„Jsem ročník 1925 a okupaci už jsem jako dospívající člověk vnímal v její plné síle. Studoval jsem na gymnáziu na Klášteráku, našeho ředitele popravili a dva spolužáky odvedli do koncentráku. V roce 1944 jsme předčasně odmaturovali a celý náš ročník musel nastoupit na nucené práce v organizaci Technische Nothilfe. Vyfasovali jsme uniformy po francouzských vojácích a pod velením Němců, převážně příslušníků SA, jsme měli pomoci zachránit Říši. V Praze a Ostravě jsme kopali a betonovali protipožární nádrže. Stanovili nám těžké denní normy, neustále jsme slyšeli jen německé povely a často se stávalo, že nejkrutější dril vytvářeli čeští policajti, kteří většinou zastávali funkce velitelů čet.“
Po válce přišly čtyři roky, kdy si pan Matyáš konečně mohl užívat svobody. Vystudoval práva, oženil se, při studiu si vydělával jako barový klavírista. Netušil, že je nad ním pomalu, ale jistě vynášen ortel, jenž ho opět zavede do tábora nucených prací, tentokrát v režii komunistické strany. „V roce 1950 jsem nastoupil vojenskou službu k pěšákům do Senice. V té době už ale armádní generál Čepička připravoval ‚oddělení zrna od plev‘ mezi vojáky. V prosinci na mě přišel od táborské organizace KSČ posudek a můj velitel mi bokem sdělil, že mě popsali jako osobu politicky nespolehlivou. Tehdy jsem zrovna studoval poddůstojnickou školu. Vyloučili mě, a se mnou několik dalších. Při denním rozkaze nám oznámili, že jsme přeřazeni k 54. rotě pomocného technického praporu do Komárna. Netušili jsme, co to obnáší a překvapilo nás, že musíme odevzdat zbraně. Velitelé nám řekli, že se budeme podílet na technických pracích a my si dokonce mysleli, že si tím polepšíme.“
Když vyčlenění vojáci přijeli v noci do Komárna, pohlédli pravdě do očí. Prapor sídlil v bývalé pevnosti. Stačilo, aby spatřili nocležny, do jejichž přízemních prostor se muselo vejít až 60 lidí, a ihned pochopili, že se jedná o lágr. „Druhý den na nás velitelé začali řvát, že jsme vředem na socialistické společnosti a že jedině tvrdou prací si můžeme vydobýt svoje místo mezi spořádanými lidmi. Dovedli nás na břeh Váhu, kde ležely navrstvené šestimetrové kmeny stromů, každý o hmotnosti asi tří metráků. Celé odpoledne jsme je holýma rukama museli odnášet na stanoviště vzdálené půl kilometru. Tato činnost neměla žádný praktický význam, jen nás měla morálně ničit. Opět jsme slyšeli jenom řev, tentokrát český a slovenský. A to bylo mnohem horší než těžká fyzická práce. Po třech týdnech výcviku nás přidělili k pracovním skupinám v podnicích a organizacích, kde práce byla také fyzicky těžká, ale už smysluplnější. Ponižování však neustávalo.“
I v těžkých podmínkách se ale přihodily veselé události. „V letech 1951-52 jsme v Bratislavě budovali podzemní nemocnici. Založili jsme si malou kapelu a náš velitel, poručík Shuti, na ni byl nesmírně hrdý. Jednou nás pěšáci pozvali, abychom jim zahráli na zábavě. Měli jsme neomezený přísun vína, a když byla zábava v nejlepším, přijeli papaláši z Komárna na kontrolu. Shuti rozhodl, že jim musíme přednést Internacionálu. Prý ví, že nejlíp hrajeme, když jsme opilí. Nikdo jsme tu píseň neznal, ale dostali jsme to rozkazem. Klarinetista tedy začal zpaměti na svůj nástroj vyluzovat přibližnou melodii ve značně vysoké poloze, ale po několika taktech nevěděl, jak dál, a tak si vytvářel vlastní pokračování. Trumpetista procitl z dřímoty, mohutně začal troubit, ale z jeho nástroje rovněž vycházely tóny, které se kultovní komunistické písni vůbec nepodobaly. Pozounista a saxofonista neurčitě přizvukovali. Kytarista k tomu hrál cosi, co připomínalo trampskou písničku Až ztichnou bílé skály, zatímco basista zvučně vydrnkával pomalý foxtrot. Katastrofu dovršil bubeník – zuřivě mlátil do činelů a bubnu, aby písni dodal alespoň revoluční nadšení. Zoufalý poručík Shuti začal falešně zpívat a všichni pétépáci se k němu posměšně přidali. Shuti nevěděl, co s tím, proto zavelel: ‚Pozor! Rozchod!‘ Jako zmoklá slepice doprovodil svoje rozhněvané nadřízené k jejich služebnímu vozu. Prý mu ani ruku nepodali. Nechtěl však být bez své oblíbené kapely, a tak nás za to nedal zavřít,“ vzpomíná Jiří Matyáš, pro nějž služba v PTP skončila 28. listopadu 1952, ale ani v civilu ho potom nečekal jednoduchý osud…