Spisovatelka, překladatelka, spolumajitelka rodinného nakladatelství alternativní dětské literatury Baobab. Dostat se k ní není snadné. Ne že by nebyla vstřícná, ale — čas. Když si přece jen chvíli najde, je to jako ve zrychleném filmu. Vaří čaj, povídá, pohoupe dítě, povídá, položí šálky na stůl, povídá, pohoupe jiné dítě, povídá, usrkne čaj, povídá, zazvoní jí mobil, usrkne čaj, o čem že to povídáme?, jo, Baobab!
Dá se nakladatelstvím uživit?
Myslím, že ano. Tedy dalo by se. Kdybychom ho dělali naplno. V současnosti živí jednoho zaměstnance. Aby uživilo i naši rodinu, museli bychom vydávat víc knih. Věnovat tomu všechen svůj pracovní čas. Ale zatím je to stále riskantní. A také jsme oba tvůrčí, nechceme se věnovat jen provozu. Můj muž Juraj učí na vysoké škole umělecko-průmyslové, dělá grafický design pro Jihlavský festival dokumentárních filmů, ilustruje. Já občas překládám, píšu, teď jsem se dlouho věnovala scénáři… Jedno zapadá do druhého. Juraj díky své práci poznává tvůrčí studenty a z nich roste autorská líheň právě pro Baobab. Kdybych jen „zařezávala“ v Baobabu, přišla bych o čas na psaní a poznávání světa. Nenapsala bych ani knížku Modrý tygr.
Za kterou jste dostala cenu Zlatá stuha 2005.
Ano… Ale hlavně díky ní vznikl film. Před pár dny ho dostříhali, pracuje se na animacích, postsynchronech, ladí se. Distribuční premiéra bude na konci února. Psala jsem k němu scénář. Úžasná nová zkušenost.
Kdo film natočil?
Petr Oukropec, produkční a spolumajitel společnosti Negativ.
Jak jste při svých pěti dětech, které se pak rozrostly na šest, našla čas na napsání scénáře?
To byla potíž. Psala jsem ho čtyři roky. Po chvilkách. Kdybych ty chvilky spojila, dalo by to možná tři čtyři měsíce. Ale mezitím jsem aspoň měla čas přemýšlet. Když Petr Oukropec viděl, že potřebuju víc souvislého času, zorganizoval tábor pro všechny moje děti. Díky tomu jsem získala týden na psaní a vznikl základ. Využívala jsem k hlídání i svého muže… Nakonec jsme scénář dokončili spolu s Petrem.
O čem Modrý tygr je?
O dvou dětech, kamarádech Matyášovi a Johance. Vyrůstají v pozapomenuté a zašlé botanické zahradě uprostřed rozrůstajícího se města. Johančina máma je svérázná uklizečka a provozní paní Geržová, ve filmu ji hraje Bára Hrzánová, a Matyášův táta, ztvárnil ho Jan Hartl, je morousovitý zahradník Kytka. Jednoho dne se dozvědí, že ambiciózní starosta Rýp chce zahradu i celou starou čtvrť srovnat se zemí a místo ní postavit moderní město. Pak se ve městě objeví Modrý tygr… Vlastně tak trochu vznikne z bujné fantazie té malé drzé a legrační holky Johanky, která nejradši ze všeho čte a kreslí si do deníku… Pro ostatní je prostě divná.
Kdo byl předlohou téhle postavy?
Částečně já sama a částečně jsem ji seskládala ze svých představ. Dětství jsem strávila v knihách. Nemohla jsem se od nich odtrhnout. Vlastně i já jsem pro ostatní byla docela divná. Dost jsem trpěla, že do školy vůbec musím chodit.
Johanka taky?
Taky. A má věčné konflikty s autoritami. Hlavně se školnicí. Ta jednou vlepí Johance facku. Od té chvíle se ve městě začnou dít zvláštní věci. Objeví se právě Modrý tygr. Odkud se vzal? Nikdo neví. Lidi si vzrušeně šeptají o tom, kdo kde tygra viděl. Rostou fámy – ten tygr je asi nebezpečný. Jedni se ho snaží ulovit, druzí se doma zabedňují. A starosta Rýp je vzteky bez sebe…Tygr si ale městem chodí jakoby nic a bere starostovi mediální pozornost.
Nechtěl jsem vás přerušovat ve vyprávění, ale ta facka, kterou Johanka slízla, má taky reálný základ?
Tu jsem opravdu dostala. Od školnice.
Kvůli bačkorám?
Jo. Anebo že jsem byla drzá. Hm, spíš jsem byla drzá. Já byla dost drzá jako dítě. Školnice se pak stala nejděsivější postavou mého dětství. Dokonce mě pronásledovala ve snech. Konečně jsem se s ní absolutně vyrovnala, hahá!
A co Modrý tygr? Taky je nějakou personifikací z dětství? Vaším druhým já? Touhou po svobodě?
Jen ať si Modrého tygra každý vyloží po svém. Nejdůležitější pro mě je, že se příběh líbí dětem a čtou si ho. Děti žádné učené výklady nepotřebujou. To přichází až pak.
Nejen vaše pohádky, ale vůbec všechny knížky z Baobabu jsou poněkud jiné než publikace pro děti v běžných obchodech. Na kterých knížkách jste vyrostla?
A vy?
Na Neználkovi a verneovkách.
To jsme na tom podobně. Já jako malá holka milovala Astrid Lindgrenovou. Potom jak jsem rostla, přišlo období ransomek, mayovek, verneovek, foglarovek. Já v podstatě četla cokoliv. I staré české pohádky a taky ruské, severské… A pak jsem rodičům začala brakovat knihovnu…
Co třeba Honzíkova cesta?
Ta byla povinná. Nebavila mě. Zato Němcové Babička, která tehdy taky byla jako povinná četba, se mi moc líbila a pořád se mi líbí. Postava Viktorky mě leccos naučila o světě…
Na Honzíkovu cestu jsem se ptal proto, že jsem četl její současnou verzi s více než stovkou úprav, aby se tehdejší družstevní realita dala našroubovat na současnost. Proto jsem rád, že existuje nakladatelství jako vaše, které nerecykluje přežité příběhy pro děti…
V Čechách vůbec mají lidi tendenci recyklovat. Naši vrstevníci dětem často kupují jen takové knížky, které sami četli, když byli malí. Radši se drží osvědčených jmen nebo autorů, které znají z televize. Ale není se čemu divit. Ani učitelé ve školách a školkách nejsou zvyklí s knihami pracovat, jako se to dělá všude ve světě…
Jak pracovat?
Vezměme si třeba Kouzelnou baterku od současné autorky Olgy Černé z Nadějkova, která v Baobabu vyšla asi před sedmi lety. Vypráví o klukovi Frantovi, který si přeje mít psa. Maminka mu ho nedovolí. Franta jednou v parku potká dědečka, který mu dá kouzelnou baterku. Na co posvítí, to obživne. První obživne pejsek, kterého si Franta postavil z pet-lahve a klacíků. Petalík… V každé kapitole pak obživne nějaký podivný tvor – Duchnouš, Vlasátko, Boťata… a Franta si s nimi musí poradit. Je to knížka, která hravým způsobem vypráví o zodpovědnosti,samotě, stáří, rodině a tak dále. Knížku ilustrovala kolážemi Míša Kukovičová. Takže děti si mohou s učitelem vyprávět o tom, co to znamená být zodpovědný, mohou si stavět pejska z pet-lahví a řešit recyklaci, mohou si samy dělat koláže… Takový pestrý přístup k výuce je například ve Francii naprosto běžný. U nás to umí jen málo učitelů. Pak není divu, že ve statistikách vychází našim dětem jako nejhorší porozumění textu a samostatná práce s ním.
Píší čeští současní autoři knihy pro děti?
Bohužel moc ne. Rádi bychom je k psaní podněcovali… A občas už se nám to daří…
Josef Musil
