Sama s dětmi v karanténě. Den třináctý: Samomluva

Kde ses tu vzal?! Když je člověk okolnostmi donucen uzavřít se před světem, postupem času začne „blbnout“. Někdo doma celý den zpívá operní árie, další začne horečně uklízet, jiný lakuje svému psu drápy. Já jsem začala trpět samomluvou. Ne, nezůstalo jen u rozmlouvání s houževnatým akátovým špalkem, jak jsem popisovala v jednom z předchozích fejetonů. Moje klasická ranní pětiminutovka u varné konvice vypadá třeba následovně.

Sama s dětmi v karanténě. Den dvanáctý: Pečem pecen

Nahlas: „Ello, chceš zase jahodový čaj? Ok, tak já si dám zase earl grey s mlékem. Ne, nebudu si tam dávat cukr, to by se Angličanům moc nelíbilo. No tak sakra, začneš se už vařit, vodo jedna blbá? No konečně! To to trvalo.“ Nesu čaj Elle do postele a ona na mě zírá s otevřenou pusou: „Mami, nechci čaj, říkala jsem, že si tentokrát dám kakao.“ „Jo, aha, vidíš, a já slyšela, že chceš čaj.“

Nebo takhle ráno vyjdu před chalupu s kafem zjistit, jaké bude dnes počasí, a vyplaším kosa. „Že bys byl ten Pepa, no ten kosák z loňska, co se tu tehdy koupal ve vaničce?“ povídám mu nahlas, když na mě překvapivě zírá z plotu. „Ne, to nebudeš ty, jsi nějakej mladej. Tak že bys byl Pepy syn?“ přistihnu sama sebe při rozvíjení dialogu. Pepa zakroutí hlavou, že asi ne, a pro jistotu uletí. Co kdyby ho ta bláznivá ženská chtěla vykoupat.

„Ještě že se koronavirus projevuje teplotami a ne měknutím mozku, to už by mě vezli,“ uvažuju dál nahlas a radši lezu do chalupy, abych kromě kosa nevyplašila i nějakého zabloudivšího pejskaře. Ella to snáší tak nějak líp. Spojí se na notebooku se svojí třídou na dálku a probírají s učitelkou zeměpis. 26 žáků najednou v malých okýnkách se překřikuje a učitelka je krotí. Jako v normální třídě. Taky si pustí nějakou pohádku do sluchátek nebo si píše s kamarádkou.

Sama s dětmi v karanténě. Den jedenáctý: Pavouci, netopýři a jiná žoužel

Moje osobní kontakty se omezují na hovory se sousedkou přes plot: „Tak jak dneska?“ „Ale no jo no, víš jak?“ „No jo, u nás stejný.“ Ze žalu nad omezeným sociálním kontaktem se světem jsem dokonce objednala místní pizzu. S údivem jsem totiž jeden večer zjistila, že zaváží až do našich hvozdů. No, musela jsem pro ni sice na rozcestí, ale i tak. „Jedna Verdura na jméno Zábranská? Tak 145 korun a 10 korun za dovoz!“ Těch pár milých vroucích slov za ty prachy opravdu stálo.

Zítra odpoledne už budeme doma v Praze. Všichni čtyři společně po dlouhých 14 dnech odloučení. Moc se to setkání těším. Dokonce jsem si udělala manikúru, aby se mě ve městě nelekli. Spočívala sice jen ve vyrýpání zatvrdlé hlíny z nehtů, ale i to se počítá. Vana plné horké vody mě čeká až tam.

Sama s dětmi v karanténě. Den desátý: Šarapovová ve dřevníku

Mluvit nahlas ale asi nepřestanu ani doma. Už se po několika dnech slyším: „Sakra, to nemůžete ty smradlavý ponožky strčit rovnou do pračky?“ Stejně je ale nakonec strčím do bubnu a stisknu knoflík šťastná, že alespoň náš pražský domácí mikrosvět se točit nepřestal. Držím nám všem palce, ať koronovirus společně přemůžeme.