Lucie Bílá (44) je již řadu let naší absolutně nejpopulárnější zpěvačkou se širokým spektrem svého zaměření.
Od počátku devadesátých let ji můžeme sledovat ve většině významných muzikálů české scény, jako jsou Bídníci, Dracula, Les Misérables, Krysař či Carmen. V oblasti popové hudby vydala celou řadu sólových alb, se kterými úspěšně dobývala žebříčky tuzemských hitparád.
Je několikanásobnou vítězkou ankety Zlatý slavík. V těchto dnech Lucie Bílá natáčí v Písku bláznivý pohádkový muzikál V peřinách režiséra F. A. Brabce. Roli na první pohled usedlé, ale jinak pořádně ulítlé maminky od dětí, si náramně užívá.
Při jedné z přestávek náročného natáčení poskytla Lucie Bílá Deníku následující rozhovor.

Jste narozena ve znamení Berana. Máte i jeho povahu?
Já si myslím, že Berani mají krásnou povahu pro naše povolání. Jsou společenští, mají smysl pro humor, jsou to rváči a vědí, co chtějí. Jdou si svým směrem. A když vidí zeď, jdou hlavou proti ní, i když to pak hodně bolí. Jsou to například Chaplin, Dáša Veškrnová, Jiří Bartoška, Mirka Čejková a další. A tato jména hovoří za vše. Byli, nebo to jsou, lidé paličatí, ale snad i dobromyslní.

V Písku nejste poprvé, před několika lety jste zde zpívala při malém finále Miss České republiky. Už jste měla možnost prohlédnout si město?
Tenkrát jsem čas neměla, ale tentokrát ano. Za první natáčecí den jsem promluvila před kamerou snad čtyři věty, takže jsem měla čas na to, abych se šla do města podívat. Zašla jsem do knihkupectví, kde jsem si vybrala několik zajímavých knih. A v místním starožitnictví jsem si koupila šest starých nádherných prstenů. Ty jsem pak rozdala děvčatům z filmového štábu.

Blíží se léto. Těšíte se na dovolenou?
Určitě. Nejsem už dítě, abych měla volno dva měsíce, mám jen deset dní. Přesto se těším na červenec, kdy rovněž budu točit pohádku V peřinách. A potom někam odjedu na pár dní se svým synem a jeho nevlastním bráškou. A také se těším na to, až začnu točit vánoční cédéčko. A protože nemám moc času, všechno se předtáčí hodně dopředu. Za pětadvacet let mojí pěvecké práce jsem dosud nenatočila žádné vánoční CD, tak snad se to podaří letos a moji fanoušci budou spokojeni.

Vloni na podzim jsem v karlínském divadle v Praze muzikál Carmen, kde jste doslova excelovala. Jaký máte pocit po takovém představení, když vám i vašim kolegům hlediště ve stoje tleská několik minut?
To je nádhera! Carmen, to je velký poklad. A jsem nesmírně ráda, že v tomto představení účinkuji. Hrajeme ji druhý rok a máme za sebou již přes dvě stě představení. To nemá obdoby. Taková nádhera, jako je ve scéně, v režii, hudbě, v obsazení, máme skvělý orchestr, skvělé prostředí hudebního divadla v Karlíně a hlavně pak nadšení diváci. To je něco neskutečného. Někde jsem zaslechla, že Carmen končí, ale to není pravda. To bylo jen přání médií. Byli bychom hloupí, kdybychom zastavili tak výbornou věc.

Ale je to náročná věc, že?
Je pravda, že příští rok do Karlína přibyde ještě jedna hra, kde se objevím, ale Carmen na repertoáru zůstane. Mám tam roli, která se nemusí zase až tolik hrát. Je to tak trochu kondiční cvičení. Když jdou třeba „dvojáky“ a jsem sedm hodin na jevišti, tak je to docela složité nejenom pro mě, ale pro každého. Každý tam hodně dře a vydává ze sebe maximum. Ale já si tu roli užívám a na jeviště se pokaždé moc těším. Je škoda, že den nemá více hodin, abych mohla hrát každý den a přitom jsem ještě stihla i jiné věci. Občas se stává, že nehraji, ale za to se na mě lidé nesmí zlobit. Já prostě nemůžu všechno stihnout. Nemohu se jenom zavřít v divadle.

A umíte také odpočívat?
Moc ne. Teď jsem se domluvila s Karlínem, že si dám měsíc pauzu, abych si vyřídila svoje záležitosti. A tak jsem jela sedmnáct koncertů s kapelou. Cestovala jsem po republice s jarním turné. Ale nyní už jsem zpátky v Karlíně, kde za krátký čas začnou divadelní prázdniny. To se bude zkoušet Ježíš, který přibyde do repertoáru divadla. A Carmen má na podzim před sebou dalších padesát představení.

Říkáte, že hrát Carmen je pěkné kondiční cvičení. Pracujete na své fyzičce?
Myslím si, že člověk, který dělá toto povolání a pořádně, tak předvádí výkony jako ve vrcholovém sportu. Mám thajské masérky, které ke mně jezdí a také mám svého trenéra. S ním mívám pravidelné cvičení. A k tomu každý týden sauna. To kdyby nebylo, tak bych to všechno nezvládla. Například minulý pátek po obědě jsem odjela do Brezna, ještě jsem se líčila v autě. Po strašně těžké cestě jsem po šesti hodinách vylezla z auta, převlékla jsem se a za pět minut šla na jeviště. A za hodinu jsem už zase seděla v autě a domů přijela v půl šesté ráno. V poledne pro mě znovu přijelo auto, protože jsem s Karlem Gottem v pražské zologické zahradě křtili malé gorily. To byl pěkný záhul. A druhý den ráno jsem už zase jela do Písku na natáčení pohádky V peřinách. Já vždycky říkám, jaká zábava? Já co nezískám při cestování, v zákulisí nebo na jevišti, tak nemám. Prostě na to nemám čas. Ale nestěžuji si, naopak, mně se to líbí. Já jsem si takový život vybrala a tak to má být. A řeknu vám, stojí to za to.

Určitě sleduje politickou scénu u nás. Co říkáte výsledkům nedávných voleb do Sněmovny?
Jsem moc ráda, jak to dopadlo, protože jsem pravičák. A je dobře, že dvě strany se mohly dát dohromady a vytvořit koalici, která nás povede. Jenom doufám a moc si přeji, aby to, jak všechno bylo těžké a vůbec to nevypadalo růžově, aby ti pánové nahoře nezapomněli. Protože to skoro prošvihli. A mně je to moc líto. Člověk nesmí usnout na vavřínech a věci podceňovat, měl by být strašně opatrný a šťastný, že ještě dostal příležitost. Příště už to tak nemusí být. A tak doufám, že na to nezapomenou.

Co byste si přála, aby v budoucnu dělal váš syn?
Je mi jedno, co bude dělat, hlavně, aby byl šťastný. Přeji si, aby to byl povahově rovný kluk, který si vybere jakékoliv poslání. A já ho budu podporovat. Hlavně, aby byl spokojený. Dneska je mu patnáct a já myslím, že je ještě brzy na to, aby se rozhodl, co bude dělat. Zajímá ho moje práce, film, režie, hraní, ale zpívání ne. Myslím si, že je to kluk, který by si mezi lidmi mohl práci najít. Je kouzelný, milý a lidi ho mají rádi. Má takovou jiskru, která je důležitá pro komunikaci s lidmi.

V Otvovicích máte dům, stíháte dělat klasické ženské domácí práce?
Určitě. Já při takové práci relaxuji. Je pravda, že když je zápřah, tak mám kamarádky, které mi pomáhají. Ale hlavně tam mám celou rodinu, takže jsme si platní navzájem. Mám ráda ranní rituály. I když přijedu odněkud ráno v pět hodin, tak v šest jsem na nohou, protože chci synovi udělat snídani, ale i věci, co jsou potřeba. Ono se to nezdá, ale jsou to maličkosti, které se přes den nasbírají a vy je musíte dát dohromady, aby nový den začal zaběhnutým řádem. A když pak v sedm hodin syna vypustím z domu do školy, jsem ráda, že si mohu ještě na několik hodin lehnout. Každý den mám hodně našlapaný, nezbývá mi čas na moje lumpárny.

A co třeba kytičky na zahradě?
To je těžké, protože mám trochu složitý terén. Dům se stavěl v kopci a museli jsme se dostat do skály, tak jsem celé plochy vyřešila jalovcem. Mám tam rovné čisté plochy, které jsou plné, jednolité. Jak mám kolem sebe v životě neustále chaos, tak doma chci mít pořádek. Takže, když vyjdu z domu ven, jsou tam čisté plochy a není tam nic takového, co by nemělo logiku. Mě uklidňuje, když přijdu na zahradu a je tam čerstvě posekaný trávník. Do letoška jsem měla dohodu se zahradníkem, že se mi bude o zahradu starat, ale teď už ji nechám žít vlastním životem, protože jalovce zapustí kořeny a svah udrží. Je to moc hezky udělané.
Někdy bych si velice ráda pořídila stromy, i když je to dost nákladné. Některé už tam mám, ale ještě by to nějaké chtělo. Třeba jednou přijde čas i na to, že budu pěstovat okurky, mrkev, rajská jablíčka a další zeleninu, ale teď to prostě nejde.

Jste na vesnici spokojená nebo plánujete vrátit se někdy do města?
Už nikdy bych se do města nevrátila. A dneska vůbec nechápu, proč jsem přemýšlela nad tím, jestli si mám v Otvovicích pořídit dům. Když člověk přijde na to, kam patří, tak je šťastný. Mám tam zázemí, letité kamarádky, se kterými jsem vyrůstala, vždyť jsem se tam narodila. Jsou tam lidé, kteří mě neberou jako nějakého mimozemšťana či něco zajímavého nebo výjimečného, prostě se všichni dobře známe. Je tam spousta lidí, na které se mohu spolehnout, a to je super. A není mi nic jedno. Když místní fotbalisté nemají dresy, jdou za mnou a já to vyřeším.

Když jste naťukla sport, jak jste prožívala nedávné úspěšné tažení českých hokejistů na mistrovství světa v Německu?
Když se naši hokejisté střetli v sobotu po obědě v semifinále se Švédskem, hrála jsem od tří hodin v Karlíně muzikál Carmen. V zákulisí jsme si s kolegy předávali informace, jaký je průběžný stav zápasu. A když ten velký nervák skončil až po samostatných nájezdech, tak cirkusák vešel na jeviště a řekl do sálu, že jsme vyhráli a jdeme do finále. To byl velký nářez. Ten den jsme měli nejhezčí děkovačky, i večer. Jako kdybychom hráli na tom stadionu.
A druhý den večer, to jsem měla volno, jsem se dívala na finále s Rusy se synem. Musím říct, že to bylo tak velké napětí, že jsem měla chuť se na to nedívat. Držela jsem syna za ruku a strašně mi bušilo srdce. Dívala jsem se na televizi jako na detektivku mezi prsty před obličejem a poslední vteřiny zápasu, ty byly šílené. Po utkání jsem strašně brečela štěstím. Řekla jsem si, že takový úspěch naše země moc potřebuje. Zažít něco hezkého, zase mít nějakou naději a radost. A to jsem vůbec netušila, jakou strašnou zprávu se ráno dozvím o Petru Mukovi. Informace, že nečekaně odešel tak mladý kluk, kamarád, člověk, se který jsem prožila spoustu věcí, to byla rána!
Přiznám se, že to bylo poprvé v životě, kdy jsem večer odešla z jeviště a neustála jsem emoce. Bylo to pro mě hrozné. Jako malá země uprostřed Evropy to máme neustále těžké. Vždycky jsme dostávali rány. Chvíli jsme měli čerstvý vzduch a pak okamžitě po nás někdo šel a museli jsme se bránit. Proto se vůbec nedivím, jakou máme národní povahu. Dostáváme od osudu pěkně zabrat.

Co byste řekla k projektu Česko Slovensko hledá talent?
Dostala jsem nádhernou nabídku, kterou jsem po dvoudenním zvažování přijala. Jsou tam některé věci, které mě hodně lákaly. Konečně to nebyla nabídka, abych byla členem poroty pěvecké soutěže, protože mi nepřísluší někoho hodnotit, když zpěv je mojí profesí. Již v červnu začnou první castingy.
Soutěž je to pro talenty, lidi, kteří něco umí. A moc se na to těším. Budou tam rovněž emoce, ale jiné než prožívám na jevišti. Navíc jsem se těšila na setkání s Janem Krausem, což je velice charismatický muž. Vždycky jsem se s ním chtěla sejít, ale na neutrální půdě, ne v jeho televizním pořadu. Ale stejně jsem se nechala od něho přemluvit a půjdu tam. Už jsem dostala spoustu otázek, jestli mám pokaženou náladu z toho, že existuje ještě jiná talentová soutěž, která je stejná, akorát má jiný název. Bude to soutěž, která možná někomu pomůže splnit velký sen či změnit život.

Co se vám honí hlavou, když vidíte v televizi archivní záběry, kde zpíváte Neposlušné tenisky?
Byly to moje první pěvecké krůčky, na které jsem pyšná. Chvíli je to roztomilé, ale někdy mi připadá legrační i to, co jsem viděla v televizi před rokem. Člověk se neustále mění. Tenkrát jsem zpívala jak nějaký neandrtálec. Teď mám pocit, že je můj projev vyzrálejší, klidnější, mám větší muzikantské sebevědomí, prostě člověk se neustále vyvíjí. Je to hezké a jsem ráda, že takové archivní záběry existují. Je škoda, že mě nenatočili, když mi bylo sedm a zpívala jsem poprvé před lidmi. Bylo to u nás v Otvovicích na MDŽ.

Jste vyučená dámskou krejčovou. Ušijete si někdy něco na sebe?
My Berani jsme šikovní, takže nás baví ruční práce. Mám doma šicí stroj a připravenou místnost, která je už nyní plná látek a jiných věcí. Já si nešiju oblečení, na to mám specialisty, kteří to umí mnohem lépe, ale občasným šitím se vždy uklidním. Třeba Karel IV. se uklidňoval tím, že pletl košíky. Já měla kdysi období, kdy jsem šila medvědy, ale v ruce. Jsem takový fanatik, že třeba jedeme na zájezd, sedím čtyři hodiny v autě a mám kolem sebe nastříhané kusy látky, za sebou vatu a všude kolem mne jsou knoflíky na očíčka. A dělám medvídky.
Teď mám ale období, kdy svým kamarádkám a známým háčkuji bačkory. To jsem se naučila od jedné paní v Bratislavě na náměstí. Jednou jsem dostala nabídku, abych namalovala obraz do dražby. Dostala jsem barvy, štětce a plátno. Chvíli jsem na to koukala, pak jsem štětce odložila a na plátno vyšila ze své sbírky knoflíků zlatou rybku. Ta se pak vydražila pro dobrou věc za krásných sto padesát tisíc korun. Možná někdy uspořádám výstavu svých medvědů, háčkovaných panenek, deček či bačkor (smích). Uvidíme…

Když jste loni přála Karlu Gottovi k jeho sedmdesátinám, řekla jste si v duchu, jestlipak jednou budu mít tolik gratulantů na svých padesátinách?
Příští rok mi bude pětačtyřicet a já už některým lidem chystám duety, které jsem udělala ve svém pořadu Lucie na bílo. Tam byla spousta nahrávek i s lidmi, kteří už nejsou mezi námi. Jsou to doslova unikáty. A pro ty, co přijdou, budu mít nachystanou knihu a stále ještě pro ně něco vymýšlím. Loni to bylo krásné, ale Karel Gott je pouze jeden a nikdo na něj nemá. Někteří lidé mi při různých příležitostech říkají, že těch mých dvanáct Zlatých slavíků je proti množství slavíků, které získal Karel Gott slabota, ale já si těch svých ptáčků nesmírně vážím. A jsem na ně hrdá. Ale to není jen o cenách, ale o tom, jaký člověk je. A Karel Gott je zcela výjimečný.

A ještě otázka na závěr: Co chystáte pro své fanoušky?
Jsem v dobré kondici a mám velkou radost ze všech příjemných věcí, které se dějí. Mám za sebou sedmnáct krásných koncertů jarního turné, ale to neznamená, že na podzim a v zimě nechystám další věci. Bude to již zmiňované vánoční cédéčko s Petrem Maláskem, chlapeckým sborem a s mojí kapelou. K tomu turné a natáčení této muzikálové pohádky V peřinách, s krásným námětem a obsazením.
Kdyby někdo chtěl vědět, co dělám, ať se podívá na moje webové stránky, které mi pravidelně dělá Lukáš Fronk. On fotí, točí dokumenty, prostě je to skvělý člověk. Lidé mohou denně vidět, co jsem dělala. Určitě stojí za zhlédnutí. No a samozřejmě se těším na další představení v karlínském divadle. Práce mám před sebou hodně, ale já jsem ráda, že to tak je.