údajů, vždyť jiní lékaři přeci také nezveřejňují informace o svých pacientech, institut lékařského tajemství je nedotknutelný, že se někteří lidé, alespoň zpočátku, chovali na sociálních sítích agresivně a dehonestovali nemocné, jako by se nakazili schválně. Ale především proto, že z pohledu ochrany veřejného zdraví, a zkuste se opravdu zamyslet nad tím, co se opakovaně snažím sdělit svým spoluobčanům, že bychom se všichni měli chovat tak, jako bychom byli potenciálně infikovaní a tak, jako by ti vedle nás byli infikovaní. To platí pro všechna infekční onemocnění, i pro chřipku. Ale pokud to bylo potřeba, samozřejmě jsme o situaci informovali v souladu s pandemickými plány starosty.
Á propos starostové. Pár jich kritizovalo to, že jim chybějí informace. Jak hodnotíte spolupráci s nimi?
Teď už kladně. Jsem člověk, který se snaží vysvětlovat spíš než někomu položit telefon, to prostě nemůžete, i když by si to ten na druhém konci zasloužil. Rozumím tomu, že někteří - ale bylo jich opravdu jen pár - byli zpočátku nervózní, když se jim v obci objevilo více případů, ale se všemi jsme si jejich role a postup vysvětlili a rozcházeli jsme se v dobrém. A já jim rozumím, dělali svou práci. Velice pomohly mnohahodinové videokonference se starosty obcí s rozšířenou působností, které organizoval kraj. A pak jsou starostové, které jsem poznala opravdu v krizové situaci a kteří to zvládli bravurně. Musím ocenit pana starostu Dalibora Cardu, protože situace v českokrumlovském pečovatelském domě byla kritická, ale město zafungovalo bleskově a tak, jak mělo. Tam mohl být opravdu vážný problém. Nemocnice, domovy pro seniory a další sociální zařízení musíme velmi tvrdě chránit…
A co proto my ostatní můžeme udělat?
To, co už všichni umíme. Umíme nosit roušky tam, kde jsou potřeba. A klidně i do divadla, až to bude možné, už se moc těším. Umíme si často mýt ruce, dezinfikovat je, větrat, cestovat a nakupovat s rozmyslem a opatrností, a hlavně být ohleduplný ke druhým. Všechno máme ve svých hlavách. Protože koronavirus sám od sebe nezmizí, musíme se s ním učit žít, ale můžeme ho zatlačit, marginalizovat. Celý svět nyní bude čekat na vakcínu a jde tedy o to i nadále předcházet rizikům a v rovnováze minimalizovat zdravotní rizika a ekonomické dopady pandemie.
Odhadnete, jak dlouho ještě potrvá návrat k úplnému normálu, kdy už nebudeme muset myslet na roušky a bude nám dopřáno plánovat dovolenou u moře?
Na roušky bychom měli myslet hned v příští chřipkové sezóně, která nepochybně přijde. Co se týče současné vlny koronaviru, myslím, že mezníkem může být pětadvacátý květen a zkušební období jednoho dvou týdnů po. Pokud bude epidemiologická situace po uvolněních jedenáctého a pětadvacátého května po dva následující týdny příznivá, zůstanou roušky povinné třeba v prostředcích hromadné přepravy osob, na akcích s větší koncentrací lidí, tam mají své opodstatnění, ale při volném pohybu venku již nemusí být nutné. A co se týče dovolených: Velmi dobře se vyvíjí situace v Rakousku, mají drtivou většinu uzdravených a velmi významně testují, takže jejich data jsou důvěryhodná, ještě přísnější opatření než my přijali Slováci a i tam se situace s menším zpožděním vyvíjí jako u nás, sleduji i data chorvatského ministerstva zdravotnictví a myslím, že i oni se s epidemií popasují dobře, takže letní termíny, jak o nich hovoří ministr zahraničí Tomáš Petříček, by mohly být s některými zeměmi a za určitých podmínek reálné pro restart turismu.
Čemu vás koronavirus naučil?
Stále mne překvapuje, to ano, ale nevím, jestli naučil… Spíše obohatil: Každá vypjatá limitní situace sundává lidem masky a ukazuje pravdivě, kdo je kdo. A já jsem paradoxně díky stressovým konfliktním situacím poznala řadu nesmírně kvalitních a slušných lidí – hasičů, policistů, záchranářů, zdravotníků, dříčů z krizového štábu i vedení Jihočeského kraje. V jiném světle vnímám i své kolegy. Ale samozřejmě, že v takových chvílích potkáváte i ty druhé, z opačného pólu. A že z bezpečí nor, když už je skoro po všem, největší nebezpečí je zažehnáno a není už co zkazit, začnou vylézat ti ze všech nejchytřejší, kteří by všechno udělali jinak a místo alespoň elementární úcty k těm, kteří nesli kůži na trh a vzali na sebe odpovědnost se všemi riziky, že uděláte chybu, jenom hlasitě kritizují a soudí. Takže přeci jenom mě naučil – větší otevřenosti. Takhle veřejně kritická bych před půl rokem asi nebyla…
16
Čtenář reportér
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
