Jeho takzvanou inscenovanou figurální fotografii už kritikové dávno objevili a uznali. Začátkem 90. let však fotograf přehodil stylovou výhybku a s chutí tvoří stále, jak o tom 31. srpna přesvědčil křtem své zatím poslední knihy. Možná je tedy načase, aby si s ním někdo popovídal i o jeho tvorbě za uplynulých dvacet let.

Každá vaše figurální fotografie ze 70. a 80. let vypráví svůj příběh. Vložil jste nějaký příběh i do své nejnovější knihy snímků Tábora?
Samozřejmě. Mám v sobě příběhy zakódované. Už když před dávnými a dávnými léty kritik Karel Dvořák napsal do Československé fotografie první velkou recenzi mých fotek, nadepsal ji Příběhy Jaroslava Novotného. Tím podstatu mojí tvorby dokonale vystihl a všichni další kritikové už slovo příběhy používali, kdykoliv o mně psali.

To ale psali právě o těch snímcích ze 70. a 80. let…
No, možná to na první pohled vypadá tak, že když jsem pak přestal dělat inscenovanou fotografii a začal jsem fotit například umělecká díla Františka Bílka nebo táborské domy, že jsem zároveň upustil od vyprávění příběhů. Opak je pravdou. Kniha snímků Tábora má vlastně příběhy dva. Jeden, který vypráví sama o sobě. A pak je v ní ještě kus dalšího dlouhého příběhu a ten se prolíná všemi knihami, které mi vyšly po roce 1989. Těch knih je vlastně většina, protože v roce 1989 mi tu první vydalo nakladatelství Odeon; všechny další vyšly až v posledních dvanácti letech. Příběh, o kterém  teď  mluvím,  se  sice z mých knížek vyčíst nedá, ale kdyby se nestal, žádná z nich by nespatřila světlo světa.

Čili byste takové snímky ani nenafotil?
Některé bych nejspíš nafotil. Ale pak bych si je postupně sám ručně svázal do knížek v nákladu po jediném kusu a měl bych je v poličce v obýváku. Tak jsem to dělal v době, kdy mi knihy nesměly vycházet.

Vyprávějme si tedy ten zatím nevyřčený příběh…
Hlavním postavou v něm je vydavatel.

Jak jste ho našel?
Paradoxně díky práci, která mě víc trápila než těšila. V devadesátých letech jsem pracoval jako redaktor. Jezdíval jsem po okrese za starosty měst a obcí. To jsou velmi vytížení lidé, většinou pochopitelně neměli čas, a pokud jsem se k nim dostal, udělali si jen chvilku. Zato když jsem přijel do Chýnova, tamní starosta Pavel Eybert se rozzářil, všeho nechal, naložil mě do auta, vozil mě po Chýnově a hrdě říkal: „Tadyhle jsme udělali tohle a tady tohle," – prostě velice příjemný patriot a vstřícný člověk. Na jeho přístup k lidem i věcem jsem nezapomněl ani po roce 1999, kdy jsem odešel do důchodu. Brzy nato jsem se mihnul v Plané nad Lužnicí na nějaké vernisáži  a  Pavel  –  budu o něm mluvit jako o Pavlovi, protože už si tykáme – tam byl taky. Dal jsem se s ním do řeči a  řekl  jsem  mu,  že  jsem v 80. letech jezdil fotografovat do chýnovského domu Františka Bílka.

Proč zrovna tam?
Protože mám Bílkovo dílo velice rád. Kritikové ho řadí k symbolistům, a moje starší snímky jsou vlastně taky symbolismus. Tehdy Bílkův dům spravovali manželé Hrstkovi a všechna jeho díla tam ještě byla, jako kdyby Mistr právě před chvilkou odešel z ateliéru na zahradu. Než se jeho děl ujala Galerie hlavního města Prahy, všechny ty věci jsem držel v ruce a směl jsem je vyfotit. Pak jsem si ty snímky složil do knížky, v tradičním jednom exempláři. A protože Bílek je pro mě opravdový pojem, nechal jsem si desky ke knížce udělat od slavného knihaře Ladislava Hodného.

Taková věc musela jistě Pavla Eyberta zajímat…
Hned tu knížku chtěl vidět. Jakmile ji měl v ruce, šel se s ní pochlubit na chýnovské zastupitelstvo. A tam padlo rozhodnutí, že Chýnov je svému rodáku Bílkovi hodně dlužen, a proto knihu vydá. Pavel mě opět naložil do auta, jezdil se mnou na jednání s kunsthistoričkami – a už v roce 2000 jsme čerstvě vydanou knihu křtili.

Další knížka vám vyšla o tři roky později. Jmenuje se V takový krásný společnosti a jsou v ní „krásný" medailonky osobností Táborska.
Psal jsem si je víceméně pro radost. Chtěl jsem přinést svědectví o lidech, kteří tvoří tvář místního života anebo mají k Táborsku nějaký vztah jako třeba herec Josef Kemr. Nemělo by se na ně zapomenout. Texty s fotkami mi pravidelně vycházely v Táborských listech. Po čase mi začali lidé říkat: „Tohle by stálo za to dát do knihy." A tak jsem se vypravil na město Tábor, jestli by na vydání takové knížky přispěli. Odkázali mě, ať si podám žádost o grant do Budějovic. Udělal jsem to, a nedostal jsem nic.

Kniha ale vyšla, takže se musel najít nějaký zachránce…
Ten se našel v okamžiku, kdy jsem potkal Pavla Eyberta. „My to vydáme," prohlásil. Jeho sekretářka všechny novinové články přepsala do sazby a bylo to. Prostě na takovéhle věci musíte vždycky potkat lidi, kteří sice zastávají nějaký úřad, ale ve své duši úředníky nejsou.

Našel se ještě někdo takový?
Za všechny uvedu dramaturga táborského divadla Marcela Kříže. Říkal jsem mu o chystané knížce a napadlo mě: „To by bylo parádní, kdyby nám to pokřtil sám pan Jiří Suchý."  „Já to s ním domluvím," řekl Marcel a začal konat.  A tak  se  přihodilo,  že 10. září  2003  v 17  hodin  ve foyer táborského divadla křtil knihu pan Suchý osobně. Ono se dá vlastně vykonat cokoliv a kdekoliv, když se toho chopí lidé nezištní a zapálení pro věc.

Jiří Suchý vám napsal i úvod do knihy. Jak k tomu došlo?
Když jsem knížku připravoval, byl jsem tak oprsklý, že jsem ho poprosil, jestli bych směl použít jako motto knihy část jeho písňového textu a jestli by mi na diktafon nenamluvil pár slov jako úvod. Pan Suchý s prvním souhlasil a s druhým taky, jen řekl, že by mi to raději napsal. Já už ale potřeboval dát materiály do tiskárny. „Do týdne vám to pošlu,"  slíbil  pan  Suchý. Uplynul týden a zazvonil mi telefon: „Pane Novotný, já se moc omlouvám, já teď  musel psát novou hru, a tak jsem to nestihl. Ale do tří dní vám to pošlu." Vím, že je geniální a že jinému by při slávě, jakou pan Suchý má, mohl být nějaký Novotný ze Sezimova Ústí ukradený. Ne však Jiřímu Suchému. Něco slíbil, a tak se to snažil splnit. Ujistil jsem ho, že pár dní ta věc jistě počká. Text mi od něj do tří dní opravdu přišel. Poštou.

Krásná společnost vlastně znovu pojednává o tématu vám nejmilejším – lidech a jejich osudech. Proč jste ale následující knihu udělal o Táborsku?
Za to může místní knihkupec pan Kalousek. Zastavil jsem se u něj v obchodě, abych se zeptal, jak se Krásná společnost prodává. „Jde na odbyt výborně, ale nemáme žádnou současnou knihu o Táboře. Co kdybyste ji udělal?" navrhl. „To by nebyl problém, ale kdo ji vydá?" namítl jsem, a  tím  to  pro  mě  skončilo. O několik dní později jsem na Táborských setkáních potkal Pavla. „Hele, Kalousek mi říkal,  že  budeš  dělat  knížku o Táboře," překvapil mě a dodal: „Dej tam i Chýnov a další místa z okresu a my to vydáme."  „Já ale nemám nic připraveného.  To  je  práce  na léta!"  „Aha, takže za dva roky, jo?" dal mi Pavel termín.

Takhle snadno to šlo?
Ano. Měl jsem z toho ale zpočátku těžkou hlavu. Nafotil jsem několik sérií, a pořád to nějak nesedělo. Až mi došlo – vždyť já rád vyprávím příběhy. Co kdybych novou knížku pojal jako jakýsi deník poutníka, který se toulá Táborskem? Bude putovat od jara do zimy. Vyjde z Kozího hrádku, půjde přes Ústí, Planou, dojde do Dobronic, obejde postupně krajinu okolo Tábora, samozřejmě nemůže minout Chýnov, a v zimě doputuje do Žižkova města. Ke knize napsal popisky sběratel pověstí Jaroslav Wimmer.

A s takovým příběhem fotky fungovaly?
Natolik, že mi pak pan Kalousek hlásil, že celý náklad knih lidé brzy koupili. Ale dělat dotisk by se nevyplatilo, bylo by to příliš drahé.

Proto jste letos znovu vydal knihu o Táboře?
Nepředbíhejme. Mezitím jsme s panem Wimmerem udělali knihu Pověsti z Táborska, ke kterým jsem vytvořil fotografické montáže. Vydavatel – opět město Chýnov, které zaplatilo i dotisk.

Já vám řeknu, nebýt pana Eyberta…
Viďte? Pak jsme se delší čas neviděli a najednou mě vyhledal sám. Bylo to zrovna v době, kdy mi zemřela manželka. Asi mě chtěl nějak potěšit a nabídl mi, že mi zkusí zařídit vydání čehokoliv, co budu chtít. Uvědomil jsem si, že moje stěžejní volná tvorba, kterou jsem dělal v 70. a 80. letech, se toulá po různých galeriích a že by bylo dobré udělat souhrnnou monografii. Kdyby to samozřejmě šlo. A ono to šlo. V roce 2010 jsme křtili monografii Ejhle člověk.

A pak – vlastně teď – už přišla kniha Tábor.
A byl to opět Pavlův nápad. Aby si moji knihu o Táboře mohli koupit i ti, na které se předchozí Táborsko nedostalo. Tentokrát už jsem ale chtěl udělat knihu výhradně o městě Táboře. Máme přece letos jeho šestisté výročí.

Počkat, Tábor vznikl roku 1420…
Vím, ale já to beru jako šestisté výročí jeho početí. Pro mě byl Tábor zplozen roku 1412, když papež uvrhl na mistra Jana Husa klatbu. Proto Hus následujícího jara odešel na Kozí hrádek a události směřovaly ke zrození nového města.

Jak jste tentokrát vystavěl příběh?
Myslel jsem při něm hlavně na návštěvníka Tábora, který chce město nejen vidět, ale taky se dozvědět o jeho historii. A tak jsem toho pomyslného  návštěvníka nejdřív zavedl na Kozí hrádek. Z něj putujeme do Sezimova Ústí, odkud husité odešli na Tábor – a už tam jsme taky. Tábor by nebyl Táborem bez Jana Žižky, a jelikož jeho podobu neznáme, pokračujeme snímkem současných Táborských setkání, kde kostýmovaný Žižka na koni nesmí chybět. Po několika dalších zastaveních nemůžeme minout Kotnov; seshora se dá hezky koukat – hele, kostel svatého Jakuba, vypravíme se tedy tam. Tímhle způsobem návštěvník projde město a jeho blízké okolí. Sleduje sice cestu historie, ale občas intuitivně odbočí podle toho, co ho kde zaujme. Z popisek se čtenář dozví o historii města i jeho současném životě.

Kdo vám psal popisky?
Pustil jsem se do toho sám. Občas to byla fuška. Nacpat třeba husitství do dvou vět, s tím jsem si dlouho lámal hlavu.

Jak dlouho jste na knize pracoval?
Plné dva roky. Na některá místa jsem se musel vypravit mockrát, než jsem je zachytil ve správném světle, které dokáže na plochém snímku vymodelovat plastický obraz. Takové světlo přichází většinou jen pouhých pár dní v roce a každé místo chce jiné paprsky. A když jsem si třeba umanul, že v takových vzácných chvílích vyfotím z rybářské loďky přejezd vláčku Elinka přes most, kdy ještě potřebuju, aby jedoucí Elinku zastřešoval příhodně umístěný oblak na obloze… no, tehdy jsem  tam  na  kole  najezdil hodně kilometrů. Celkově pro knihu vzniklo ohromné množství fotografií, ale použil jsem jen necelé jedno procento těch nejlepších.

Na závěr se zeptám na jednu věc, která mě svrbí na jazyku od začátku našeho povídání. Stále vás baví tvořit a děláte krásné fotky. Jenomže nejvíc oceňované období své volné tvorby jste prožil v nemilosti minulého režimu. Nesměl jste se ani podívat na vlastní výstavy v zahraničí. Nemrzelo vás tehdy, že nežijete v jiné, příznivější době?
Neměnil bych. V každé době je něco špatně a něco dobře. A něco hodně špatně a něco hodně dobře. Nikdy jsem neměl pocit, že se v té zmíněné době nedá žít. Žít se totiž nedá jen mezi samými špatnými lidmi. Stačí ale aspoň jeden dobrý, díky kterému má člověk dušičku v péří, jak rád říkám. Takový člověk si mě v té době sám vyčuchal. Někde viděl moje fotky a chtěl mě poznat. Eduard Doskočil. Byl primářem na chirurgii v nemocnici ve Vysokém Mýtě. Moudrý, vzdělaný člověk. Málokdo rozuměl mé tvorbě tolik jako on, a kolik věcí o kumštu jsem se díky němu dozvěděl! Vzniklo mezi námi fantastické přátelství. Jak   mi   později   prozradila jeho manželka, když umíral, ukázal   ze   smrtelné   postele na  knihovnu  a  řekl:  „Až umřu, tak tamhlety knihy dejte Novotnýmu. Nikomu jinýmu."  Fízlové a udavači mi tehdy byli natolik lhostejní, že jsem vůči nim ani necítil zášť. Poznal jsem totiž krásného člověka  jménem  Eduard Doskočil.

Josef Musil