Pokud našinec celé jméno přece jen vysloví, pak zaručeně se špatnou intonací. Proto si desetiletá vietnamská holčička Ngoc říká Zuzka. Do školy začala chodit ve Vietnamu, ale když před dvěma lety přesídlila s rodiči a bratrem do České republiky, nastoupila znovu mezi prvňáky, aby se dobře naučila češtinu. Nyní chodí do druhé třídy Základní školy Helsinská. Za nejlepší kamarádku má spolužačku Klárku Mikulenkovou (8 let) ze Sezimova Ústí.

Letos v říjnu Zuzčini rodiče zjistili, že budou měsíc pracovně velmi zaneprázdněni a uvažovali o tom, že dcerku svěří svým příbuzným. Zuzka o tom řekla Klárce, a ta rozhodla: „Ne, budeš bydlet se mnou.“ A oznámila to doma. A Zuzka to taky oznámila doma. A protože se jejich rodiče přátelí, přání obou dívek se vyplnilo. Měsíc bydlely spolu. A také se tím utvrdilo jejich přátelství, které kvete bez ohledu na to, kdo odkud pochází.

Ahoj, děvčata, já jsem s vámi přišel udělat předvánoční rozhovor o vašem přátelství…
Zuzka: A budeme něco psát?

Kdepak, já se vždycky zeptám a vy mi něco povíte.
Klárka: Já ti když tak poradím.
Zuzka: Aha, tak to jo. Ale ať první mluví Klárka.

Jaké vlastnosti by měla mít dobrá kamarádka?
Klárka: Když jí řeknu tajemství, tak ho nikomu dalšímu nesmí říct.
Zuzka: Měla by být hodná a taky šikovná, aby mi třeba s něčím pomohla.

Proč sis, Zuzko, zvolila za kamarádku právě Klárku?
Zuzka: Když jsem přišla do první třídy, všimla jsem si, že si tam jedna holka o přestávce hraje s pěknýma hračkama. Byla to Klárka. Zeptala jsem se jí, jestli si s ní můžu hrát a ona z toho měla radost. Pak jsem ji šla doprovodit domů a viděla jsem, že mají velikého psa. Labradora Edu. Ten se mi taky líbil. Od té doby s Klárkou kamarádíme.
Klárka: Zuzka k nám pak přišla na návštěvu a hodně se jí líbilo, jak Eda krade věci ze stolu.

Když jsi, Zuzko, přijela před dvěma lety do Čech, uměla jsi už nějaké slovo česky?
Zuzka: Jenom „dobrý den“, to mě naučil taťka.
Klárka: Ale pak Zuzka s maminkou chodila na kurz češtiny a přitom chodila mezi děti do školky. A tam se česky naučila.

Které slovo bylo pro tebe nejtěžší?
Zuzka: Mně se hodně pletlo „černá“ a „červená“. Ale čeština má hezká slova. Líbí se mi „maminka“ a „to je hustý“. Jo a taky „petšopáci“.

Co to je?
Zuzka: To neznáš? To jsou takové malé hračky jako zvířátka.
Klárka: Ty jsou přece na hraní nejlepší!

Aha… Zuzko, ty jsi chodila do školy už ve Vietnamu. V čem je tam škola jiná než česká?
Zuzka: Chodila jsem dva a půl roku do školy v Hanoji. Odtud pocházím. Ve Vietnamu máme prázdniny přes léto, jako je to tady, ale nemáme ty ostatní kratší prázdniny. Ani volno na svátky, jako máte v České republice. A před začátkem vyučování cvičíme. Proto musíme být ve škole už v sedm ráno. Pak se učíme od osmi jako tady. Ale dostáváme tam úplně jiné známky. Je jich deset. Jednička je nejhorší, zato desítka nejlepší.

Chtěla by sis, Klárko, zkusit chodit do školy ve Vietnamu?
Klárka: Nevím. Snad bych se tam s nimi skamarádila. Od Zuzky jsem se už naučila nějaká vietnamská slovíčka. Třeba „čó“, to je pes, anebo „me“– mamka.
Zuzka: Ale pod „e“ musíš napsat tečku. A pes se píše „chó“.

Blíží se Vánoce. Slavíte, Zuzko, Vánoce i ve Vietnamu?
Zuzka: Slavíme, dokonce na ně máme i volno ve škole, ale slavíme je jinak než tady. U nás to není tak, že bysme se nejdřív schovali do pokoje, pak by přišel Ježíšek a my našli dárky pod stromečkem. Místo Ježíška máme Santu Clause. Ale stromeček máme taky. Takový menší, umělý. A slaví se to tak, že my děti jdeme spát, a když usneme, tak v deset večer přijde Santa Claus a dá nám na stůl dárky. Ráno je tam najdeme.

A čerta s Mikulášem máte taky?
Zuzka: Ne. Letos už jsem je tady zažila podruhé a líbili se mi. Hlavně čerti – někteří jsou tlustí a někteří hrozně hubení. Tentokrát přišli tři čerti a jedna čertice. Čert mě tahal za nohu a chtěl, abych ho podrbala.

To byl teda pěkně drzý čert…
Klárka: To teda byl! A to nám o něm ten druhý čert řekl, že má blechy! Já ani Zuzka jsme na něj nešáhly! A ještě ke všemu byl tak rozcuchaný, že když jsme se všichni fotili, tak mu ten čistotný čert musel učesat rukou chlupy.

Bály jste se?
Klárka: Vůbec. Já je znám. Oni už u nás byli loni.
Zuzka: No, já se trošku bála. Ale když jsem jim s Klárkou řekla básničku, tak nám dali pokoj.

Povíš mi ji?
Zuzka: Jedině s Klárkou.
Klárka: Tak do toho, Zuzo.
Obě: Čert a Mikuláš, František Hrubín: „Hudry, hudry, dupy, dupy, čert nám leze do chalupy. Hudry, hudry, už tu je, už na okna bubnuje. Dlouhý ocas, krátké uši, to ti, čerte, pěkně sluší. Celý černý, samý chlup, metlou dělá šupy, šup! Ale až se večer zšeří, zmáčknou kliku našich dveří anděl a pak Mikuláš, znáš je, táto, znáš je, znáš? Co mi dají za nadílku? Už jdou, už jdou, ještě chvilku. Čert však nesmí přes práh dál, tatínek, ten by mu dal!“

Výborně! Prožily jste teď spolu celý měsíc, máte tedy na co vzpomínat. Jaké hry jste si hrály nejraději?
Klárka: Různé. Někdy s petšopákama, někdy na plejstejšnu.
Zuzka: A někdy jsme tancovaly.
Klárka: Pouštěly jsme si k tomu různou muziku z počítače nebo z rádia.
Zuzka: Nebo z mobilu.
Klárka: A taky jsme vyráběly různé věci. Třeba z korálků kytičku, mamka ji pak zažehlila.
Zuzka: Nebo náušničky. A četly jsme si.

Ty si čteš, Zuzko, i v češtině?
Zuzka: Jasně. Nejradši teď mám knížku Psí ráj a příběhy o koních Vítězství za každou cenu. A Hádanky od srdíčka. Ale čtu si i vietnamské knížky.
Klárka: Jenomže je nechce číst nahlas, ona se stydí.
Zuzka: Protože by mi tady nikdo nerozuměl!

A jak jste se spolu ráno vypravovaly do školy?
Klárka: V pohodě. Taťka s mamkou nás ráno vzbudili –
Zuzka: – ve tři čtvrtě na sedm –
Klárka: – a pak šli do práce.
Zuzka: Vstaly jsme, vyčistily jsme si zuby.
Klárka: A udělaly jsme si snídani. Mlíko a do něj kuličky.
Zuzka: Nebo jsme měly snídani připravenou. Třeba talíř plný štrúdlu. Ten mi tady hodně chutná. Ale když jsem ve Vietnamu, tak si úplně nejvíc pochutnám na omeletě s rýží.
Klárka: No a pak jsme se oblíkly a koukaly na televizi. Že už máme jít, jsme poznaly podle toho, že mi pípnul mobil; mám to v něm nastavené.
Zuzka: V té době zrovna v televizi končili Tučňáci. Dobrá pohádka.
Klárka: Já za náma pak zamkla a dala jsem klíč Zuzce.
Zuzka: A já ho Klárce strčila do tašky na zádech.
Předpokládám, že ve škole spolu sedíte v lavici…
Klárka: Ne, každá sedíme s někým jiným.
Zuzka: Abysme si taky užily jiné děti, když jsme pak pořád spolu.

A co kluci ve třídě? Zlobí?
Klárka: Děsně. A my jim dáváme přezdívky. Třeba Matlas-Atlas nebo Samík--Pupík. Radši nebudeme prozrazovat, jak se jmenujou ve skutečnosti. To víš, kluci!
Zuzka: Ale dáváme přezdívky i holkám a taky sobě. Klárka je Kája-Pája a já jsem Zuzinka-Pusinka, ale někdy i Zuzo-Hrůzo.

Kteří kluci jsou, Zuzko, hezčí? Čeští nebo vietnamští?
Zuzka: Čeští kluci. Ti jsou zajímavější. Skoro všichni Vietnamci mají rovné černé vlasy, ale Češi je mají různé, třeba hnědé, kudrnaté nebo jsou blonďáci.
Klárka: Hm, anebo zrzaví. Jako jeden, co mě zlobí.

Chtěla by ses, Klárko, podívat do Vietnamu?
Klárka: Zajímalo by mě to. Zuzka mi vyprávěla, že tam místo aut jezdí hodně skútrů.
Zuzka: To určitě půjde nějak udělat. S babičkou a s dědou tě naučíme jíst hůlkama, budeme jezdit na kolech po Hanoji a chodit do bazénů. Je v nich o hodně teplejší voda než tady v bazénech. A taky tam mám oblíbenou pláž a ta je moc hezká. Když budeš chtít, budeš si hrát s mojí želvičkou. Ta už asi zase vyrostla, co jsem tam nebyla.
Klárka: No ale zase bych tam nechtěla být moc dlouho…

Zuzka: Hele, neboj se, budeš spát se mnou v pokojíčku. Mám tam velikou postel, tam se vejdeme. Někdy si ke mně lehne i děda a něco mi vypráví. Třeba o tom, jak se ve Vietnamu bojovalo.

Víš něco o té válce?
Zuzka: Ani ne. To už bylo dávno, to jsem ještě nežila. Když mi to děda vypráví, tak při tom vždycky usnu. Jo a až bude Klárka u nás, tak taky budeme chodit nakupovat. Nedaleko od našeho domu je pěkný krámek.

A čím bys jednou, Zuzko, chtěla být?
Zuzka: Malířkou anebo doktorkou. Protože děda a strejda jsou doktoři.

A ty, Klárko?
Klárka: Policejní prezidentkou. A tanečnicí a zpěvačkou a miss.

Holky, jak myslíte, že spolu budete dlouho kamarádit?
Zuzka: Do konce života. Pak se z nás stanou duchové. Mezi duchama se zase najdeme a budeme kamarádit dál.
Klárka: Jo!

Josef Musil