Nechyběla mezi gratulanty, kteří přišli na křest fotografovy nové knihy O lidech. Gotický sál Husitského muzea, které knihu v nákladu 600 kusů vydalo, zaplnili kolegové kumštýři, známí i obdivovatelé jeho díla. Především však zástup fotografů, kteří Járu Novotného uvedli do role, kterou zná z druhé strany.

Lída Peřinová s fotografem pracovala 11 let. Potkala ho ve svém dívčím věku, coby sedmnáctiletá studentka, před 27 lety.

Vy, mladé děvče, Jára již zralý muž. Kde se vaše cesty setkaly?

To je už tak strašně dávno… Kdysi jako gymnazistka jsme byli se třídou na jeho výstavě v divadle. Ta mi naprosto učarovala. Ten samý den jsem pak šla na koncert do městského kulturního střediska, kde seděla jistá dáma středního věku, jíž jsem si všimla už na té výstavě. Oslovila mě s tím, že je manželkou Járy Novotného a že viděla, jak mne výstava zaujala. Pokud prý budu chtít, může mne s manželem seznámit. Zanedlouho se konala návštěva, kdy mi Jára ukázal svoje knížky a fotky. Zřejmě ho tehdy zaujaly moje hodně, hodně dlouhé vlasy, a tak mi navrhl, že bychom mohli zkusit nějaké fotografické etudy. Tak to začalo a byla z toho jedenáctiletá spolupráce. První roky hodně intenzivní, pak už víceméně příležitostná.

Bylo vám sedmnáct a Jára fotil akty, musel vás k odložení šatů přemlouvat?

Nemusel, protože řadu jeho fotografií aktů jsem znala a věděla, že jsou fantasticky poetické a bez vyzývavé erotičnosti. Taková čistá práce a já nevidím důvod, proč by člověk, pokud je jeho fyzické tělo vnímáno jako dar z nebes, měl na ně nahlížet jako na něco nečistého. Bohužel, mnoho lidí to tak dělá, a tím se démonizují věci, které jsou naprosto čisté. Já jsem tento problém neměla, a proto jsem ani neměla problém se svléknout. Vlastní kůži jsem brala jako jeden z možných kostýmů.

Pracovala jste pak i s jinými fotografy?

Díky tomu, že Jára přednášel na fotografických workshopech a brával si mě s sebou jako model, seznámila jsem se s řadou dalších fotografů a s některými pak spolupracovala. Určitě důležitá byla letitá práce a přátelství, které dodnes trvá, s Mirkem Zámečníkem. S ním jsem fotila hlavně v plenéru, často na Šumavě, což bylo takové meditativní a dělali jsme i audiovizuální pořady, přičemž v některých jsme použili moje básně. Třetí velmi důležitou a devět let trvající kapitolou byla spolupráce s mým přítelem Philippe B. Tristanem z Francie. On je multižánrovým umělcem a fotografie v jeho tvorbě zaujímá výrazné postavení. Philippe také před lety udělal o Járovi Novotném dokumentární film Třicet let jednoho českého fotografa, jenž byl promítán i ve Francii.

A je Jára něčím výjimečný?

Možná svojí odvahou, protože fotografie aktu měla punc něčeho zakázaného a mě tehdy asi přitahovala určitá forma revolty. Svoji odvahu projevil i po šedesátém osmém roce, kdy měl velké problémy a dokonce skončil ve vězení. I v tom byl pro mne určitým hrdinou, neboť jsem z rodiny, která s těmito postoji velmi sympatizovala. Proto mne, mladičkou dívku, do značné míry jeho vyspělá a vyzrálá osobnost fascinovala jako určitý vzor.

Co byste Járovi nejen k jeho nové knize popřála?

Hlavně neutuchající elán, hodně zdraví a aby pokračoval v té své úžasné cestě. Cestě k lidské duši.

Kniha O lidech je k dostání v pokladně Husitského muzea a knihkupectví Orion v Táboře.