„Myslím si, že správný sběratel by měl přírůstky do svých sbírek nakupovat jen v případě, že už není jiná cesta k jejich získání,“ vysvětluje. „Krása sběratelství spočívá především ve vyměňování exponátů mezi sběrateli. Pokud draze koupíte celou kompletní sbírku, připravujete se o bezpočet malých dobrodružství, které dodávají sběratelství jeho půvab.“
Jako správný sběratel musí tedy mít přehled nejen o odznacích s heraldickými a pohledovými motivy, na něž se specializuje už od počátku 50. let. „Potřebuji rozumět i tomu, co sbírají přátelé v dalších sekcích klubu. Do jisté míry tedy sbírám i jejich ‚sortiment‘, především pohlednice a mince. Oni ke sběratelství přistupují také tak. Potom se stává, že se dozvím, že sběratel jiné specializace shání do své sbírky něco, co já shodou okolností mám, a zároveň mi může nabídnout odznak, který mi dosud chybí.“
Dušan Bezouška míní, že zlatá éra odznaků začala postupně odeznívat od 70. let. „V té době se objevily méně kvalitní pryskyřicové odznaky. Správný odznak je ale z mosazi s naneseným smaltem. Existují i výhradně mosazné odznaky s ražbou, dnes už vzácné. Jeden z nejvzácnějších, které mám, je ražený odznak Zeleného plesa z Vysokých Tater. Bylo totiž vyrobeno jen osm kusů. Nejvíce si ale cením odznaku města Tábora, který pochází z roku 1895 a je nejstarším datovaným exponátem mé sbírky. V současnosti moje sbírka zahrnuje více než 3500 kusů.“
Začátkem 60. let bylo mezi sběrateli nejrozšířenější právě sbírání odznaků. V té době se začala rodit i členská základna budoucího klubu Sběratelé odznaků v Táboře. „V roce 1962 mi zatelefonoval Antonín Čížek. Dozvěděl se, že odznaky sbírám a pozval mě na místní setkání sběratelů. Scházeli se hlavně u vchodu před Střelnicí, kde o svých sbírkách diskutovali a vyměňovali si exponáty. O dva roky později jsem stál u oficiálního zrodu klubu. Kolegové si všimli, že na akcích fotografuji a pečlivě uschovávám veškerou dokumentaci – to je můj další koníček. A tak mě hned ustanovili kronikářem klubu. Dělám to rád a mám svůj přesný postup. Po celý rok shromažďuji fotografické a písemné materiály o naší činnosti a průběžně je ukládám do obálky. Potom je roztřídím, nalepím na čtvrtky tvrdého papíru a vlastnoručně opatřím popiskami. Současně vedu i knižní kroniku, do které zaznamenávám především průběhy jednotlivých akcí,“ říká Dušan Bezouška.