Zhruba před rokem si tenhle mladý muž umanul, že vydá fotografickou publikaci o táborské aglomeraci. A světe div se, knížka už v září slavila svoje křtiny a její autor, dělník v plánském Elku, sklízí obdiv na všech frontách. Přitom ještě zjara by se mu kdekdo mohl vysmívat. Kromě pár fotek neměl v ruce skoro nic.

To jste se takhle ráno jednou probudil a řekl jste si, že vydáte knihu o Táboře?
Takhle najednou to nebylo. Nejdřív mě pobízeli moji známí a rodina, abych udělal nějakou výstavu. Tu první jsem měl v Chýnově, další následovala v Táboře v divadle. Lidem se to líbilo a tehdy mě napadlo, že by stálo za to udělat z toho knížku. Tak, a je na světě.

Kdy jste začal fotit, kdy jste vzal poprvé do ruky fotoaparát?
Fotím od roku dva tisíce sedm, někdy od června…

Takže žádný velký koníček od útlého dětství…
To ne, ale nějakou takovou předtuchu, že by mě to bavilo, jsem měl už dlouho. Představoval jsem si, že si jednou koupím foťák a budu fotit a že to bude ono. Předtím jsem se hodně věnoval cyklistice. Jezdil jsem po Táborsku a kolikrát mě napadlo, že vidím tak krásná místa, která by stála za to zachytit. Řeku, slunce prosvítající mezi listy, okamžiky které by bylo škoda nezvěčnit. Tak jsem si jednoho dne opravdu ten foťák koupil a tak to začalo.

První fotoaparát jste si pořídil teprve před pěti lety?
První zrcadlovku. Před ní jsem měl ještě kompakt. Když jsem zauvažoval, že si pořídím něco lepšího, měl jsem na mysli ultrazoomový foťák, ten mi ale táborský fotograf a majitel Fotofastu Václav Mládek rozmluvil. Dnes bych mu mohl poděkovat, že mě přivedl rovnou k zrcadlovce. Takže moje první zrcadlovka a zrod nového koníčku se váže k roku dva tisíce sedm.

Za to, že jste začal fotit, může vlastně váš další koníček – cyklistika. Podařilo se vám obě tyhle vášně nějak skloubit?
První rok to šlo opravdu ruku v ruce. Super. Jezdil jsem na kole s foťákem a fotil jsem místa, na která se člověk běžně nedostane. Pak jsem se ale najednou dostával do časového presu. Jezdil jsem na kole, i závodně, do toho jsem dodělával dálkově školu a přitom mě hodně bavilo focení. V sobotu ráno jsem vstal například v pět hodin, jel jsem fotit, vrátil jsem se a po snídani jsem vyrazil na trénink, dal si s klukama sto kilometrů na kole. Bylo to časově náročné období, obtížně šlo spojit oba koníčky dohromady. Nakonec vyhrálo focení. Na kole už vlastně jezdím jenom do práce, a když jsem začal pracovat na knížce, tak jsem se na kolo nedostal už vůbec.

Tak zůstaňme u té vaší knihy. Před třemi lety jste měl svoji první výstavu s názvem Okolím táborských rybníků, dva roky nato jste vystavoval v divadle, knihou zareagoval na ohlasy na výstavu. Dnes se fotografem cítí skoro každý. V čem jsou podle vás vaše fotky výjimečné? Jak je možné se dnes v tomhle oboru prosadit?
Vůle, odhodlání něco dokázat, nebýt líný, nevím. Snad je to tím, že mě to hodně baví, že jsem se ve focení našel, to je to, co je na mých snímcích snad znát. Jsem velký perfekcionista a vždycky, když mě něco chytne, jsem do toho hodně zapálenej. Je ale pravda, že mi to zapálení nevydrží moc dlouho. Většinou to obrovské nadšení postupně vyprchá a já pak začnu se stejnou vervou dělat něco jiného. Focení mi ale doufám vydrží. Je to takové nevyčerpatelné téma. Jen město Tábor, kdybych chtěl pořádně nafotit, zabere mi to celý život.

Vůle, odhodlání, pracovitost. Talent už člověk nepotřebuje?
Nejspíš ano. To si ale netroufám posoudit, jestli mám talent. A možná mám v sobě nějaké geny po dědovi, který taky fotil. Takže to ke mně možná přišlo ob generaci. Přestože jsem s ním o focení nikdy nemluvil. Umřel bohužel daleko dřív, než jsem já začal fotit.

Když jste při toulkách na kole začínal, fotil jste určitě přírodu. Jak vás tedy pak napadlo, že knížka bude o trojměstí?
V Táboře jsem se narodil a mám ho moc rád. Čím víc jsem ho fotil, tím víc jsem ho začínal chápat a tím více jsem si ho oblíbil. A proč jsem se rozhodl udělat knížku nejen o něm? Posledních osm let žiju v Sezimově Ústí a do práce jezdím už osm let do Plané nad Lužnicí. Takže vlastně všechna tři města té naší aglomerace mají v mém životě velký význam a nechtěl jsem ani jednomu z nich zůstat něco dlužný. A navíc – fotografické publikace čistě o Táboře už tady jsou, trojměstí pohromadě ale myslím ještě nikdo do knížky nedal.

A fotit lidi, tváře, vás neláká?
Zkoušel jsem fotit třeba kamarádům na svatbě, ale já jsem spíš samotář, takže focení krajiny mi vyhovuje daleko víc. Vezmu si foťák a jedu si někam do přírody vyčistit hlavu. To je můj svět.

Vraťme se k momentu, kdy se ve vás zrodila myšlenka vydat knížku. Pamatujete si na tu chvíli? Nebo to snad byl nějaký dlouhý postupný proces?
Vzpomínám si, že když mě to napadlo, hned jsem sdělil svůj nápad své přítelkyni. Zhrozila se, ptala se, jestli mi dochází, kolik je s tím práce. A já na to, že to zkusím a uvidím. To jsem ale ještě nevěděl, do čeho jdu…

Co pak následovalo?
Začal jsem hodně fotit. Převážně Tábor. Soustředil jsem se na různá zákoutí a na panoramata, která jsou pro město charakteristická. Začal jsem dávat dohromady materiály o místech, která bych v knize rád ukázal. Já vlastně od té chvíle už tu svoji knížku viděl, imaginárně jsem si v ní listoval. A to mě hnalo dál. Začal jsem obcházet „kultury" a městské úřady a mapoval ohlasy. Byly vesměs pozitivní, tak jsem to zkusil s žádostí o grant.

Aniž byste čekal, jak dopadne, začal jste podnikat další kroky…
Vzpomínám si ještě na jeden moment, který mě utvrdil v tom, abych pokračoval. Někomu jsem se svěřil s tím, že chci vydat knížku o Táboře a on mi odpověděl, že nedávno o něm vyšla. Tak mi to někdo vyfouknul, myslel jsem si. Začal jsem ji shánět, ale nikde nebyla k mání. Nakonec jsem ji sehnal v táborském infocentru. Vyšla před šesti lety a nafotil ji Jára Novotný. A nebyl to Tábor ale Táborsko. Tak jsem byl šťastný a rozhodl se, že to přeci jen udělám.

A to jste se nebál konfrontace s takovým fotografem, jako je Jára Novotný?
Nebál a ani jsem to tak nebral. Zkrátka jsem věřil, že to bude něco jiného, že do těch fotek natolik vtisknu svůj rukopis, že to bude prostě jiné. Nakonec i ta města se stále mění, takže pohledy na jednotlivá místa mohou stále nabízet něco nového.

Máte vy osobně nějaký vzor mezi známými fotografy?
Vyloženě vzor nemám. Spíš si občas projedu fotogalerie na internetu, tam je spousta inspirativních fotek z různých koutů světa. Prohlížením se dá natrénovat oko, ale nikoho konkrétního jako svůj vzor nemám.

Poslední půlrok před vydáním knihy jste prý spal průměrně tak tři hodiny denně…
V průměru to bylo více, řekl bych okolo pěti hodin včetně víkendů. Tři hodiny spánku ale nebylo výjimkou. Já sám jsem si totiž na sebe upletl bič. Určil jsem si termín. Řekl jsem si, že knížka by měla vyjít do Táborských setkání. To už nikdy neudělám. Nechápu, jak jsem to vydržel. A lidi kolem mě. Hlavně musím poděkovat mojí přítelkyni za tu obrovskou trpělivost, kterou se mou měla. Nevím, co bylo nejtěžší, jestli shánět sponzory nebo to všechno stihnout nafotit. Já už pak neměl ani sílu, takže jsem nakonec použil i nějaké starší snímky. Nakonec je knížka vlastně takovým průřezem posledních pěti let. Bylo docela těžké vytvořit nějakou koncepci a držet se jí, například i mé favorizované fotky se tam nakonec vůbec nevešly. Musel jsem skládat do páru, snímky musely sedět lokací a vytvářet nějaký příběh. Musel jsem dbát na to, aby fotka koukala dovnitř knížky a ne ven z ní… a nakonec to klaplo. A přežil jsem (smích).

Já vím, že nemůžeme mluvit o nějakém odstupu času, ale je něco, co byste udělal jinak?
Kdybych měl víc času, daly by se určitě pořídit lepší snímky a víc zapracovat na koncepci. Ale říká se, že první myšlenka bývá nejlepší a člověk se k ní nakonec vrací. To se mi potvrdilo.

V knížce najdeme i velmi netradiční pohledy na některá místa. Co všechno jste byl ochotný riskovat pro originální záběr?
O tom bych snad ani neměl mluvit (smích). Lezl jsem i po stožárech, šlo o výšky ale i o extrémy počasí. Když jsem byl v zimě fotit noční záběr na jordánský most, bořil jsem se ve sněhu, lezl po stráních a hledal originální záběr. Když jsem našel vhodné místo, byl už jsem totálně zmrzlej. Jen si to omrknu a rychle domu. Nakonec jsem to zvládl rovnou i pečlivě odfotit. Cestou k nádraží jsem musel popoběhnout, abych se zahřál. Autobus jel za 10 minut, no to bych zmrznul. Šel jsem tedy k Černým mostům. Pořád ještě zbývalo pět minut, tak jsem se pustil na Kopeček, kde mi autobus samozřejmě ujel. Takže jsem si udělal „výlet" noční mrazivou zasněženou krajinou podél kolejí až na konec Sezimáku.

To je div, že jste to neodstonal.
Moje tělo jako kdyby vědělo, že si to nemůže dovolit. Především potom, když přišel na jaře a v průběhu léta ten největší stres. Takže jelo na rezervu. A když jsem odevzdal všechny podklady do tiskárny, hned druhý den jsem se vzbudil s horečkou.

A co ty výšky?
Když se na třináctipatráku v Sezimově Ústí dělala nová fasáda, podařilo se mi dvakrát dostat se na střechu. Odtud je ta největší panoramatická fotka v knize, která má po rozložení 21 cm na metr. Při cestě dolů jsem narazil na domovnici a dostal jsem vynadáno, že tam nemám co dělat. Naštěstí jsem měl už nafoceno. Takže platí pravidlo, že domovnice je vždycky lepší potkávat až při cestě zpátky (smích). Zkoušel jsem i armádu. Potřeboval jsem vylézt na stožár na Píseckém rozcestí. Vojáci mě tam ale pustit nechtěli. Tak jsem dokonce psal dopis generálovi V Praze. Neodepsal. Za čtrnáct dní jsem mu napsal znovu a když už jsem se chystal psát mu potřetí, ozvali se ze štábu. Stejně mi to nepovolili, ale aspoň vidíte, že jsem zkoušel leccos. Nepochodil jsem zatím ani na „modré hvězdě". Tam by byl krásný pohled na Sezimovo Ústí, sídliště, Sv. Annu…

Ve vašich fotkách je velmi důležité světlo, jakoby kolikrát bylo důležitější než sám obsah.
Ono focení je vlastně jenom o světle. Fotografie vzniká světlem. A dobrá fotografie je o dobrém načasování, dobrém světle a taky o trpělivosti na to dobré světlo si počkat. Ale někdy jde příroda proti vám. Čekáte na hezké počasí, abyste vyfotila nádherný podzim, a když se ho konečně dočkáte, krásné barevné listí vám zatím všechno opadá. A zase za rok…

S vydáním knížky souvisí také velká výstava a vernisáž v Divadle Oskara Nedbala…
To byl další bič, který jsem si na sebe upletl. Místo, kde budu vystavovat jsem si musel objednat rok dopředu, aniž bych věděl, jak to všechno dopadne. Termín jsem zvolil na září až prosinec právě kvůli Táborským setkáním a Vánocům. To si nedovedete představit, jaké to byly nervy. Když třeba volal dramaturg divadla Marcel Kříž a potřeboval do svých propagačních materiálů už jistě vědět, jestli součástí vernisáže bude křest a já ještě neměl knížku ani hotovou, natož vydanou. V podstatě jsem lhal i sponzorům, když jsem vytrvale tvrdil, že knížka bude a že bude dobrá a přitom jsem ještě neměl vůbec nic v ruce. Ale jak už jsem říkal, já ji v duchu viděl. Jinak výstava je k vidění v divadle ještě do Vánoc, přesně do 21. prosince. A knížky se dají koupit v táborských knihkupectvích, v infocentru, také v Sezimově Ústí na úřadu a v kulturním domě, v plánské knihovně a v Husitském muzeu.

Sice to nakonec klaplo, ale pokud vím, bylo to opravdu za pět minut dvanáct…
Grafik kvůli knize musel odložit dovolenou. I jemu patří velký dík. Nakonec se podařilo, knížky mi přivezli den před vernisáží.

Tomu říkám načasování. Co byste dělal, kdyby nepřišla?
Říkal jsem si, že bych si pro ni dojel sám. Aspoň nějaké kousky by byly vytisknuté. Měli jsme smlouvu, kde byl dán termín, tak jsem se ani moc nebál. Spíš jsem měl strach , že kniha přijde, já ji vezmu do ruky a nebude to technicky dobré. Že to nebude ta knížka, kterou jsem si imaginárně listoval v mysli.

Sám jste říkal, že k vydání vás motivovali známí, příbuzní a kamarádi. Jaká pak byla jejich reakce?
Dosud jsem zažil většinou jen kladné reakce. Výtky byly jen k černému podkladu. Pro mě to ale byla od začátku jasná volba. Své fotky prezentuji vždy na černém podkladu. Jak náhledy, tak i fotoobrazy na výstavě. Hodně mě potěšil Marcel Kříž, který napsal v programu divadla, že táborský fotograf Petr Mareš doslova nadchl svou výstavou, tak z toho jsem měl opravdu radost.

Co na to říkala vaše přítelkyně?
Oddychla si. Pro ni to byl možná ještě větší stres než pro mě. Myslím, že ze mě měla radost, zároveň však měla strach, co si vymyslím příště. Je jí totiž jasné, že když se do něčeho zakousnu, nedám pokoj a věnuju se tomu naplno. Byla samozřejmě první, kdo knihu viděl.

Jaké máte plány do budoucna?
Něco nosím v hlavě, ale nerad bych svoje plány nějak prozrazoval. Jak už jsem říkal, nerad bych se vázal nějakými termíny, to je zbytečný stres navíc. Čeho bych však rád dosáhl, je, aby mé fotografie byly vidět, zdobily stěny obýváků, restaurací, kanceláří… Prostě aby dělaly lidem radost. Hlavně aby neskončily jen v počítači, jak je tomu dnes u digitální fotografie zvykem.

Kateřina Nimrichtrová