K posluchačům se rozhodl mluvit slovensky. Jako ročníku z generace označované za Husákovy děti je mu hodně blízká i čeština. Na všech ale bylo vidět, že nic jiného než slovenštinu si nepřáli. „Budu se vyhýbat slovům jako pazucha nebo korytnačka,“ usmívá se autor, když sám od sebe ospravedlňuje výběr jazyka
Začátek zdržoval pouze zvuk rychlovarné konvice. Prokřehlí opozdilci si totiž ještě objednali čaj. Někteří z nich ještě netušili, že si ani nestačí vyndat sáček z chladnoucí vody v šálku. Autobiografická vzpomínka spisovatele na oravské Vánoce jim v tom totiž zabránila. Smíchy se těžko mohli soustředit na něco jiného. Dostatečný důkaz pro autora, že slovenštinu v Čechách mnozí nezapomněli.
Snadno srozumitelné byly tedy i poslední věty povídky. „Už nesněžilo, vycházelo slunce a váhavě ohřívalo svět. Příští rok budu jenom milovat a umírat,“ znělo z úst Michala Hvoreckého. V tomto případě raději v překladu. Písmo je přeci jen vyšším stupněm znalosti než mluvené slovo.
Zatímco každý měl v sobě minimálně dvě deci, autor pohár odmítal. Před dvěma lety ho majitel vinotéky po každém textu zásobil tak, že se podle vlastních slov opil jako nikdy v kariéře. S karafou čisté vody před sebou představil knihu, která mu od poslední návštěvy vyšla. Vrací se v ní k vlastním zážitkům. „Spisovatelé se často živí ještě různými pracemi. Jedna z mých byla na dunajské luxusní lodi pro americkou cestovní kancelář. Po dvou letech jsem si říkal, že se z toho zblázním nebo o tom napíšu,“ komentoval spisovatel. Samozřejmě si vybral druhou variantu. Mohla tak vzniknout kniha Dunaj v Amerike. Za rok by měla vyjít v češtině.
„To je asi osud mé generace spisovatelů, že musí být překládaní,“ poznamenal Hvorecký na okraj.
Jako teoretický milovník řek měl romantickou představu o práci na lodi, s kterou ale narazil. Musel sloužit s předstíranou pokorou, přitom by svého nadřízeného nejraději hodil přes palubu. Život na Dunaji tak pro něj získal jiný rozměr. Také druh klientely cestovní kanceláře vyžadoval pevné nervy. Američani v pokročilém věku toužící poznat evropské řeky v exkluzivní třídě lodi. Cesta je stojí mnoho peněz a za ně zároveň očekávají náležité služby.
Firma často propouštěla zaměstnance. Také stylem, že je vyložila s kufry třeba v Bělehradě a člověk mohl jít po svých. Díky vlastnímu literárnímu životu měl mladý spisovatel trochu odstup od psychotické atmosféry, která na lodi vládla, ale stejně se začal cítit její součástí.
Jakoby na něm po čtení byla vidět úleva, že tahle zkušenost už je jen vzpomínkou na stránkách knihy.
Z celého večera ho asi nejvíc potěšila otázka na přátelství s Egonem Bondym.
Český autor se totiž přestěhoval na posledních více než deset let do Bratislavy a Michal Hvorecký si k němu coby začínají, osmnáctiletý píšící student, našel cestu.
Na jednom koncertě poslechl kamaráda, aby za Bondym zašel. Oslovil ho s tím, že mu věnoval báseň. Podle sebe mizernou. „Očekávaná reakce byla, že mě odmítne,“ vzpomíná. Odpověď vystihovala Bondyho ego. „Ano, to je správné, když mi lidi věnují básně,“ dozvěděl se v úžasu. Od té chvíle se Bondy stal jeho editorem a pomocníkem. „Věřil, že i dnes může být umění pro člověka smyslem života,“ vyzdvihuje Hvorecký poselství Egona Bondyho.
Jedna z knih, které slovenský autor na závěr podepisoval, byl titul Lovci a sběrači. Půjčená v městské knihovně. Pro příštího čtenáře tak bude zhodnocena o autorský podpis Michala Hvoreckého.

Pro posluchačese rozhodl mluvit slovensky. Jako generaci označované za Husákovy děti je mu hodně blízká i čeština. Na všech ale bylo vidět, že nic jiného než slovenštinu si nepřáli. „Budu se vyhýbat slovům jako pazucha nebo korytnačka,“ směje se autor, když sám od sebe ospravedlňuje výběr jazyka
Začátek zdržoval pouze zvuk rychlovarné konvice. Prokřehlí opozdilci si totiž ještě objednali čaj. Někteří z nich ještě netušili, že si ani nestačí vyndat sáček z chladnoucí vody v šálku. Autobiografická vzpomínka spisovatele na oravské Vánoce jim v tom totiž zabránila. Smíchy se těžko mohli soustředit na něco jiného. Dostatečný důkaz pro autora, že slovenštinu v Čechách mnozí nezapomněli.
Snadno srozumitelné byly tedy i poslední věty povídky. „Už nesněžilo, vycházelo slunce a váhavě ohřívalo svět. Příští rok budu jenom milovat a umírat,“ znělo z úst Michala Hvoreckého. V tomto případě raději v překladu. Písmo je přeci jen vyšším stupněm znalosti než mluvené slovo.
Zatímco každý z posluchačů měl v sobě minimálně dvě deci, autor pohár odmítal. Před dvěma lety ho majitel po každém textu zásobil tak, že se podle vlastních slov opil jako nikdy v kariéře.
S karafou čisté vody před sebou tak představil knihu, která mu od poslední návštěvy vyšla. Vychází v ní z vlastních zážitků. „Spisovatelé se často musí živí ještě různými pracemi. Také jsem vystřídal mnoho zaměstnání. Jedno z nich byla práce na dunajské luxusní lodi pro americkou cestovní kancelář. Po dvou letech jsem si říkal, že se z toho zblázním nebo o tom napíšu,“ komentoval spisovatel. Samozřejmě si vybral druhou variantu. Mohla tak vzniknout kniha Dunaj v Amerike. Za rok by měla vyjít v Češtině.
„To je asi osud mé generace spisovatelů, že musí být překládaní,“ poznamenal Hvorecký na okraj.
Jako teoretický milovník řek měl romantickou představu o práci na lodi, s kterou ale narazil. Musel sloužit s předstíranou pokorou, přitom by svého nadřízeného nejraději hodil přes palubu. Život na Dunaji tak pro něj získal jiný rozměr. Také druh klientely cestovní kanceláře vyžadoval pevné nervy. Američani v pokročilém věku toužící poznat evropské řeky v exkluzivní třídě lodi. Cesta je stojí mnoho peněz a za ně zároveň očekávají náležité služby.
Firma také často propouštěla. Stylem, že vyložila zaměstnance s kufry třeba v Bělehradě a člověk mohl jít po svých. Díky vlastnímu literárnímu životu měl mladý spisovatel trochu odstup od psychotické atmosféry, která na lodi vládla, ale stejně se začal cítit její součástí. Přesto, že na lodi zastával pozici manažera cesty, zažíval nepřetržitý stres.
Jakoby na něm po čtení byla vidět úleva, že tahle zkušenost je jen vzpomínkou na stránkách knihy. „Je krásné sedět na dobře vyhřátém místě v Bratislavě, Vídni nebo Budapešti a teoreticky dumat o Dunaji. Je to řeka, která svádí k historické melancholii, možná i ironii, která je spojená s naším středoevropským prostorem, ale úplně něco jiného je být na lodi v nějaké kobce v podpalubí, kam nemůže ani denní světlo, natlačený s ostatními čtyřiceti zaměstnanci, kteří pracují minimálně dvanáct hodin denně a nemají ani jeden den volna. Potom má Dunaj jinou perspektivu,“ uvažuje spisovatel.
Je ale nutné dodat, že jeho vyprávění nevyznívalo jako plačtivé naříkání ubližovaného člověka. Navíc má daleko širší záběr a není omezený jen na jednorázové životní zkušenosti.
Z celého večera ho asi nejvíc potěšila otázka na přátelství s Egonem Bondym.
Český autor se totiž přestěhoval na posledních více než deset let do Bratislavy a Michal Hvorecký si k němu coby začínají, osmnáctiletý autor, našel cestu. Předtím už na gymnáziu se zaujetím četl Bondovu prózu a poezii.
„Byl jsem na začátku svého psaní, když Bondy odešel z Prahy. V Bratislavě se stal novým živlem a zapojil se do jejího života,“ říká.
Na jednom koncertě současné hudby poslechl kamaráda, aby za Bondym zašel.
„Povídám mu, že jsem mu věnoval báseň. Očekávaná reakce byla, že mě odmítne,“ vzpomíná Hvorecký. Setkal se s odpovědí, která odpovídala Bondyho egu. „Ano, to je správné, když mi lidi věnují básně. Přednes ji,“ dozvěděl se v úžasu.
Dokonce se mu dostalo podrobné analýzy. „I když báseň byla podle mě dost mizerná, nabídl mi, ať přijdu s dalšími rukopisy a nosím dál i nové věci. Bondy se stal mým prvním pomocníkem, editorem, který mi radil co zkrátit, zvýraznit, udělat jinak. To mi strašným způsobem pomohlo,“ děkuje Hvorecký za dlouholetou komunikaci s českým literátem a vzpomíná si, jak byl asi před dvěma lety v Památníku národního písemnictví na vzpomínkové akci, kde nechyběl například nedávno zesnulý Ivan Martin Jirous nebo lidi z okruhu Plastic People.
„Zaskočil jsem je tím, že Bondy v Bratislavě jen tak nedožíval. Často přednášel, vystupoval se svou poezií, působil v malém divadle, dokonce nahrál s jednou kapelou současné hudby pražské hospodské písně. Věřil, že i dnes může být umění pro člověka smyslem života,“ vyzdvihuje v táborské vinotéce osvobozující poselství Egona Bondyho.
Jedna z knih, které slovenský autor na závěr podepisoval, byl titul Lovci a sběrači. Redaktor ji ten den těsně před zavírací dobou sehnal v městské knihovně. Museli mu ji přinést ze skladu. Pro příštího čtenáře tak bude zhodnocena o autorský podpis Michala Hvoreckého.