Pouličníkům vlastně můžeme k jejich patnáctinám popřát letos kdykoliv. Tak tedy všechno nejlepší, a vy nám za to, pane Kříži, prozraďte něco, co o Pouličnících jen tak někdo neví.
„V souboru hraju na svou desátou valchu. Všechny ostatní už jsem rozmlátil,“ zní bezprostřední odpověď. „Hudební produkci totiž doplňujeme o divadelními prvky, a proto mi valcha slouží nejen jako rytmický nástroj, ale i jako rekvizita, se kterou nakládám značně nekompromisně – bouchám do ní, hážu ji na zem. Sehnat dobře znějící valchu je kumšt. V železářství se dodnes dají koupit smaltované, ale ty jsou k hraní nepoužitelné a vzhledově taky nic moc. Mnohem zajímavější jsou valchy, které vyrábějí řemeslníci na trzích a ve skanzenech. Bývají dost drahé. Úplně nejlepší je stará pozinkovaná valcha, kterou člověk najde někde na půdě. Hodně taky záleží na tom, čím se ‚nástroj‘ rozeznívá. Osvědčilo se mi hrát jednomarkovou mincí nebo pětikorunou. Zajímavé je, že když hraju kovovou padesátikorunou, zní to úplně jinak. Zkoušel jsem i náprstky, ale výsledný zvuk se špatně pojil s tónem kastanět, kterých se ujala Alena Němcová. Původní nápad, že budeme hrát na lžíce, jsme ihned zavrhli, protože jejich zvuk byl plochý. Líbily se nám originální španělské kastaněty, jenže ty se zase nepojily s harmonikou. Nakonec jsme zkusili jejich umělohmotnou variantu a naše harmonika, kterou jsme pojmenovali Harmonica Filharmonica Táborica, konečně řekla: Ano!“
Když Pouličníci poprvé svou muziku rozbalili na chodníku, lidé poněkud stydlivě přecházeli na opačný chodník, odkud celé dění se zájmem sledovali. „V zahraničí to bylo docela jiné. Diváci nás hned po první písničce obklopili a začali spolupracovat a zpívat. Musím ale říct, že i v českých končinách se situace značně zlepšila. Lidé se uvolnili a díky nejrůznějším venkovním slavnostem si zvykli, že kultura se dá dobře provozovat i na ulici. Trvalo to asi pět let, než se naši spoluobčané zbavili léty vypěstovaného odstupu, a jsem rád, že v Táboře jsme stavidla bezprostřednosti prolomili právě my Pouličníci.“
Vždy vystupují jako řádný soubor pod hlavičkou organizátora, nikdy nevybírají do klobouku. „Sem tam se stává, že vlivem atmosféry nám někdo sundá klobouk a symbolicky do něj vhodí drobné. V této souvislosti nejraději vzpomínám na jednoho podroušeného posluchače z Horní Plané. Obřadně nám vhodil do klobouku stokorunu. Nechtěli jsme, ale on na tom trval. Zahráli jsme mu tedy písničku, a když jsme ji dohráli, divák si stokorunu zase vylovil z klobouku a odvrávoral.“
Zbývá dodat, že zpěváky a tanečníky Alenu Němcovou a Marcela Kříže doprovází Karel Daňhel na tahací harmoniku. Avšak vysvětlovat Táborákům, kdo je onen třetí člen Pouličníků, to by bylo totéž jako nosit dříví do lesa, mouku do mlýna, sovy do Athén či kramářské písně do Tábora. Ostatně brzy už mu v našem seriálu uvaříme šálek kávy.