Kancelář má dvakrát větší než šéf Jihočeského divadla (JD). Zpěvník na klavíru otevřen na stránce s koledou Radostně budeme zpívat. Snaží se vtipkovat, i když exředitel JD Jiří Šesták navrhl, aby kraj peníze, které posílá Táboru, dal jihočeské opeře, a tím by Divadlo Oskara Nedbala v této podobě skončilo. „I naši předplatitelé se jezdí podívat na operu do pražského Národního divadla, ale nikdy mě nenapadlo, že by mělo být Národní zrušeno, aby mohli lidé jezdit na operu do Českých Budějovic," říká 68letý Karel Daňhel, ředitel táborského divadla.

Kolik lístků máte prodáno na koncert skupiny Fešáci?
Teď to odhaduji na takových 180 vstupenek.

A kolik stojí Divadlo Na Jezerce?
Taková divadla stojí od 
60 až po 110 tisíc. Dost ostré jsou autorské poplatky, loňský rok jsme za ně zaplatili 750 tisíc, téměř tolik, co za plyn.

Jiří Šesták kritizuje to, že dovážíte zájezdová představení, čímž si peníze, které dostáváte z kraje, odvážejí agentury. Jaký je zájem o divadla typu Jezerka?
Tato představení míváme 
v předplatném. Abych podepsal smlouvu za 80, 90 tisíc a čekal, kdo přijde, to si nemůžu dovolit. V předplatném máme jistotu. Máme 1627 předplatitelů, ti nám v této sezoně složí do kasy 1 618 345 korun a já můžu v naprostém klidu podepsat smlouvy i s Divadlem Na Jezerce: vím, že to zaplatím. Předplatitelé jsou pro nás ekonomickým a diváckým gruntem, stálí zákazníci.

Nakolik jste soběstační?
Rozpočet máme kolem 
15 milionů korun. Přibližně devět dostáváme od kraje a takových šest, sedm si vyděláme.

Jak ekonomicky důležité jsou pro vás akce jako koncert Pavla Šporcla nebo Lenky Filipové?
Už na nich nestavíme, sál vyprodávají i ochotnické soubory. Dřív jsme vydělávali peníze na komerčních akcích. Udělali jsme jednu ránu 
a mohli jsme dotovat třeba předplatitelskou skupinu H. Ale v posledním roce, dvou se nám to přestalo rentovat. Zaprvé žádané skupiny a zpěváci jsou neuvěřitelně drazí, podepsat smlouvu za 150 tisíc nejsem schopen, to se mi klepe ruka a opotím se. Zadruhé se nám stávalo, že na těchto komerčních představeních jsme prodělali, protože když byl vysoký honorář, muselo být vysoké vstupné, snížil se počet diváků, kteří si to mohou dovolit, a přitom ti umělci nenesli na prodělku žádný podíl.

Jaká je roční návštěvnost?
Asi 50 až 60 tisíc lidí, hrajeme 170 až 200 představení. Máme 23 zaměstnanců, ne osm, jak říká pan Šesták. V posledních letech se v tisku ale pořád převalují termíny jako krize, šetřit, dluhy, a to na lidi působí. Co udělá rodina, když dostane do schránky složenku, že dluží 116 tisíc?

Škrtne kulturu.
Ano. Musí koupit léky, potraviny, zaplatit byt, a jestliže rodina dala za předplatné čtyři tisíce, je to už cítit. Za to si zaplatí hodně velký kus tepla, dětem kroužky, babičce pobyt v nemocnici… Nicméně teď počet předplatitelů stoupá a lidé chodí hodně na doprodeje.
Jsou pro vás tedy zájezdová představení zisková?
Ano. Ziskoví bychom měli být pořád, ale chceme udržet vysokou úroveň, tak bereme 
i představení pro fajnšmekry, která nejsou levná.

Říkal jste, že před divadlem vídáte víc aut s budějovickou značkou. Jak to poznáte, když většina jihočeských aut má písmeno C?
Neříkám, že jsou z Budějovic všechna, to nemůžu zjistit. Ale vím, že sem jezdí i lidé 
z Týna nad Vltavou, Jindřichova Hradce, Velešína, Českého Krumlova nebo Kaplice.

Nelitujete, že jste odmítl pořádat zájezdy do vašeho divadla z Českých Budějovic?
Nelituju, protože chceme být ke kolegům v jižních Čechách korektní, nechceme jim lézt do zelí. Navíc na většinu předplatitelských skupin máme celé přízemí prodané, a pokud bychom zorganizovali zájezd, mohli bychom těm lidem nabídnout jen balkonová místa, což si nemůžeme dovolit.

Jaký poměr programu u vás tvoří kultura z jižních Čech? V nabídce jsem teď našel Keramičku, Divadlo mladých Tábor, soubor Tábor o.s., koledy s Pouličníky a Vánoce s jihočeskými muzikanty.
Žádný poměr stanovený nemáme. Ale protože jsme divadlo jihočeské a ctíme našeho zřizovatele Jihočeský kraj, podle kterého máme zajišťovat kulturu pro severní region kraje a přilehlé oblasti regionů sousedících, tak zdůrazňuji dramaturgům, že jihočeským souborům musí věnovat pozornost. Jak jen můžeme, tak je nasadíme. Ale pouze v případě, že jsou umělecky dobré 
a ekonomicky přijatelné.

Jaký zájem mají vaši diváci 
o Jihočeské divadlo?
Dřív to bylo velmi špatné, lidé nechodili. Výjimkou byl balet, protože byl klasický, tam byly velmi slušné doprodeje. A opera byla vždy dobrá, byť jsem v posledních letech viděl neuvěřitelně skromnou výpravu, bylo vidět, že se úděsně šetří. Za poslední léta – a to musím připsat ke cti panu Šestákovi – se velmi zlepšila činohra, sám jsem v anketě Deníku Jihočeská kulturní událost roku uvedl, že se mi nejvíc líbila jejich Hostina dravců. Neexistuje žádná averze vůči JD, jen jeden problém.

Jaký?
Brali jsme balet, který byl klasický. Ten nový je špičkový, ale moderní.

Sám jste ale napsal: „Kafka u nás v Táboře silně zabodoval. Blahopřání k dobrému dílu."
Ano. Ale přišlo 150 lidí. My to chtěli uvést, protože jsme si toho díla vážili. Dostali jsme ho, pravda, za velice výhodných finančních podmínek, přesto jsme mírně prodělali: 150 diváků v sále, který má kapacitu 650, je velice málo.

A proč jste třeba Louskáčka, kterého má v repertoáru i JD, vzali ze Severočeského divadla?
Protože se našim dramaturgům víc líbil. Oni objíždějí divadla a hledají klasiku. Jsme regionální divadlo a experimenty si moc nemůžeme dovolit. Louskáček je vyprodán 
a zbyla ještě spousta zájemců.

Zvládlo by JD připravit program do Divadla Oskara Nedbala, jak avizoval Jiří Šesták?
Ne. Stačilo by, kdyby si přečetl naše internetové stránky za posledních 12 měsíců a získal by přehled. Spolupracujeme s 90 soubory a agenturami a Táboráci jsou velice nároční, což jsme je naučili.

Jihočeské divadlo u vás hrálo za války, když nesmělo působit 
v Budějovicích. Jaký je vztah táborských diváků k JD?
My máme v dosahu Prahu. A patriotický pocit, že by divák šel na JD, protože je jihočeské, a nešel na pana Kostku, protože je z Prahy, zde neexistuje. Mezi Táborem a Českými Budějovicemi byla vždy lehká rivalita, ale v mezích žertu. Když jsme se s Budějovičáky potkali, tak jsme se špičkovali, že oni by nám nejradši odvezli Jordán, kdyby byl po proudu.

Jiří Šesták nežertoval.
To mě přímo šokovalo. Myšlenku, že by Tábor byl pobočnou scénou JD, jsem slyšel už kdysi dávno za hlubokého socialismu. A přesto, že bylo možné to rozhodnout a s nikým se nebavit, tak se to nestalo. Naše divadlo stavěli a založili táborští ochotníci, nadšenci, vlastenci. A že by ho mocnář dal Budějovicím jako Chruščov Ukrajincům Krym, to by neustáli ani tenkrát. Lidé o divadle hlasují nohama 
a nikdo je sem nepřinutí jít.

V čem vidíte přínos vašeho divadla pro jihočeskou kulturu?
Jsme jediné divadlo, které kraj zřizuje, přešlo pod něj ze zákona, protože nás jako jedno z mála divadel zřizoval okres. Ku cti Jihočeského kraje musím říct, že o nás pečuje stejně dobře jako okres, nemáme problémy, i když šetřit musíme. Přínos je ve dvou rovinách: funkcí našeho divadla je zajišťovat průřez nejlepších představení z České republiky. To je přínos i pro kraj, v Budějovicích to dělá Metropol, ale oproti nám v nepatrném rozměru. Táborské divadlo je velký festival pro celý kraj, 
a lidé to vědí. Když jsem byl na pravidelné údržbě v budějovické nemocnici, tak jsem žasnul, kolik lidí z personálu zná táborské divadlo. Takové divadlo v Budějovicích chybí, 
i když je tam na něho připravené parkoviště na Mariánském náměstí. Přeji Budějovicím, aby si postavily nové divadlo a aby jim šlapalo tak jako táborské. Já pana Šestáka chápu: mít soubor za 140 milionů a hrát v divadle, kde je 
250 míst, a druhý sál si pronajímat, do toho bych nešel.

Druhá rovina?
Už za socialismu se tady natáčela většina dílů pořadu Možná přijde i kouzelník. Pak zde Američané natáčeli film Iluzionista, byli nadšeni. Zajistili nám obrovský věhlas, pětkrát, šestkrát ročně mi zvoní telefon, jestli by mohl přijet televizní či filmový štáb. Náš přesah se ohromně rozšířil ještě tím, že si táborské divadlo vybral k natáčení Donšajnů Jiří Menzel. To mi bylo pana Šestáka trochu líto (smích). Pro město i pro kraj to byl obrovský přínos a jak řekl pan Menzel: Netušil jsem, že Tábor je tak krásné město.

Když tak pěkně mluvíte o Jihočeském kraji: jak vzpomínáte na období, kdy jste byl krok od rezignace a na vaše místo chtěla Simona Žirovnická?
Co bych vám na to řekl? Moje místo je nabízené dvakrát ročně. Zvenku se provoz divadla jeví jako velice snadný. A lidé, kteří o něm nic nevědí, si naivně myslí, že ředitel má pěkný plat. Naši zaměstnanci jsou na tom o něco lépe než pokojské. Já nikdy ředitele dělat nechtěl. Kdyby mě v roce 1990 nevyzvali, abych se přihlásil do konkurzu, v životě by mě to nenapadlo. Přihlásil jsem se ze slušnosti vůči dramaturgyni Dagmar Chobotové.

Ale vydržel jste 25 let.
Chtěl jsem zde být maximálně dva roky, měl jsem své divadlo pro děti a to mi ohromně prosperovalo. Ale pro mě byla vždy rozhodující podpora veřejnosti, kolektiv, který se mi podařilo vytvořit, všichni se mnou vytrvali 
a jsou špičkoví. A když teď vidí, kdo čeká za dveřmi na moje místo, obrovsky mě podporují.

Chystáte se do penze? Po Táboře se říká, že by ředitelkou chtěla být bývalá místostarostka Lenka Horejsková.
Víte, pan Šesták mi velice pomohl, protože já už se opravdu chystal do penze. Paní Horejsková ani kdokoli jiný není první ani poslední. Byl bych rád, kdyby přišel zkušený matador, který pracoval 
v kultuře. Mně velmi prospěl obor, který jsem studoval: teorie kultury, vzdělávání dospělých, sociologie. Na místě ředitele je sociologie důležitější než divadelní věda.

Penze odložena?
Pan Šesták mě velice inspiroval, mám strašnou chuť pokračovat. Člověk nemá takovou sílu, když něco dělá z lásky, jako když to dělá z ohrožení. Teď cítím, že je divadlo ohroženo. Pan Šesták je senátor, vidím, co všechno dokáže. A v Čechách se někdy rozhoduje podle filozofie, že když něco funguje, musí se to změnit. To je přesně tento případ.

Dále si přečtěte: