Výtvarnice Barbora Vágnerová Klejnová (28) hodlá sundat ze zdí svého bytu všechny své obrazy a navždy odejít z Tábora spolu s tříapůlletou dcerou Rozálkou, manželem Jiřím, pejsky Jackem a Agnes a potkanicí Pepinou.
Barboře se nelíbí, jak funguje současná konzumní společnost, včetně té táborské, a nechce přistupovat na její pravidla. Jejím vzorem je politický aktivista a ekologický zemědělec Stanislav Penc, který se z Prahy přestěhoval do přírody Českého ráje.

Z vašich obrazů na mě dýchá uklidnění, ale ne prvoplánové. Spíš mám pocit, že je to energie, která vznikla jako následek překonání nějaké bolesti…
Je to tak, jen byla bych nerada, aby to vyznělo, jako že mě inspirují deprese jako takové. Podstata mojí tvorby je očišťování od depresí. Vlastně je to moje autoterapie. Během deprese nemaluju, to ani nejde. Musím si vždycky prožít celé to vydeptání, sklíčenost a vnitřní rozervanost, i když z toho žádnou radost nemám. A nejednou přijde tvůrčí šleh – musím se postavit před papírovou desku a malovat. Vůbec v té chvíli nevím, co dělám; je jedno, jestli je den nebo noc, a když se z transu dostanu, je obraz hotový.

Jak to, že v transu vznikají právě portréty?
Je to vlastně nevědomá pocta lidem, kteří jako by mi v mých problémech duchovně pomáhali. Proto ani není divu, že jsem v takovém stavu například namalovala svoji dceru Rozálku.

Mně to připadá jako ve filmu Jen ho nechte, ať se bojí. Luděk Sobota tam dostal šok, a vypadla z něj nová písnička…
A ze mě vypadne nový obraz. Tvořím na úplně stejném principu. Dokud nemám depku a pak nepřijde tvůrčí rauš, tak nemaluju. Půl roku třeba vůbec nic, a pak to najednou přijde a za dva měsíce vytvořím pět obrazů.

Jaké jsou příčiny vašich depresí?
Příčina je vlastně jediná: naprostá a neustálá existenční nejistota. Mám hodně ráda Vincenta van Gogha a myslím, že jsem na tom podobně jako on.
Gogh za celý svůj život prodal jen jediný obraz. Jak jste na tom vy?
Trochu líp. Za osm let, co naplno maluju, jsem prodala sedm obrazů. Abychom se uživili, musela jsem teď po mateřské vzít naprosto podřadnou práci. Manžel pracovat nemůže. Naštěstí nás finančně podporuje moje babička, ale tenhle stav se musí nějak změnit.

Máte jistotu, že vaše obrazy mají uměleckou hodnotu?
Mám. Potvrdily mi to dokonce i světové galerie, kam jsem posílala ukázky svých prací. Jejich odpovědní pracovníci mi vždycky napíšou pochvalu, opravdu míněnou upřímně, a často jsou vyloženě nadšeni. Končí to ale stylem: jsi dobrá, a čau.

Čím to je, že se nemůžete prodejně uchytit?
V téhle branži všechno stojí na kontaktech. Smůla byla, že jsem ve svém oboru nešla na vysokou školu. Snila jsem sice o studiu ilustrace ve třídě výtvarníka Jiřího Šalamouna, ale neměla jsem peníze a taky jsem se chtěla vdávat a založit rodinu. Z hlediska uměleckého rozvoje mi vysoká škola neschází. Svůj osobitý styl jsem si našla. Pravdu o úspěchu v branži mi prozradila kamarádka, která studium absolvovala: „Když se výtvarník dostane na vysokou školu, začne pracovat na různých projektech a při tom se potkává s vlivnými lidmi z branže. Tím to začíná. Bez školy se tyhle kontakty budují hodně těžce.“

A co třeba trochu slevit z umělecké náročnosti volné tvorby a pracovat na zakázku?
S velkým sebezapřením jsem to zkusila. Malovala jsem obálku pro nakladatelství, které vydává cosi jako harlekýnky. Dostala jsem stručný obsah knížky, velice povrchní a hnusný, něco na způsob: statek v Jižní Americe, ona jeho miluje, on ji ne, a nakonec se všichni povraždí. Vytvořila jsem návrh, a pak mi lidi z redakce, kteří malování vůbec nerozumějí, začali diktovat, že namalovaná stodola je příliš veliká a modrooká černovláska zase moc malá a že je to celé jako upoutávka pro realitní kancelář, protože jsem namalovala ten velký statek. Ukončili jsme to. Takovými věcmi se vůbec nebudu zabývat. Jenomže když oslovím nakladatelství, které by mi vyhovovalo, vždycky se dozvím, že jsou ze mě sice nadšeni, ale už mají plný stav. Jedná se totiž o menší projekty, kde se všichni potřební lidé dali dohromady hned na začátku.

Jak to tedy budete řešit?
Musím se přestat bát a musíme se znovu vydat žít mezi lidi, se kterými si budeme opravdu rozumět. Nejšťastnější období, které jsem s Jirkou zažila, bylo, když jsme dva roky bydleli v lese, v prosté chatě bez elektřiny. Já chodila do práce a Jirka se staral, aby u nás bylo teplo, uvařeno a tak podobně. Žili jsme skromně, stačilo nám málo peněz, ale vůbec jsme neživořili. Navštěvovali nás lidi na stejné vlně, jako jsme my. Malovala jsem tam ostošest a vůbec jsem k tomu nepotřebovala depky, jako když jsme pak přesídlili do Tábora.

Proč jste tehdy s tím přírodním způsobem života skončili?
Mělo to dva důvody. Jednak nastaly povodně, myslím ty v roce 2002. Okolo nás bylo všechno pod vodou a vypadalo to hrozivě. A také jsem chtěla mít dítě a pro něj by takové prostředí nebylo vhodné.

Nemělo by přece jen smysl ještě zabojovat o uznání v Táboře a od prvotních úspěchů se odrazit k vlivnějším kontaktům?
Nemá to smysl. Většina Táboráků, kteří mají nějaký umělecký potenciál, je schopna jenom tlachat v hospodách u piva o vzdušných zámcích, pro které pak stejně ani nehnou prstem. Není tu ani dobré umělecké publikum. Jen tlachalové.

Oni vlastně nechtějí vstupovat do projektů, kde není zaručený zisk…
Přesně tak. Když už by přece jen do něčeho chtěli vstoupit, musejí tam vidět to své já, které se ale rovná finančnímu prospěchu. Každý se mě vždycky ptá: „A co to pro mě finančně bude znamenat?“ – a ne, že ho to bude bavit. Hrůza. Jde jen o peníze. Takový je „umělecký“ Tábor a jeho blízké okolí. Tady nemá smysl nic nikomu dokazovat. To člověka jenom vyčerpá. Je třeba prásknout do bot a začít jinde. S lidmi, které to opravdu zajímá.

Ti přijdou možná sami…
Právě. V Čechách vznikají umělecká komunitní centra, která vůbec nejsou napojena na městský život. Přicházejí do nich lidé, kteří vědí, proč tam jdou. Dokážou si většinu věcí i služeb zajistit společně vlastními silami a vědí, kdo má jakou skutečnou hodnotu. Jejich hodnoty se neměří penězi. A díky internetu není člověk nikde úplně odříznutý od takzvané civilizace.

Kdy se chystáte Tábor opustit?
Kdyby to šlo, okamžitě. A kdyby se mohl stát zázrak, nejraději bychom žili na Islandu. Tam totiž kvůli drsným přírodním podmínkám lidi pořád žijí jako v komunitě. Vědí, že se jeden na druhého musí spolehnout a chovají se k sobě úplně jinak než tady. A mají tam skřítky. Island je můj sen, ale Šumava je náš reálný cíl.

Josef Musil