„Na přelomu července a srpna jsem chtěl jít po službě domů. Bohužel k mé velké lítosti mi nadřízený vycházku zakázal. A nejen ten den, ale na celých čtrnáct dní. Ven nemohl nikdo. Začala totiž pohotovost a my jsme museli být 24 hodin připraveni na cokoliv,“ vzpomínal vojín Zvěřina. Vše začalo výjezdem do Soběslavi s těžkou technikou. „Tam jsme plnili pytle pískem, stavěli zátarasy a pomáhali s celkovou organizací proti velké vodě. Pamatuji si, že když jsme se brodili Tatrou, měli jsme vodu již těsně pod přední sklo,“ přiblížil šokující vzpomínky.

V plném nasazení

Ještě ten samý týden byla strážní rota nasazena v Plané nad Lužnicí. Zde měli za úkol ohlídat opuštěné domy a majetek obyvatel před rabováním. „Drželi jsme dvanáctihodinové hlídky a střídali se nonstop ve dne v noci. Podle mých informací k rabování nebo poškozování majetku nedošlo,“ informoval vojín.
Nejsmutnější nasazení ale hochy teprve čekalo. „Musím přiznat, že osudy lidí a celkové vnímání dění ve Veselí nad Lužnicí ve mně zanechalo hluboké vzpomínky. Samozřejmě zde byla situace nejhorší. Přijeli jsme jen pár hodin po prvních zátopových vlnách a ty lidi jen smutně koukali, jak jejich majetek mizí pod vodou. Stačili si vzít pouze doklady nebo peníze, nic víc,“ zvážněl vypravěč.
„Celkem nerad se o tom bavím, protože tolik smutku a beznaděje na jednom místě jsem nezažil. Na druhou stranu jsem mohl zažít i kladnou stránku této katastrofy. Lidé si vycházeli maximálně vstříc a pomáhali si navzájem. Na městský úřad nosili oděv, deky, jídlo a podobně,“ ukončil později oceněný vojín.