Do tehdejšího Československa sem přicestoval z Dominikánské republiky. Usadil se ve Voticích a nyní si v Táboře na Žižkově náměstí otevřel restauraci s libozvučným názvem Papito – tatínek. V ní chce představit dominikánskou gastronomii i kulturu.

Vzhledem k vašemu původu, první otázka je nasnadě. Kde jste se dozvěděl o České republice a co vás sem přivedlo? Karibik je přece jen z ruky…
To máte pravdu. Studoval jsem něco takového jako je stavební fakulta ČVUT, jen u nás, v hlavním městě Santo Domingo. Žádal jsem tehdy o stipendium na americkém i japonském velvyslanectví a potom na československém, kde chtěli jen složit nějaké zkoušky. Ty jsem udělal a pouze dva z 830 lidí jsme mohli jet do Čech. Dalších deset se pak dostalo do jiných zemí, dle oboru. Do Československa jsem přijel 12. října 1985 a rok studoval v Dobrušce jazykový kurz. Poté už jsem nastoupil na ČVUT v Praze, obor automatizované systémy řízení.

Předtím už jste někdy o Československu slyšel, věděl jste kde se nachází?
Ve škole jsme se něco málo učili, ale k těm zkouškám bylo důležité znát geografii. Museli jsme znát všechny možné země, nejen Československo. Díky tomu jsem se dozvěděl nejen polohu této země, ale také něco o její kultuře a struktuře.

Lákalo vás to sem?
No, ani ne. Jen v rámci studia. My jsme hlavně zprvu vůbec netušili, kam kdo pojedeme. Do Čech jsem se dostal díky tomu oboru. Ač se to nezdá, Československá republika byla tenkrát z těch socialistických států nejvyspělejší přes počítače a elektroniku. Kamarád měl trochu smůlu, ten jel do Ruska, na Sibiř. Tam byla nejlepší škola co se týče letectví. Tak to tehdy bylo…

Čeština je poměrně těžký jazyk. Jak jste tuto bariéru překonával? Navíc, přijel jste v říjnu, to už jsou zde jiné než letní, ještě k tomu karibské teploty…
Jazykovou bariéru stále překonávám. Umím hodně jazyků, v Čechách jsem už dlouho, ale čeština je opravdu těžká a stále se učím. Výslovnost a gramatika, to je problém. Však to uslyšíte v rozhovoru! Čeština mi dává pěkně zabrat! Co se týče počasí, jsem asi trochu zvláštní. Mně nevadí zima. A to i přesto, že rodiče pocházejí z nejteplejší oblasti Dominikánské republiky. Teploty tam překonávají 45 stupňů Celsia! Na horách, které jsou až 4000 metrů vysoké, je však kolem nuly, přes noc i mínus pět, jen tam nepadá sníh. Před odjezdem do Čech jsem v nich absolvoval takové asimilační kurzy. Nicméně adaptuji se pořád. Jsem dodnes přesvědčen o jediném, Česká republika má jen tři roční období – zimu, jaro a podzim. Léto nefunguje…

Jaký byl váš první dojem ze sněhu?
Bylo to zvláštní. V roce 1985 byla sice zima, ale v roce 86 to bylo příšerný! Katastrofální zima. Z plus 32 na mínus 20, to byla rychloadaptace. To byl šok, po němž už jsem byl pak v pohodě. Někteří kamarádi ze školy to však vzdali a odjeli zpět do tepla. Čechy jsou krásná země, která má jako každá jiné své klady a zápory, ale ta zima…

Když v roce 1492 objevil Kryštof Kolumbus Dominikánskou republiku, řekl, že je to ráj na zemi. Proč jste se nakonec usadil zde a opustil ráj?
Úsměvné je, že Kolumbův den slavíme právě 12. října, tehdy já objevil pro změnu Československou republiku. Ale víte, opustit se nedá říct. Jen jsem se oddálil. I když bude žít jinde, vaše země vás vždy bude tahat zpět. Místo, kde se narodíte a strávíte dětství, vám navždy zůstane hluboko v srdci. Nikdy nezapomenete. Proč jsem se nevrátil? Seznámil jsem se zde se ženou, oženil jsem se s ní a máme dvě děti. Dceru, která studuje Vysokou ekonomickou školu v Praze, a čtrnáctiletého syna. Rozhodoval jsem se, zda se vrátit s rodinou nebo zůstat. Byla to však otázka kompromisu, ten jsem udělal já. A nelituji toho!

Vracíte se někdy do vlasti?
Dříve ano, teď už nemám moc důvod. Rodiče umřeli. I když tam mám bratra, není to ono. Říká se, že poslední cesta se musí absolvovat. Na tu je ještě dost času! Jezdíval jsem tam každý nebo každý druhý rok, ale nejde to. Je to dlouhá a nákladná cesta. Nejde o to přespat tam, najíst se a podobně. Mám dost příbuzných. Vždy se ale musí koupit dárky a letenky. To se musí kompenzovat a jsou to veliké náklady.

Jak jste později objevil Tábor? Ten byl založen 1420, Santo Domingo 1496. Lákalo vás třeba to historické propojení?
Bydlím už pětadvacet ve Voticích. Moje manželka ráda cestuje a objevuje památky, hrady, zámky. Neustále jsme na cestách. Když už jsme tady, žijeme tady, musíme přece znát své místo a jeho historii. Můj názor. V Táboře jsme proto byli už několikrát, jsou tu úžasné podzemní prostory, architektura, náměstí a vůbec uspořádání města je fantastické. To jsou věci, které člověka lákají.

Vidíte třeba nějakou paralelu mezi architekturou a kulturou historických měst České republiky a Dominikánské republiky?
Období je podobné, ale kultura je jinde. Jako první španělská kolonie jsme jejich kulturu přejali. Máme ale rovněž hodně starých domů. Dům, kde Kolumbus bydlel, první město, katedrálu a univerzitu na americkém kontinentu. Velmi výrazný je španělský styl stavení.

Co povahy, jak Čechy vnímáte?
Jako Dominikánci jsme jiní než nejen Táboráci, ale Češi obecně. Možná ta zima pozastavuje hormóny, které dělají lidi veselejší. Byl jsem na různých místech Čech a Moravy, i na Slovensku. Zde jsou lidi mírnější, klidnější a víc kultivovanější. Umí se chovat, zatím! Na větší hodnocení jsem tady asi ještě krátkou dobu. Rád ale pozoruji lidi. To je základ toho, když chcete řídit podnik. Zejména pak restauraci, podle toho ji zařizujete a vybavujete. I nyní, když jsme v Táboře otevřeli kuchyni, kde chceme předvést dominikánské pokrmy, jídla a kulturu latinské Ameriky, musíme se řídit i českými chutěmi a kulturou. Dělat kompromisy. Mám tu rodinu a rád bych ji rozšířil o Táboráky. Ti mě lákají víc než turisté, kteří přicházejí a odcházejí. I to, když budou místní zlobit, vždy přece něco hezkého přinese! Navíc, problémy řešíme, až když jsou. To je náš styl života. Když je problém, řeším ho. Jestli může být, to se řešit nemusí! V opačném případě člověk stárne a pořád přemýšlí nad problémy, které neexistují, a nemá ze života nic. Jsme chudší národ, ale říkáme: vždycky maňana.

V souvislosti s tím mě napadá, jaké máte tradice, jak slavíte křesťanské svátky? Odlišují se třeba oslavy jako zde v České republice podle regionů?
Je to velice podobné. I když je Dominikánská republika o třetinu menší, máme tyto oblasti a jsou v nich různé kulturní tradice i jazykové odlišnosti. Obecně je kultura podobná, protože jsme rovněž katolická země. Velikonoce jsou pojaté ve velkém stylu pro věřící i nevěřící. Ten den se uzavřou domy a armáda vejde do ulic, které hlídá. Obyvatelé města jdou na pláž a absolutně odpočívají. Celé Santo Domingo se vylidní a vůbec nic se nedělá. Lidem se uvolní ruce, nemusí mít starosti, protože všichni jsou na pláži a vše je zabezpečené. Je to masivní relaxace. Vánoce jsou pro nás hodně svaté. Opět se ale slaví v ulicích, kde se sejdou miliony lidí, kteří tančí, zpívají, hrají, pijí. Neslaví se individuálně, ale společně.

V obyčejných dnech volna chodí lidé plavat nebo na procházky do jeskyní, kterých máme hodně. Hojně slavíme 28. února Den nezávislosti, a to obrovským karnevalem. Sejdou se zde různé kultury celého národa. Máme dokonce své kroje, které se liší dle typu obyvatel – Haiťané, Španělé a otroci z Afriky, a jeden kroj je společný, používáme ho všichni jako Dominikánci. Zajímavé také je, že když jsou oslavy, slaví všichni dohromady. Je jedno, zda jste bohatí či chudí. Jsme si úplně rovni. Je to jiný svět…

Míchá se u vás spousty kultur a ras. To v mnohých zemích přináší veliké problémy a vlády se potýkají s xenofóbií a rasismem…
My jsme velice otevření, neřešíme barvy člověka. Blondýna může chodit s černochem a obráceně. Za první světové války se sem stěhovalo mnoho Číňanů, za druhé pak Maďaři a dalších lidí z Evropy, pro něž byla válka neúnosná. Je u nás možné potkat černocha s modrýma očima, které jsou šikmé. Dominikánská rasa je mix ze všech možných. A Dominikánec vám neřekne, že je černý nebo bílý, ale že je Dominikánec.

Sousedíte s Haity. K tomu mě napadá, asi díky různým dobrodružným a fantasy filmům i knihám, má u vás stále zastoupení voodoo, černá magie v té smyšlené rovině?
V každé zemi, kde je větší procento nekulturizované a nevzdělané společnosti, začínají tyto různé pověsti fungovat. Z neznalosti a strachu vzniká spousty náboženství a pověr, mýtů. Ty se pak v takové společnosti snadno přenáší. U nás voodoo existuje, ale je toho minimum, ne jako na Haity. To je velice, velice chudá země. Jsou věci, které ani televize nevysílají, protože by to spousta lidí neunesla. Voodoo je na pokraji a spíš je to dnes o fanatismu. Zde máte sekty, tam je voodoo. Jsou historky o voodoo, kdy člověk umře a pak se probudí a žije. Ano, to se může stát, ale jen díky tomu, že existuje taková ryba a rostlina, které když se smíchají dohromady, vznikne z toho prášek. Po jeho pozření utlumí veškerou životní činnost organismu. Ani přístroje ji mnohdy nezjistí. Ale je to jen trik…

Tradice, kultura a k tomu patří pokrmy a pití. Vy jste si otevřel restauraci, co tam návštěvníci najdou? Co patří mezi tradiční pochutiny?
Začnu tedy pitím. Dominikánská republika se proslavila dvěma nápoji– pivem a rumem. Pivo se u nás začalo vařit jako první na americkém kontinentu ve stylu plzeňského piva. To se pak dováželo do Spojených států, tam pak výrobu převzali. Máme ho na vysoké úrovni, ale s Českou republikou se samozřejmě nemůžeme srovnávat. Tradičním pitím je rum z cukrové třtiny! Máme asi osm lihovarů, které je vyrábí a distribuují do celého světa. Každý rum je přitom jiný, protože kořen třtiny pochází z různých oblastí země, má jiné klimatické podmínky pro růst a také je jiného stáří původního kmenu. Některé kořeny jsou až 300 let staré odrůdy! Máme nejlepší světoznámé rumy jako Hispaniola nebo Barceló. Umíme s ním zázraky, máme krásné archivní rumy až 40 let uzrálé. Pak máme také jeden specifický – Mama Juana. To je rum kombinovaný s různými rostlinami a medem. Po třech letech fermentace vzniká nasládlý, voňavý speciál. Na akci s pravou živou dominikánskou muzikou 16. listopadu ho budou moci návštěvníci ochutnat v míchaném nápoji Mamissima. Jinak se u nás pije rum jako čaj. Pije se dokonce víc rumu než mléka! Důvodem je to, že je velice levný. Bohužel, tady je to o jiné cenové kategorii.

Ochutnal jste český rum?
To je rum? Jednou jsem ho měl. Vypil jsem ho a hned měl 39 stupňů horečku! Musím říct, že ten mě dostal!

A jídlo?
Naše pokrmy jsou velice náročné co se týče přípravy. Je to jídlo, které vyžaduje velikou trpělivost a má vysoké nároky na čerstvost. Nelze ho zamrazit a druhý den podávat. Jsme tu teď noví, nemůžeme si vyskakovat a vytvořit prozatím různé druhy pokrmů jako banánové sladkosti či rýži devíti druhů, fazole, které se vaří. Neexistuje použít konzervy. Tyhle se 24 hodin připravují. Dominikánskou vlajkou je kuře, fazole a bílá rýže. Je to jako u vás svíčková. Toto jídlo bude rovněž na akci 16. listopadu. Někdo ze čtenářů si teď jistě řekl: fazole, fuj!, protože měli ve škole trauma. Já se nedivím, když jsem to tady viděl, také jsem to nejedl. Vždy říkám, že člověk musí být otevřenější, ještě jednou zkusit a srovnat. V tuto chvíli zde nemám klasické dominikánské menu, s ním počítám během pár měsíců. Nabídnu však také jídlo zemí latinské Ameriky a zemí, jež jsem procestoval. Zatím nabízíme takové maskované verze, musíme počkat, až si lidé zvyknou na nové chutě. Máme tu například chilské jídlo vepřovou panenku na cibulce s rajčaty a tymiánem, to je velice oblíbené, lahodné nasládlokyselé jídlo.

Jak tedy vypadá kuchyňka dominikánské hospodyně?
Jídlo u nás charakterizuje naše povahy. Žijeme ze dne na den, a tak vypadá také kuchyně. Opět říkám, vše je čerstvé, takže u nás najdete špíže i kuchyně prázdné. Ráno v šest chodí ženské nakupovat. Nakoupí, vaří a odpoledne znovu nakupují. Ochranáři zvířat by to asi neviděli rádi, ale máme prodejny, kde jsou kuřata živá. Vy si vyberete a kuře vám na místě připraví. Nic neskladujete, nevyhazujete a vše se spotřebuje. Neplýtvá se.

A charakteristika pokrmů?
Když si dáte u nás jídlo, je velmi lahodné, lehké a bez tuku. Fazole, rýže. U masa musíte cítit, že jíte maso. Že má chuť zvířete, že to zvíře chodilo po zemi, nebylo zavřené a papalo travičku. Používáme kuřecí, hovězí, vepřové, rybí, skopové a specialitou je kozí maso. Nakládáme ho na dva dny na určité koření, pak se 16 hodin dusí a až pak se podává. Češi by řekli, že kozu jíst nebudou, protože páchne. My to ale dokážeme, že zůstane jen chuť masa. Naprostou specialitou je sancocho vytvořené ze šesti druhů masa – hovězí, telecí, vepřové, kuřecí, uzené, kozí… Dává se k tomu tropické ovoce a vše se dusí.

Máte před sebou asi dlouhou, ale nesmírně dobrodružnou cestu, co je jejím cílem?
Cílem je, abychom reprezentovali pro táborské obyvatele a lidi z okolí naší kuchyni. Abychom nabídli jiné chuti a hlavně čerstvé koření a suroviny. Protože když u našich pokrmů není čerstvost, jídlo se mění z hodiny na hodinu a chuť už nikdy nevrátíte zpět. Mnoho surovin se dá v Čechách jen těžko sehnat, to můžete jen ve specializovaných obchodech. Už mám však kontakty. Rád bych, aby Táboráci věděli, co je mofongo – masové výpečky s banány a jiné naše speciality.

David Peltán