Mohutné smyčce, až hypnotické vokály, hluboké tympány. To je jedna z nových sladeb Jana Valtera z Tábora. Sedmatřicetiletý skladatel a hudební producent ji skládá pro balet Alenka v říši divů. Žil v Pardubicích i Londýně. Práci skladatele a producenta dělá asi od 21 let, vystudoval hudební konzervatoře v Českých Budějovicích a Pardubicích, obor kontrabas. S Honzou se už pár let známe a ano, skutečně je vnukem slavného malíře a pedagoga Karla Valtera.

Prozradil jsi, že původně pocházíš z Pardubic. Co tě přivedlo do Tábora?

Žil jsem tam do šesti let a sem jsme jezdili jen za babičkou a za dědou. Tehdy se v Pardubicích nedalo dýchat, nevím, jak je to dnes. Z jedné strany tě „oblažovalo“ asfaltové Paramo a z druhé Semtín, okno se někdy nedalo otevřít. Stará část Pardubic je hezká, ale novější mi připadala hodně depresivní. Minulá léta tam „vysázela“ šedivé činžáky, a to je hrůza. Když jsem byl malý, připomínalo mi to Vernovo Ocelové město. Tábor a Jižní Čechy se rovná lepší vzduch, příroda v okolí a navíc táta dostal angažmá v tenkrát nově založeném budějovickém orchestru.


I když jsi spíš přes hudbu, zabrousil jsi do architektury. Jaký k ní máš vztah?

Nemám to nastudované, ale asi jako každý mohu říct, co se mi líbí a nelíbí. Velkou školou byl třeba Londýn, kde je na jednom místě mnoho různých architektonických jevů. Byť to celé připomíná bonboniéru, v podstatě je to udělané chytře a decentně. Takže to nevadí. Máš vedle sebe art deco budovu, vedle ní hypermoderní dům a vůbec to nevypadá špatně. V tomhle máme u nás co dohánět.

Čím myslíš, že to je?

Je to úctou k historii a jejím hodnotám. Angličané jsou dost konzervativní, takže si jen tak nenechají zbourat staré a postavit na tom samém místě nové. Doslova lpí na historických hodnotách a než tam někoho pustí, aby postavil něco nového, tak ten člověk musí nejprve velice ctít okolí a pak se jedná dál. Může to být svazující například pro architekta, ale všechno musí zkrátka nějak ladit. Viz. klasická stavba „Okurka“. Nejprve to byl sice šok, dnes by lidem chyběla.

Takže máš rád modernu?

Jsem v tomto mírně konzervativní, i co se týče muziky. Ne že bych samoúčelně lpěl na starých věcech, ale mám rád věci, které mají nadčasovou hodnotu a je na nich vidět, že ten člověk, který je dělal měl velký vnitřní fundament a jeho dílo něco sděluje. Ať je to cokoli z umění. Moderna jako taková mi nevadí, jen nemám rád povrchnost.

Podle čeho poznáváš, zda to má tu správnou hodnotu?

Každý máme nějaký vkus a každý porovnává to nové, s tím, co už zná. Mohu také posuzovat, jak kvalitně je dílo zpracované, jaký je materiál a s jakou ideou do věci autor šel. Důležité je, co tím chtěl sdělit a ze sebe předat. To je strašně důležité v každém oboru. Jestliže někdo dělá věc jen pro peníze a nejde mu o tu věc jako takovou, hned se to třeba neukáže, ale čas pak dílo zpětně prověří.

To asi nebudeš příliš příznivcem hudebních remixů a podobně…

Podle mě jsou trendovou záležitostí, která se vystřílí. Už teď jsou remixy remixů alá čtyřikrát vymáchaný pytlík čaje. Jinak je to svým způsobem koláž. Někdo může vzít fotky dříve nafocené a vytvořit z nich něco nového. Ten člověk tomu dá nový rozměr ale je otázkou, zda-li té věci pomůže, nebo se na tom jen přiživí. V hudbě je hrozně jednoduché vzít si prověřenou, fungující skladbu a přetavit ji do nového kabátu.Někdy to dané skladbě pomůže, ale často se to bohužel nestává. Mohu říci, že v muzice jsou důležité dva prvky. Nejdůležitější je nápad, melodie, aby to fungovalo. Ostatní aranžmá je "pouze“ řemeslo, při němž už většinou odpočívám a hraji si s frázováním a celkovou barevností. Dobrý příklad je na formaci Chemical Brothers, o nichž se říká, že kdyby nebylo skladeb, z kterých tvoří své remixy, tak by neexistovali. Je to umění, není to umění? Nevím, kam to zařadit.

Co ti na dnešní hudební produkci třeba chybí?

Asi nejvíc mi chybí výrazné osobnosti. Vezmi si třeba 60. léta, Woodstock. Ti lidi měli na dnešní poměry mizernou pódiovou techniku, záznamová média, primitivní prostředky. Ale když to vidíš, co z těch muzikantů jde, tam neprošla žádná polovičatost. Každý z toho malého políčka, které měl, vyždímal maximum. Dveře produkčních společností byly otevřené. Experimentovalo se – někdo třeba připojil kytaru na rádio - a nikdo po předchozím rockenrollu a jazzu nevěděl, kam se hudba bude ubírat. Jako například Joe Cocker s obrnou v ruce, klátivými pohyby a chraplavým hlasem. Producenti říkali: to je tak nehezký hlas, to se asi nechytne, ale nechali ho a byla z něj megastar. Takže je důležité, nechat věcem volný průběh. Nechat vybublat to, co v lidech je a objevit tak skryté talenty, které by se jinak do nahrávacích společností nedostali třeba kvůli vzhledu. To dnes neexistuje, sází se jen na jistotu, nikdo nechce riskovat a hudba spíše upadá. Naproti tomu je množství talentovnaých lidí, o kterých se neví a i když se snaží prorazit, tak si ani neškrtnou a postupně začnou ztrácet motivaci. To samé je ve filmu.

Byla podle tebe ještě nějaká další etapa podobná šedesátým letům?

Následně se rozvíjela elektronická a taneční muzika, která navazuje na taneční hudbu černošskou.Tam mě přijde obrovský rozvoj nových zvukových barev díky sytezátorům a začínajícím počítačům, ale mám pocit, že hudba trochu začala ustupovat technice. Například rythm&blues, které s dnešním r&b už podle mě nemá nic společného. To dnešní mi přijde bez feelingu, ducha. Každá doba měla své.

Dnes tedy hudba dospěla do nějakého svého limitního maxima a další podobná éra už nás nečeká?

To se nedá odhadnout. Každopádně dnes je všechno jinak. Celý život se změnil. Všichni chtějí všeho dosáhnout rychle s největším efektem a nejmenší námahou, viz. pořady typu Superstar, a to si myslím, že už dlouho fungovat nebude. Hendrix cvičil na kytaru několik hodin denně. Za úspěchem stála dřina. Model Superstar mi přijde povrchní, jde hlavně o show a kult hudby upadá. Je to i díky internetu. CD už se víceméně neprodávají - je to jen bonus k živým koncertům - sběratelé se vrací k vinylům a většina lidí poslouchá mp3 na cestě do práce či školy, protože už nemají čas jen tak hodinu sedět a nasávat hudbu. Hudba se dnes až na výjimky nevychutnává, ale konzumuje.

Tvůj otec je hudebník, strýc je hudebník a děda Karel Valter také skládal hudbu…

Děda se v mládí dlouho rozhodoval mezi hudbou a malováním. Byl velmi dobrý hráč na housle, klavír, komponoval a některé jeho skladby, které se hrály na výstavách. Linie nahrál po letech otec se strýcem Honzou v Pardubicích. Nějaké vlohy jsem po nich asi zdědil…

Ale tys nezůstal jen u hudby jako takové.

Teď se věnuji scénické muzice a hudbě k filmu coby skladatel a producent. Spojení hudby s obrazem, ať už je to film, reklama, balet nebo divadlo, mě strašně baví. I když je v této fázi hudba služebná a není dominantní, jako je to třeba u videoklipu. Skvělé je, že ve scénické hudbě mohu použít jakéhokoli žánru, když cítím, že to určitá scéna vyžaduje. Kdybych to samé vydal jako samostatné album, řeknou, že Valter se zbláznil, že jsem nevyhraněný a ještě jsem se nenašel.

Co tě teď primárně živí?

Nemám rád stereotyp. Loni jsme s orchestrem s sbory zhudebňovali starou modlitbu Aramejský otčenáš, to byla taková duchovní sféra. Byla to krásná práce, ale po roce psaní a natáčení už toho bylo na mě moc, a tak jsem si odskočil k rockovému projektu Visions of Atlantis. Vyvažoval jsem to jako Jin a Jang. Teď skládám hudbu k menšímu filmu s herečkou Janou Pidrmanovou, kterou si diváci můžou pamatovat z Bobulí 2, v mezifázích píšu balet Alenka v říši divů a vedle toho dělám sound design. Jinak stále pracuji pro jedno menší studio v Anglii a jedno větší v Mnichově. Také začínám na jednom zatím tajném projektu. Když to vyjde, budu mít úsměv na tváři.

Co považuješ za svůj největší úspěch?

To se nedá říct. Ke každé věci, ať je to několikasekundová reklama nebo hodinu a půl dlouhý film, přistupuji stoprocentně.

Hodně času trávíš v Táboře, jak třeba s lidmi ze zahraničí spolupracuješ? To za každým zvlášť jezdíš?

Třeba spolupráce s kapelou Visions of Atlantis probíhala výhradně přes internet, přes skype. To dnešní doba umožňuje, mohu pracovat s chlápkem z Kanady a nemusím se někam stěhovat. I když radši mám osobní kontakt, pak je ta spolupráce mnohem lepší a taky se s tím člověkem, pak dá zajít na večeři a z očí do očí si popovídat, což pres internet moc nejde.

Považuješ se za uznávaného?

O to ani nestojím.Mám rád, když to, co dělám má smysl a těší mě, když má moje práce úspěch a lidi a firmy se na mě rádi obracejí. Nemám ale potřebu se bít v prsa a mít na baráku neonový nápis. Znám tisíc lidí, kteří by to udělali hned. Když porovnávám práci s velkými skladateli nejen filmové hudby, smekám klobouk.

Který je pro tebe tím nejoblíbenějším?

Způsobem práce mi imponuje Jerry Goldsmith. Než něco udělal, strašně se nadřel, měl na sebe obrovské nároky, byl to ledoborec. Razil nový hudební a aranžerský projev, ale ve své době, podle mého, nebyl dostatečně doceněný. Když například dělal film Vetřelec, všechny zvuky a plochy vytvářel živými nástroji, protože nepracoval s moderní technikou, a vzniklo něco unikátního. Měl mistrně nastudovanou klasiku, v jeho partech najdete inspiraci Brahmsem i Schubertem. Ne, že by to kopíroval, ale šlo to z něj. Oslovuje mě i John Williams, Michael Kamen, Denny Elfman, Michael Giacchino, Mark Shaiman nebo Bruce Broughton. Do jisté míry se mi líbí i Hans Zimmer, který mi připomíná našeho skladatele filmové hudby Zdeňka Lišku. Je sice všude podepsaný, ale s tvorbou mu pomáhá tucet jiných aranžérů a skladatelů. Při té kvantitě produkce nelze udržet invenci. Líbil se mi v době, kdy šplhal nahoru, ovšem teď je z toho cítit určitý mustr a už také téměř nepoužívá živé hudebníky. Jen počítače.

Ty ale také skládáš na počítači.

Jistě, zaprvé mi to dává možnost hned slyšet co píšu a rovnou řešit i instrumentaci a zvukovou složku hudby. Také je to rychlejší a levnější. Málo kdo si dneska může dovolit pro svůj projekt zaplatit třeba sedmdesátičlenný orchestr a pronájem koncertního sálu. Technika už je ale tak dokonalá, že posluchač rozdíl skoro nepozná. Jen se z takto komponované hudby trochu vytrácí lidský faktor, přirozená nepřesnost a živočišnost. I když skládám na počítači, rád používám živé muzikanty a počítač pak používám jako záznamové zařízení.

Je nějaký film z poslední doby, u něhož tě zaujala hudba?

Mám v živé paměti film UP, pro který komponoval hudbu Michael Giacchino. To byla fakt krásná práce. Mám teď takovou úchylku, že se dívám na čím dál tím starší filmy. Začal jsem v sedmdesátých letech, pak byla šedesátá, padesátá a nyní se nacházím před válkou a jdu dozadu a srovnávám to s dnešními filmy. Je na tom všem vidět obrovský posun v technice, kvalitě zvuku, záznamu, ale někdy klesá originalita, nápad a vyprchala původní jednoduchá sdělná myšlenka. Řeší se forma „jak?“, ale „co?“, to jde do pozadí. Ve starších filmech mě dostává načasování, celková kompozice světla a hudby. Kupříkladu na Hitchcockových filmech je to asi nejmarkantnější. Je to pro mě výborná studie, jaké byly v té době postupy. Není to, že bych na staré filmy koukal zbožně, protože jsou v nich pro změnu neúnosně dlouhé záběry. Dnes je každý záběr jako fotografie, ale chybí tomu sdělnost, dopad.

Abych se vrátil ještě k té muzice. Zhruba jsi to naznačil v samém začátku. Co říkáš na to, že někdo udělá remix něčeho a vydělává na tom velké peníze, a na druhé straně stojí filharmonik, který celý život dřel, a končí se směšným platem?

To je bohužel smutný fakt, ale žádný člověk by neměl doplácet na to, že něco dělá s nadšením pro věc… Tito lidé jsou dnes velice nedocenění.

Když žiješ v Táboře, co si myslíš o místní kultuře?

Na tak malé město je jí tady hodně, když to porovnám například z Budějovicemi. Tam je to v tomhle směru chudší… Čím to? Možná je tu víc míst, kde se dá kultura dělat a lidé jsou zvyklí chodit. Ovšem nevím, jak je tu navštěvovaná, zas tolik ji nesleduji. Asi to bude i tím, že v Táboře je nezvykle hodně muzikantů na malém prostoru. Někteří dokonce výjimečně talentovaní.

Muziky musíš mít kolikrát plné zuby, jakou případně posloucháš?

Od klasiky, filmové hudby, přes jazz, funk, blues, určité druhy rocku, černou a etnickou muziku, gospel a výjimečně si poslechnu i taneční, když má dobrý nápad.V poslední době mě naprosto uchvátil Tommy Emmanuel, fenomenální australský kytarista s obrovským výrazovým rozsahem.

Jde vůbec ještě něco nového v umění vymýšlet? Tvrdí se, že vše už bylo, nebo je to jen lenost? Každý umělecký směr má fáze vzrůstu, vrcholu a pozvolného úpadku, po němž se narodí něco nového. Myslím si, že vždycky bude hlad po dobrém filmu, příběhu, nápadu, vtipu nebo melodii, která nás osloví naplní a nadchne, tohle se myslím nemění.

David Peltán