O tom, jak žili a hospodařili naši předkové, ve svých knihách Domácnosti našich babiček I a II píše Alena Anežka Gajdůšková, která byla skoro dvacet let majitelkou knižního antikvariátu, po celou tuto dobu sbírala různé recepty, návody a staré kuchařské knihy, a to nejzajímavější z nich sama v praxi zkoušela, ať už šlo o recepty na pokrmy, různou domácí drogerii, či jednoduchá léčiva.

„Termín ‚babičky‘ jsem částečně použila v přeneseném slova smyslu, ve svých knihách mapuji život našich předků řekněme od druhé poloviny devatenáctého století ke druhé polovině dvacátého století, takže správněji by byly praprababičky,“ vysvětluje autorka, která píše o době, v níž se žena starala o domácnost a muž obstarával živobytí a fyzicky náročnou práci.

Na venkově měla hospodyně na starosti péči o děti, případně rodiče na vejminku, dále pečovala o zahrádku a drobné domácí zvířectvo a také o dostatečné zásoby potravin. V chudších rodinách podle potřeby vypomáhala i při polních pracích. I když měla žena žijící ve městě služku a hospodyně na venkově čeledíny, bylo její hlavní náplní dohlížet na chod domácnosti či statku.

Šlo to i bez polotovarů

O co všechno se tenkrát hospodyňka musela postarat? „První, co hospodyně ráno udělala, když vstala, bylo, že zatopila v kamnech. V zimním období se hospodyně na venkově snažily do rána pod popelem udržet alespoň pár žhavých uhlíků, proto se do vyhasínajícího ohně večer, než se šlo spát, přidával smolný suk, který dokázal doutnat až do rána,“ líčí Alena Anežka Gajdušková.

Příprava pokrmů a práce ve velkých kuchyních také nebyla snadná, byla časově náročná a jedna osoba ji nezastala, a to dokonce ještě na počátku 20. století. V měšťanských domácnostech vařila paní a dcery a k ruce měly alespoň jednu služku, bez které se neobešly ani nemajetné rodiny. Na venkově byla situace jiná, jedlo se jednodušeji, proto i příprava pokrmů nebyla tak složitá. Je potřeba si uvědomit, že neexistovaly polotovary ani mražené zeleninové směsi, takže babičky musely očistit, rozkrájet a uvařit zeleninu nebo brambory. Na venkově samy zabíjely menší domácí zvířata nebo drůbež, a tu potom škubaly, čistily a teprve ve finále kuchyňsky upravovaly.

Od počátku dvacátého století se v kuchyni stále více používaly různé ruční šlehače, mlýnky, oblibu si získaly především ty na kávu a na maso. Kuchyňské vybavení bylo základní – kastroly, pekáče, mísy, náčiní jako nože, naběračky, vařečky. Nádobí ženy myly ve škopku, později v „mycáku“. Voda na mytí rukou byla nalitá ve džbánu u takzvaného „lavoru“ (porcelánové, později smaltované umyvadélko). Teplá se průběžně hřála ve velkém kastrolu na kamnech, případně v kamnovci, což je nádrž na vodu integrovaná v tělese kachlových kamen.

Místo koupelny byla plechová vana, která se přinesla do kuchyně, postavila na dvě židle a nalila se do ní teplá voda. Celá rodina se koupala v té jedné vodě, většinou se koupaly první děti, pak žena a nakonec muž. Praní prádla bylo taktéž ruční záležitostí. Bylo třeba nanosit vodu, ohřát na kamnech a pomocí valchy a mýdla vyprat..

Čas na hraní nebo učení s dětmi našim babičkám jaksi nezbýval. Ženy mívaly více dětí, věkové rozdíly mezi sourozenci byly menší nežli dnes, všechny si proto hrály spolu, byly více samostatné a dávaly na sebe pozor, děti kolem deseti let běžně hlídaly své malé sourozence.

Vejce do obilí, maso do rosolu

Muži se o domácnost nestarali zkrátka proto, že měli svých povinností dost. To platilo zejména na venkově. „V literatuře jsem našla pouze jedinou zmínku o tom, že se muži podíleli na ‚ženské‘ práci, a tou bylo mísení těsta na chleba. Roztopit velkou chlebovou pec nebylo jednoduché, také dřeva u toho byla značná spotřeba, takže když už se pekl chleba, tak ve velkém. Zadělávalo se třeba z deseti kilogramů mouky, velká dřevěná díže při tom stála na zemi a muži kolem ní chodili do kola a kopistem těsto propracovávali,“ popisuje autorka knih o domácnostech našich babiček.

A jakým způsobem se uchovávaly rychle se kazící potraviny v době, kdy nebyly lednice nebo nebyly tak běžné jako dnes?

„Právě proto, že nebyly ledničky a jakékoliv jídlo bylo vzácné a drahé, vařilo se pouze tolik, aby bylo dost k obědu nebo večeři a nic většinou nezbývalo. Za druhé, stravovací zvyklosti byly zcela jiné, nekonzumovaly se takové potraviny jako majonéza, šlehačkové moučníky, lahůdky, salámy, sýry a jogurty, tudíž lednička ani nebyla potřeba. Na venkově se potraviny ukládaly do chladného sklípku nebo špajzky, teplota do 10 °C byla dostačující,“ říká Alena Anežka Gajdušková s tím, že z tuků bylo nejdostupnější vyškvařené sádlo, které, uložené v kameninovém hrnci, mělo dlouhou trvanlivost.

Máslo se muselo nejprve přepustit a pak se uchovávalo stejně jako sádlo v chladu a temnu. Vajíčka se ukládala do zásoby do menších nádob naplněných obilím, dále se voskovala, potírala škrobem, nakládala do vápenného roztoku, později do takzvaného vodního skla a opět se ukládala v chladu. Mléko a sladká smetana se nechaly zkysnout, jejich trvanlivost pak byla značná.

Aby se zbytky pečeného nebo vařeného masa nezkazily, zalévaly se do rosolu, který se připravil například z kolena od telecí kýty, ze šlach a kližek. Vařené ryby se polévaly vařeným octem s kořením. Jablka, brambory, zelenina a kysané zelí byly uložené ve sklepě. Ve sklepích bývaly velké kusy ledu, díky kterým se chlad ve sklepě udržel i v letních měsících. Podlahy takových sklepů bývaly sešikmené a vyskládané kamennými placáky, aby se tající voda mohla vsáknout i odtéct. Ve městech ke krátkodobému uchovávání potravin sloužily chladné, dobře větrané špajzky, později první lednice – kovové skříňky s oddělenou přihrádkou na kus ledu.

Zpracovalo se úplně všechno

Naše babičky se snažily využít suroviny pro přípravu jídel beze zbytku. Jedlo nebo zpracovávalo se i to, co dnes běžně vyhazujeme.

„Beze zbytku dokázaly zpracovat vše: omyté slupky z různé mladé zeleniny usušily, nadrtily a tuto směs používaly k dochucení polévek, byla to vlastně předchůdkyně dnešní Podravky. Z odřezků hub se vařila houbová tresť, kterou se taktéž dochucovaly polévky nebo omáčky. Z ovocných slupek, odkrojků a jádřinců vyráběly ovocný ocet nebo tuto surovinu usušily a používaly v zimě na čaj,“ líčí běžnou praxi našich předků spisovatelka.

A pokračuje: „Dále odřezky syrového masa a kosti, celé nebo roztlučené, se používaly na přípravu vývarů, případně se přidávaly pod maso, aby šťáva měla silnější chuť. Vývar nebo šťáva se před podáváním musely přecedit. Z již vyvařených kostí se připravoval další, slabší vývar pouze na podlévání.

Samostatnou kapitolou pak byly hlavní pokrmy z různých vnitřností – mozečku, sleziny, telecích žaludků, střev, husí a kachní krve – a také konzumace volně žijících živočichů – veverek, vran, káňat, vyder, žab, chroustů nebo hlemýžďů.“

V kuchyni se využívaly i všelijaké plané rostliny, především na jaře, kdy bylo třeba doplnit v těle vitaminy. Také se vyrýpávaly kořeny pampelišky a čekanky, po očištění, oloupání a pokrájení se pražily na kamnech a pak se z nich vařila výborná „káva“.

„Málokterá hospodyňka by si dnes poradila s tím, aby podřízla, vykrvila, oškubala a vyvrhla drůbež, případně králíka. A také bychom se nejspíš zapotily při pečení chleba v chlebové peci. Není to vůbec jednoduché, ale když dříve přišla nevěsta do statku, byla to první zkouška, kterou musela projít. Každá pec peče trochu jinak, takže tchyně ihned vyzkoušela, jak šikovnou ženu si syn našel. O tom, jak důležitá to byla dovednost, svědčí fakt, že pečení chleba hospodyně nikomu jinému nesvěřila a za kvalitu chleba osobně ručila,“ doplňuje Alena Anežka Gajdušková.