Velký dům v jedné z uliček Starého města otevírá svoje dveře a vlasy Ludmily Peřinové ladí s tónem odpoledního slunce. Z domu dýchá duch časů minulých a zpěvačka a básnířka může ze své osobitosti ukrajovat.
„Snažím se žít v souladu sama se sebou. Přijdu z práce, sednu k počítači a pracuju dál,“ říká věčně zaneprázdněná pedagožka, muzikoložka a modelka s neobvyklým životním stylem a poutavou rodinnou historií.

Máte krásný dům. Žijete tady od dětství?
V létě to bylo přesně deset let. Tenhle dům mi spadl do klína po babičce. Narodil se tu můj tatínek a rodině Peřinů patří už od poloviny devatenáctého století. Já jsem do osmadvaceti let bydlela s rodiči ve vilové čtvrti. Babiččiným velkým přáním bylo, abych ten dům opatrovala já. Jako malá jsem tady trávila veškerý volný čas. V bývalé maštali jsem měla svoje hračky-zvířata, zajíce Honzíka.

Takže k němu máte blízký vztah?
Ano. Jednou bych chtěla sepsat historky, které se s domem pojí a taky život babičky, jaké to bylo za c.k. Rakouska na vesnici. Ona pocházela z Ratibořic a pak se provdala za poměrně majetného řezníka Peřinu. Nejdřív tu ale byla jako služka. Vzali se potají u sv. Ludmily v Praze, protože rodina ji nechtěla přijmout. Za první republiky byl dole obchod řeznictví U Peřinů, což vykupuju tím, že jsem vegetariánka.

Proč nejíte maso?
Mě k tomu nevedly žádné snahy o takzvané zdravé stravování, protože to je diskutabilní, jestli je to zdravé. Nejsem schopná jíst zvířátka, která byla zabita kvůli mně.

Jak dlouho jste vegatariánkou?
Už jsem se asi narodila s nějakou predispozicí, dělala jsem scény už ve školce, když mě nutili jíst maso. Za posledních sedm let jsem nevzala do pusy ani kus masa ani sádla. Mléčné výrobky i vejce jím, to je ze živého. Ale nepovažuju to za filozofickou cestu, která by měla být všeobecně praktikována. Ať si každý dělá, co chce.

Měla jste doma umělecké zázemí?
Ano, to jsem měla. Tatínek pořád organizoval něco s orchestrem, byl nadšený houslista, maminka učitelka klavíru. Sestra vystudovala konzervatoř a AMU v Praze. Bratr hrál na housle a kytaru. Dělal zvukaře kapelám. Naši zpívali v chrámovém sboru. Dělala jsem divadlo, zpívala, hrála na klavír, recitovala a dodneška píšu básničky.

Věnujete se poezii intenzivně?
Je to nepravidelné a nárazové, potřebuju, aby se ve mně něco odehrálo. Je to čistý symbolismus s přesahy do spirituality. Také dělám miniaturky, které mají výrazné hudební a rytmické cítění, melodickou linku.

Život vašeho otce výrazně poznamenal příchod komunismu. Co se stalo?
Tatínek se narodil v roce 1928. Nastoupil na právnickou fakultu do Prahy, a protože byl výborný student, měl dohodnutou dlouhodobou stáž na Sorboně v Paříži. Pak přišel komunistický puč a v roce 1949 velké čistky vysokých škol. Všichni studenti, kteří neměli dělnický původ, byli vyraženi. Tatínek šel k lopatě, potom do pohraničí mezi lidi s kriminálním původem. Hrál na housle a maminka ho doprovázela na klavír. Ona do něho byla zamilovaná už jako dítě. Nakonec se vzali. V 60. letech se narodili moji sourozenci a v této době uvolnění bylo tatínkovi dovoleno, aby si večerně dodělal stavební průmyslovku. Takže potom působil jako technicko-hospodářský úředník.

Zajímavé byly ale i osudy vašeho dědečka.
Tatínek mojí maminky, Emanuel Ježek, byl dlouhá léta profesorem na místním gymnáziu, vyučoval zeměpis a dějepis. Když dělal doktorát, dostal nabídku od rodiny Schwarzenbergů z Orlíku, aby dělal soukromého učitele princům Karlovi a Josefovi. Tedy můj dědeček byl učitel tatínka dnešního politika Karla Schwarzenberga.

Vyprávěl vám o tom někdy?
Znám spoustu příběhů, co ti dva uličníci princové s mým dědečkem dělali, jak ho učili jezdit na koni a dělali mu graf pádů z koně. Dědeček tam strávil několik let a nesmírně rád na to vzpomínal. Moje maminka má doma desítky dopisů, které mu princové psali z emigrace. Ty dopisy jsou úchvatné a já bych s nimi někdy chtěla oslovit pana Schwanzenberga.

S vaší rodinou se pojí i váš vztah k judaismu a k CD Písně jidiš, které jste s vaší sestrou Evou vydaly…
O náboženství a filozofické cesty jsem se vždycky zajímala. Na vysoké jsem navštěvovala semináře religionistiky. A kořeny jsou právě v naší rodině. Dědečkova sestra, moje jmenovkyně, se provdala za Josefa Hellera. To byl Žid. Ludmila, říkali jí Lila, s ním měla holčičku Haničku. Podle ní se jmenuje ta vila, kde jsem vyrůstala, Hana. Osud téhle rodiny byl strašlivě tragický.

Co se stalo?
Hanička umřela v roce 1940, když jí bylo jedenáct let. Kolem té vily byly takové pilóny nesoucí plot. Hanička se houpala na plotě a jeden ten pilón na ni spadl. Protože to bylo v nejzazším koutě zahrady v křoví, dlouho ji nemohli najít. Našel ji až k ránu rybář, který šel kolem, a viděl, jak z pod kamenů kouká dětská ručička. Lila se zhroutila. Spolu s konečným řešením židovské otázky odvedli v roce 1942 Josefa Hellera do Terezína. Zemřel v plynové komoře v Osvětimi. V roce 1946 se Lila pokusila o sebevraždu. Brala spoustu hypnotik kvůli spánku. Dodneška se neví, jestli to byl opravdu záměr, že si jich vzala tak strašně moc… Tak jsem se rozhodla udělat to CD jako vzpomínku na Josefa Hellera, který nemá ani svůj hrob.

Jednou z vašich pracovních náplní je výuka na konzervatoři v Českých Budějovicích. Jak dlouho tam jste?
Už třináctým rokem. Začala jsem v době svého doktorandského studia vyučovat předměty, které souvisejí se zpěvem. Původně jsem vystudovala totiž učitelství pro základní umělecké školy se zaměřením na pěveckou pedagogiku. Takže vyučuji předměty jako např. fyziologii a hygienu hlasu, metodiku zpěvu, ale i obecnější obory, jako je hudební estetika, hudební psychologie a jiné.

Jak se učí fyziologie hygiena hlasu?
Nejdřív musíte znát základní kapitoly jako fyziologii dýchání, typy pěveckého dechu, možnosti využívání resonančních dutin v lebce, stavbu hlasivek apod. „Hygiena“ znamená, jak si hlas šetřit, jak ho používat v době indispozice, jak předcházet poruchám hlasu, jak zacházet s hlasem v době mutace, jaký je vliv spánku a životosprávy na hlas apod.

Máte oblíbené téma, o kterém nejraději přednášíte?
Hormony a hlas. To je asi kapitola, která mě baví nejvíc. Jak se vyvíjí dětský hlas, co se děje, když jsou před pubertou odebrány pohlavní žlázy třeba kvůli rakovině, takže se pak jedná o hlas kastráta. Na tom byla třeba postavena barokní pěvecká pedagogika v Itálii v 17. století, kdy se v Neapolské opeře využívali kastráti do ženských rolí. Jejich hlas má větší možnosti než hlas ženy. Probírám to v souvislosti s psychologií, protože kastrovaní pěvci měli tendence k migrénám, byly to zpravidla neurotické osobnosti velmi často závislé na opiu. V rámci předmětu probírám také mj. vliv alkoholu a kouření na hlas, na zpěváka…

Vy kouříte?
Nejsem kuřák, který by kouřil pravidelně. Kouřím třeba jednou za měsíc jednu cigaretu, když je příležitost. Ale nic se nesmí přehánět, spousta zpěváků jsou hypochondři. Přitom jisté výzkumy prokázaly, že u zpěváka, který příležitostně kouří, aniž by měl návyk a neustále musel zvyšovat dávky, bývá jeho sliznice odolnější vůči infekcím. Ovšem pro tyto hypochondrózní zpěváky, kteří se úzkostně vyhýbají zakouřenému prostředí, je třeba naprosto nevhodné prostředí v divadle. Tam jsou šály plné prachu a roztočů a kuřáků je tam také jako máku..

Kolik trávíte na konzervatoři času?
Dva dny v týdnu pravidelně, ale pravda je taková, že jsem tam často i víckrát. Buď je pedagogická rada nebo koncert, na který píšu kritiku, jedeme na exkurzi, nebo jsou absolutoria, maturity, talentové a jiné zkoušky….

K tomu ještě vedete hodiny na táborské ZUŠ Oskara Nedbala.
Tady jsem také dva dny. Učím sólový zpěv a ze svých žáků skládám dua, tria. Je to pro ně motivace, potřebují mít srovnání a jezdit na vystoupení a soutěže.

Je mezi nimi nějaký talent?
Chodí ke mně už sedm let jedna dívčina, která za tu dobu získala řadu pěkných ocenění. Na talentovkách na konzervatoř získala nejvyšší možný počet bodů, což nikdo jiný neměl. Vystupovala také v Dětské opeře Národního divadla v Praze. Teď právě začala studovat pražskou konzervatoř.

Co ještě děláte?
Píšu odborné publikace, přednáším na muzikologických konferencích. Zrovna pracuju na anglicko-českém a česko-anglickém slovníku hudební terminologie, což je věc, která tady hrozně chybí. Je to hnidopiší práce, trávím nad tím víkendy a noci. Tématem, které mě provází od magisterské i doktorské práce, je osobnost Vítězslava Nováka, skladatele původně z jižních Čech. Pracuji jako tajemnice Mezinárodní společnosti V. Nováka. Jsem psavec, příšerně mě to baví. Dělám koncerty. Spolu s přítelem, on je Francouz, máme skupinu PBTristan. Jsou to takové žánrové přesahy od šansonu, do folkloru, etnické hudby…. to mě zajímá. Spolupracuje se mnou také jako fotograf.

Přítel žije v Čechách?
Ne. Žije v Besanconu ve Francii. Má několik paralelních profesí. Jako umělec na volné noze má svoji produkci, dělá hlavně dokumentární filmy, je fotograf a skládá muziku, píše texty.

Jezdíte do Francie často?
Jezdím tam poměrně často, ale dost nepravidelně. Během školního roku jsem tady vázaná pedagogickou prací, takže je to spíš Philippe, kdo jezdí sem. Přes letní, zimní, jarní prázdniny jsem já ve Francii.

Kde jste se seznámili?
Tady v Táboře. Před šesti lety tady Philippe dělal dokumentární film o fotografovi Járovi Novotném, který byl za normalizace zakazován, zatímco na západě získával jednu cenu za druhou. Já jsem s Járou jedenáct let fotila jako modelka, takže Philippe se mnou v rámci filmování točil interview.

Bavila vás práce modelky?
To mě bavilo moc. Naše spolupráce s Járou byla dlouhodobá. Od mých sedmnácti do osmadvaceti let. Při té práci se musíte napojit na osobnost fotografa. Každý fotograf je úplně jiný a má jiné představy. Je to také pohybová a výrazová záležitost. Chce to trošku hereckého talentu.

Jak si vás Jára Novotný našel?
Tehdy jsem byla ve čtvrťáku na gymnáziu a šli jsme na jeho výstavu do divadla. Mě ty fotky nesmírně zaujaly a všimla jsem si tam takové nenápadné drobné paní, jak si mě prohlíží. Shodou okolností se týž večer konal koncert, kde si ta dáma ke mně přisedla. A ptala se mě, jestli se mi ta výstava líbila, a nakonec se z ní vyklubala jeho žena. Pozvala mě k nim domů. Járu tenkrát zaujaly moje vlasy, které jsem měla až pod zadek.

Hledáte partnera na celý život?
Na to je těžké odpovědět. Vždycky jsem potřebovala mít představy o lásce, zamilovanosti, milostném pnutí… spíše o lásce na určitou životní etapu než takzvaně na celý život. Jiné je to ovšem ve vztahu s cizincem. Nehrozí v něm tolik riziko zevšednění si. Dlouho trvá než proniknete do jiné kultury, mentality. Zároveň je to impulz k poznání jazyka, geografie země…A navíc, já miluju cestování. To je ten Jupiter v mém horoskopu. Já jedu ráda i vlakem do Budějovic.

Takže plánujete svatbu nebo ne?
Nechte se překvapit.

Kristýna Doubková