Správná kytara ve správných rukách, prozrazuje Pavel Kvičínský

Hned kultovní „lespaulovku“ sundává z držáku na zdi a celé povídání se odehrává s tichým doprovodem elektrické kytary nezapojené do aparatury. Jako by při tom do Pavla řečeného Kvíča vstoupil duch pana Lese Paula, původce myšlenky na elektrickou kytaru bez rezonančního otvoru, a Kvíča najednou o kytarách hovoří se stejnou láskou jako poctivý vinař o víně:
„Kytarista by si neměl nechávat vyrábět nástroj na zakázku. Pomůžu si příkladem: když si muž vybírá partnerku pro život, také si ji nenechává vyrobit podle svých představ, ale hledá ji mezi ženami, které skutečně existují. S kytarou je to stejné; nejen že vyjadřuje hudebníkovy myšlenky a pocity, ale také by ho měla překvapovat a dávat mu nové možnosti. Každý kytarista, který našel svůj správný nástroj, nikdy nezapomene na okamžik, kdy ho poprvé uviděl, vzal do rukou a zahrál si na něj. Někdy se to totiž stává, že osudová kytara nakonec vypadá jinak, než jak si ji předtím kytarista vysnil. Nejde vůbec o vzhled, ale o jedinečnou energii, která do člověka ze správné kytary vstoupí a spojí se s energií jeho osobnosti. V té chvíli hudebník vnitřně pocítí, že našel to, co skutečně hledal. Nejprve si většinou svůj pocit nedokáže rozumově zdůvodnit, a proto zkouší další kytary. K té osudové se ale nakonec zase vrátí, vezme si ji znovu do ruky a už si ji nechá.“
Kvíča ve své domácí prodejně zažil mnoho okamžiků souznění hudebníka s jeho nástrojem a vždy je bezpečně pozná. „Hudebník najednou začne hrát úplně jinak, než dosud hrál,“ vysvětluje. „Nikdy na zákazníky nechvátám. Nechám je mluvit, aby se otevřeli a vyjádřili se ne o nástroji, který chtějí, ale o jeho podstatě. Pak si sednu stranou a poslouchám, jak zákazník hraje. Je běžné, že mezi kytarami stráví třeba i pět hodin. Někdy jedna návštěva nestačí, hudebník přijde i třikrát a znovu rád podstupuje mnohahodinový rituál. Vždycky si ale nakonec vybere ten nástroj, o kterém jsem podle sluchu poznal, že je pro něj ten pravý. Na podzim si tu vybíral kytaru Vašek Bláha ze skupiny Divokej Bill. Vyzkoušel 20 kytar a teprve ta poslední, kterou už jsem ani nehodlal přinést, byla ta pravá. On ale ještě odjel vybírat do Prahy, a nakonec se stejně vrátil sem pro tu ‚svou‘. Ani když při koncertování v USA procházel tamní prodejny hudebních nástrojů, lepší kytaru už nenašel. A přitom tady na ni předtím hráli hudebníci, z nichž některé tolik neoslovila. Můj cíl je spokojený muzikant, a i kdyby mě prodej hudebních nástrojů neživil, byl by mým koníčkem, protože magie okamžiku, kdy si hudebník vybere svůj nástroj, mě ohromně naplňuje.“
Pavel Kvičínský v současnosti zažívá období, kdy si plní své dávné sny. Dokonce i jeho vlastní kapela už je na obzoru. Rockové trio hrající vlastní autorské skladby. „Základ kapely tvoří můj dvanáctiletý syn Kuba, který hraje na bicí, a já samozřejmě na kytaru. Jmenujeme se Elsa – podle jména mé rotvajlerky.“