Svůj život také spojil s Divadlem mladých, na rozdíl od svého učitele se ale stihl oženit a mít vlastní děti, což se Vladimíru Rábovi nepovedlo.

Ladislav Šustr k souboru nastoupil ve svých jedenácti, vydržel už padesát let. Dnes režíruje, připravuje scénáře, soubor plně vede a před 25 lety založil ještě soubor Rubikon. Odmítl nabídku, která by mu možná nasměrovala život trochu jinak.

Pamatujete si, kdo vás k souboru přivedl?
Přihlásil jsme se sám v době, kdy soubor přešel na naši školu na Maredově Vrchu. Tady funguje od roku 1965.


Zlákali vás představením, nebo jste se šel rovnou přihlásit?
Vyvěsili plakátky a dělali nábor, tak jsem se šel podívat se svým mladším bratrem. Přihlásili jsme se oba. Vyzkoušeli nás, samozřejmě v malé roli, a vzali.

Pamatujete si, jaký jste při tom zažíval pocit?
Samozřejmě, že srdíčko bouchalo, protože člověk neví, zda se bude nebo nebude líbit. Ale to je spíš jen takový pocit a všechno se teprve ukáže.

Byl jste talentované dítě?
Nevím, jestli přímo talent, ale hodně mě to bavilo. První role byla malinká, asi to byl zajíček a každý z nás měl jednu nebo dvě věty. Pak se postupně dostanete k větším rolím, ale každou je třeba zahrát.

Jakým kouzlem na vás soubor zapůsobil, že jste u něj vydržel už padesát let?
Zpočátku jde o zvědavost, potom se člověk dostane do fáze, kdy si řekne, že se už něco naučil a může to ukázat, a za další roky vám to přiroste k srdci a neustále chcete na jevišti ztvárňovat nové role. A pokud možno stále jiné, abyste se mohla učit pořád něco nového a dovedla zahrát kladnou i zápornou postavu. Když se role střídají, je to lepší, pak se dostaví pocit, že všechny zvládáte.

Když se vás někdo zeptá, jaký byl zakladatel divadla Vladimír Ráb, co mu o něm řeknete?
Když měl soubor padesáté výročí, tak mi ho předal. V té době už na tom zdravotně nebyl moc dobře a za čtyři roky potom zemřel. Byl zapáleným divadelníkem, on mu věnoval celý svůj život a také veškerý svůj volný čas. Pečlivě si vedl všechny kroniky, dokonce už z konce čtyřicátých let, kdy on chodil do divadelního kroužku. Lepil do nich fotky, zaznamenal všechna představení, co dělali. Nevím, jestli to bylo kvůli divadlu, ale vůbec se nestačil oženit a žil jenom s maminkou. Pak už jsem mu začínal postupně pomáhat, protože na jednoho člověka je toho kolem souboru skutečně spousta.

Divadlo mladých se specializuje na pohádky, kolik jich v roce připravíte?
Minimálně dvě, někdy i tři. Začínáme v září zkoušet a v listopadu ji hrajeme. Hned potom připravím scénář a obsadím další pohádku a hned začínáme zkoušet, abychom v březnu měli premiéru. A když to stihnu, tak připravím na červen i třetí, pokud ne, zopakujeme tu z března. V červnu hrajeme vždy u Hýlačky.

Nikdy vás nenapadlo stát se hercem?
Přemýšlel jsem o tom a dokonce jsem jednou dostal nabídku hrát v divadle v Českých Budějovicích, ale kvůli rodině jsem ji odmítl. Dnes přemýšlím, zda to bylo správně. Ale nikdo neví, jak by to dopadlo, občas jsem sice zalitoval, že jsem to alespoň nezkusil. Možná jsem mohl být jinde, a nebo taky ne…

Vladimír Ráb byl divadelníkem jako jeho otec

Vladimír Ráb se zřejmě divadlu vyhnout nemohl. Patřil totiž do rodiny, kde se o něm diskutovalo u večeře.
Jeho otec, řídící učitel v Nové Vsi u Mladé Vožice, vedl školní divadelní kroužek a nevědomky ve svém synovi zasadil budoucí strom.

Z Mladovožicka se rodina Rábova přestěhovala před druhou světovou válkou do Tábora, kde si jedenáctiletý Ládík našel svůj soubor: městský Spolek divadelních ochotníků. Jako osmadvacetiletý se rozhodl založit si vlastní dětský soubor, který se postupně vypracoval až k divadlu.

Nejdříve se souboru ujal závodní výbor zaměstnanců spojů, v 60. letech 4. základní škola, kde působí dodnes.
Vladimír Ráb byl oceněn Březovým lístkem za práci v Junáku a Divadle mladých. V roce 2000 mu byla udělena Cena města Tábora za činnost v oblasti dětského divadla.