Kytarista a nositel charismatického hlubokého hlasu Justin Lavash se narodil v Londýně a hrál ve Francii. Otce má Američana, matku Irku. Několik let už ale bydlí v Praze a nyní opět zavítá do Tábora. Hudebník, který ve své tvorbě snoubí blues, folk, jazz, rock, gospel a další žánry, zahraje v sobotu 4. prosince od 20 hodin v klubu AUX café. Co si myslí o hudbě či Evě a Vaškovi, jak potkal svoji ženu a co plánuje prozradil v rozhovoru. Humor rozhodně nechybí.

Při poslechu vaší hudby by někdo mohl říci, že slyší hudbu Toma Waitse, Dave Matthewse a dalších. Jak se s takovými porovnáními ztotožňujete a do jaké se necháváte inspirovat hudbou jiných interpretů?
Slýchám o paralele s Waitsem často - z repertoáru D. Matthewse vlastně skoro nic neznám - a je to svým způsobem kompliment. Současně je to i trochu únavné. Líbí se mi Waitsova tvorba včetně Swordfish Trombones, avšak jeho současnější písně mi znějí trochu prototypně s inspirací spíše u jistého pana Beefhearta.Ale přesvědčovat, jak bolestivé jsou pro milionáře pády na věčných skluzavkách života? Hmm…Myslím, že lidem se zdají podobné naše hlasy, určité drsnější zabarvení barytonu a jazzové frázování. On je určitě jedním z vlivů a je častěji zmiňován než ostatní, kteří mne ovlivnili zásadněji – asi proto, že je v této zemi zkrátka populárnější než oni.

Kdo vás tedy ve své tvorbě ovlivnil?
Já jsem v minulosti hrával hodně jazz a cítím se spíše ovlivněn autory typu Randyho Newmana, Gerschwina či Cole Portera. Mám též v oblibě britskou folkovou scénu raných let sedmdesátých, například Nicka Drakea, Richarda Thompsona, kolosálního Johna Martyna. A žádný minstrel dneška nemůže opomenout vliv Dylana, i když se případně snaží sebevíc o svůj vlastní, odlišný styl.Blízké jsou mi i písně punku a nové vlny v Británii (The Clash, The Ruts, John Cooper Clarke, Julian Cope, Ian Dury) a mám rád také černou americkou hudbu – funk, jazz a soul. Rád se pak mezi těmito žánry v rámci písně volně pohybuji. Poslední dobou poslouchám všechno možné – Rev. Gary Davis, Hall and Oates, Jerry Reed, Danny Gatton. Thanks God for YouTube – dokud je stále zadarmo!

Hrajete na kytaru prstovou technikou, jak jste na tom s trsátkem? Proč jste zvolil zrovna tuto techniku?
Ovládám hru trsátkem, ale ničí se tak rychleji struny. Hrát prsty jsem se naučil ve dvanácti letech a přijal jsem to přirozeně. Chvilku jsem sice hrál „podobojí“ a posléze se rozhodl pro hru s trsátkem na palci – to bylo před dvaceti lety, když jsem chvíli hrál na pětistrunné banjo, což tenkrát moji techniku hry hodně ovlivnilo.Hrou prsty, pravda, ztratíte trochu na hlasitosti, avšak získáte více harmonických možností a je myslím mnoho těch, kteří se nakonec touto cestou vydali a jsou to často skvělí hráči.

Odkud myslíte, že vychází hudba? Myslím tím, co se týče příchodu myšlenky až po samotný akt produkce.
Vlastně ani nevím. Asi je to u každého jiné. U mne je to většinou tak, že přijde nápad, slovní spojení nebo akordová posloupnost, jež má v sobě potenci, náznak vzniku něčeho většího. Tedy písně, která už vlastně „kdesi“ existovala a vy jenom zapracujete na tom, abyste ji zjevil.
Nebyl to již Michaelangelo, který pravil, že pouze odtesává kámen, jenž sochu přikrývá?
Podobně to cítím i já – přestože nejsem Michaelangelo.
Myšlenku pak zpracováváte a hrajete dokola, nejdříve sám a pak před lidmi. A pak už víte, jestli má píseň hodnotu. Jestli ano – je dobré ji nahrát, jestli ne – zahodit. A to i v případě, že píseň najednou přestane fungovat. Potřebuji nacházet nová a nová vrátka, kudy „do písně“, aby její interpretace zůstala svěží. Možná právě v tom je mysterie blues. Hrajete – li skladbu popětisté, bude si žádat „znovuobjevení“. A vlastně každá interpretace, neboť píseň je dialogová entita a pouze jako taková je živá. Pro interpreta a v lepším případě i pro posluchače.

Koncertujete po světě. Vidíte nějaké rozdíly mezi zahraniční hudební scénou a tou českou?
Ve světě platí lépe! Ale teď vážně. Česká republika je dnes rozhodně srovnatelná s ostatními zeměmi například západní Evropy. Nicméně se domnívám, že pro českou scénu je typické držet se „osvědčených“ jmen (asi víte koho bych mohl mít na mysli). Ano, v malé zemi je zákonitě i méně „tahounů“ a „headlinerů“, ale občas je tato recyklace přeci jen trochu příliš patrná.
Ve Francii se na hudbu nahlíží coby na „art majeur“, tedy na vysoce respektovanou, ano -lépe placenou - a dokonce vás klub pohostí vydatným jídlem a nikoli chlebíčkem. Podobně je to v Německu. V Americe a Anglii jsou honoráře nižší, ale stále motivující. Jsem toho názoru, že právě ze Států a Velké Británie i dnes pochází mezníková a určující hudební základna. Je nutné držet minstrely o hladu? Doufám, že nikoli, ale dnes jsem neměl na snídani…

Jak jsou na tom kluby v zahraničí s návštěvností, kvalitou a pestrostí programů?
Je to řekl bych individuální a záleží spíše na osobě, jež má chod klubu na starosti. Hrál jsem například letos na velkém bluesovém festivalu ve Francii, všude bylo plno a obecenstvo poslouchalo se zájmem. Organizace klapala a lidé se bavili. Ale hrál jsem také v Německu, v malém městě, všichni se v deset hodin zvedli a šli domů. A já hrál pro dva lidi a psa. Jeden z nich si pak koupil cédečko, tak to naštěstí nebyla úplná pohroma.

Co podle vás nyní ve světě hudby vede za žánr, co lidi chtějí poslouchat a kam myslíte, že se hudební sféra bude ubírat?
Duke Ellington rozdělil veškerou hudbu na dobrou a špatnou a já si myslím, že to platí dodnes. Nevěřím ani v rozdělení hudby na žánry – to funguje pouze pro lidi, co ji chtějí zužitkovat marketingově a vytvořit pop magazíny pro cílové skupiny. Jak byste žánrově zařadili takové Beatles nebo takové Squeeze? Ray Charlese? Johna Martyna? Tam docházelo k prolínání žánrů, a hlavně to byli lidé nejen talentovaní, ale i oddaní, ať již bavičství či poezii. A písně by měly svého autora přesahovat a šířkou spektra zasáhnout posluchače – to dnes mnozí nesvedou, jelikož ambicí je častěji instantní sláva než kvalitní píseň. A opět – tato píseň si pak často musí hledat trpělivě své publikum.
Kdyby Nick Drake nebo Kate Bush konkurovali dnes na hudební scéně, byli by bez šance, která se jim naskytla tehdy. Považuji mnoho z dnešní mainstreamové nabídky za odpad, ale na druhé straně – kdo jsem já, abych soudil mladé a dychtivé. Naštěstí již dnes nemusím patřit do kategorie těch, co usilují o radio hit.

Někde jsem četl, že byste rád potkal Evu a Vaška. Už k setkání došlo? Jací myslíte že budou?
Dobrá otázka. Eva a Vašek, zdá se, našli své „milovníky hudby“ a je jim spolu dobře navzájem. Na oko vypadají decentně a neškodně, ale jsem přesvědčen, že za zavřenými dveřmi je to opět sex, drogy a rokenroll. A to plnou parou…
Ano, lidé se jim smějí, ale já je spíše obdivuji. Dosáhli velmi dobrého komerčního obratu, aniž by se přitom museli upsat „major labelu“, jenž by jim určoval, jaké písně hrát a jak. Ano, jsou dejme tomu hudebně v průměru, ale to platí o mnoha „nevyzpytatelných“, ostrých a „vyhrocených“ kapelách zrovnatak. Zatím jsme se na svých cestách nepotkali, ale nebyl bych vůbec proti. Mám doma jejich téměř životní podobizny z tvrdého papíru a možná by mi je i podepsali.

Spolupracujete s Monikou Načevou. Jak jste se ke spolupráci dostali a proč zrovna s ní?
S Monikou jsme přátelé a byli jsme, ještě než jsme společně začali vystupovat. Znám se s jejím manželem narozeným v Anglii – kamarádem mého spolužáka. Monika je originál a schopná riskovat pro nový výraz. Tím je velice výjimečná a peníze za tato slova mi již vyplatila.

Plánujete společné projekty i s dalšími muzikanty?
Hrál jsem letos na společném koncertě DG 307 Pavla Zajíčka, bylo to úžasné. Minulý měsíc se mi poštěstilo zahrát si pár písniček s Vladimírem Mertou a případná spolupráce je doufám na obzoru - snad bude hostem mého rezidentního koncertu 27. ledna v pražském Jazzdocku. Také jsem napsal několik textů pro nové CD skupiny Sunflower Caravan, které se jmenuje A Little bit more. Tato spolupráce mne těší a snad ještě není u konce.

A co vy, chystáte teď nějakou desku?
Psal jsem vlastně celý rok a brzy bych to rád otestoval ve studiu, což o to. Chtěl bych též přearanžovat některé své písně (aranží a transkripcí skladeb pro nástroje jsem se v Anglii několik let živil), je to však časuchtivý proces a stále hledám vhodného partnera pro realizaci.

Trochu osobní otázka. Kde jste potkal svoji ženu, Češku, a jak jste se s ní prvně domlouval na rande?
Ano to je osobní, mohu ale prozradit, že jsem to byl já, kdo se snažil. Nakonec jsme si padli do oka. Pozval jsem ji do herny FLEK, kde jsem jí zakoupil pivo, obdařil padesátikorunou na automaty a za chvíli byla moje.

V Táboře už jste hrál. Jak na poslední hraní vzpomínáte?
Pamatuji si náměstí a psa. A neprodal jsem žádné CD, takže doufám tentokrát v lepší bilanci.

Pozvěte tedy lidi na svůj koncert.
Ok. Přijďte přátelé na můj koncert. Vaše životy se změní. Navždy.