Zdroj: REGIOV česko‑rakouském příhraničí dobře funguje přeshraniční zdravotní péče. Jak v tomto ohledu pracuje záchranka? Jsou chvíle, kdy vyrážíte i k sousedům?

Na úvod si musíme říct, že česko‑rakouskou hranicí se myslí jak hranice s Jihomoravským, tak Jihočeským krajem. Podmínky jsou tam velmi podobné, ale v něčem přece jenom rozdílné. V Jihomoravském kraji je přeshraniční aktivita velmi intenzivní, a to i kvůli tomu, že tento kraj má hranici s Dolním Rakouskem poměrně dlouhou a jedná se o vcelku hustě osídlená území s několika většími zdravotnickými zařízeními na obou stranách hranice, která vzájemně spolupracují. Pokud vím, spolupráce tam probíhá velmi plynule a mezi zdravotnickými zařízeními dochází i k výměně pacientů. 

V Jihočeském kraji se jedná především o záchrannou službu a oblast města Gmünd, kde je naše spolupráce excelentní. Kdykoliv jedna nebo druhá strana potřebuje, aby jejich posádky zasáhly, bez problémů k tomu dojde, protože jsme propojeni operačními středisky. Takovou spolupráci ostatně má i Jihomoravský kraj, existuje také společný projekt zaměřený na propojení operačních středisek, kam spadá i Vysočina. 

Myslím si, že spolupráce záchranné služby, tedy pozemní i letecké, funguje velice dobře, byť se výjezdy za hranice naštěstí dějí poměrně zřídka. Říkám naštěstí, protože zásah druhé strany potřebujete ve chvílích, kdy nemáte k dispozici dostatek vlastních sil a prostředků. Může jít například o velké dopravní nehody autobusů nebo vlaků. I to jsme už několikrát absolvovali naostro. Odhaduji, že vloni, především s Dolním Rakouskem, k takové spolupráci došlo asi pětkrát. Buďme ale rádi, že to není častěji, protože se jedná o záchrannou službu, kdy je přímo ohrožen život nebo zdraví – nejde o běžnou zdravotní péči. V menší míře probíhá spolupráce i s Horním Rakouskem, což samozřejmě odpovídá délce hranice, řídkému osídlení na obou stranách a počtu hraničních přechodů. 

Na co je při nastavování takové spolupráce třeba myslet? 

Jde především o to, abychom se s rakouskými kolegy byli schopni domluvit na tom, kde pacient je, jakou potřebuje péči a kam bude směrován. Záchranná služba by totiž pacienta měla dopravit do místa definitivního ošetření, abychom si jej kaskádovitě nepředávali z jednoho zdravotnického zařízení do druhého nebo z jedné sanity do druhé. To jsme si, myslím, na různých setkáních s rakouskou stranou dostatečně vyjasnili, takže spolupráce je rozhodně smysluplná a dostatečně praktická.

Věřím tomu, že občané v příhraničí nebo turisté, o které se jedná nejčastěji, nemusí mít obavy, že by nedošlo ke včasnému zásahu. V případě, kdy je například rakouský turista 200 metrů za hranicemi v Česku na kole, není problém přímo aktivovat výjezdovou základnu rakouské záchranky a zajistit tak přímý transport na rakouské území. Na druhou stranu v situaci, kdy rakouského občana postihne na českém území infarkt, nebudeme ho nesmyslně směrovat do 200 kilometrů vzdáleného Hornu, ale odvezeme ho do kardiocentra v Českých Budějovicích. 

Zmiňoval jste propojení záchranných složek přes zdravotnická operační střediska. Jak konkrétně to funguje? 

Zdravotnická operační střediska, tedy lidově dispečinky, jsou propojena speciálním softwarem. Ten umožňuje vidět, kde jsou jaké síly a prostředky a jestli jsou obsazené nebo volné. Tato spolupráce funguje už více let, ale v roce 2021 se realizoval projekt „Společně ke zdraví“ v rámci EU programu Interreg, do něhož se na rakouské straně zapojila linka 144 a na české pak záchranné složky z Jihomoravského a Jihočeského kraje a z Vysočiny. V současné chvíli se tedy tyto regiony nemají problém domluvit a „vidí“ na svoje záchranné kapacity.

Jak se připravujete na situace, kdy jsou při vážných nehodách či katastrofách potřeba záchranáři z Česka i Rakouska? 

Máme za sebou několik společných cvičení a simulovaných zásahů, například u nehody autobusu s mnoha raněnými. Absolvovali jsme i řadu společných ostrých zásahů. Zároveň se také potkáváme na různých společenských akcích, takže přeshraniční prostředí všichni známe.  

Určitě by se ale hodilo uspořádat třeba v příštím roce další lokální cvičení, kde bychom si zopakovali, jaké má kdo postupy a vybavení, a také aby se záchranáři potkali osobně. Vyzkouší si na sebe mluvit v klidu a bez stresu překonávat jazykovou bariéru. Ono se to zdá nedůležité, protože všichni jsme profesionálové a nemáme obavy z toho, že bychom různé situace neuměli vyřešit, ale potřebujeme se naučit vzájemnému kontaktu a spolupráci. Je třeba to opakovat, protože v průběhu času se mění posádky i technika. Cvičení je pro toto ideální, jedno takové další už s kolegy z Gmündu plánujeme. Kdyby na to byly k dispozici nějaké prostředky, jenom dobře. Ale určitě to zvládneme i vlastními silami. 

Jako prezident Asociace zdravotnických záchranných služeb ČR máte určitě přehled o situaci v celé republice a sousedních regionech. Jak tedy funguje spolupráce s dalšími zeměmi? 

Nejstarší smlouva o přeshraniční spolupráci na mezistátní úrovni byla uzavřena se Spolkovou republikou Německo a teprve potom, tuším v roce 2016, s Rakouskem. Smlouva s Německem se nyní opět dostala do povědomí, protože kolegové z Německa ji chtějí nějakým způsobem modifikovat. Jde totiž o to, že na mezistátní smlouvu navazují místní ujednání mezi kraji a sousedící zemí, podobně jako tomu je s Rakouskem a v případě Polska se sousedící župou. 

Musím říci, že v případě krajů sousedících s Německem spolupráce probíhá velmi dobře a intenzivně, existuje řada přeshraničních programů, které organizuje Evropská unie nebo přímo spolkové země. Záchranka překračuje hranici mezi Bavorskem na jedné a Karlovarským a Plzeňským krajem na druhé straně poměrně často. Stejně jako u nás jsou také tam operační střediska propojena a komunikují naprosto bezproblémově.

Dalším sousedem je Slovensko, kde v současnosti dochází k velmi intenzivním jednáním o uzavření mezistátní dohody, která po dlouhá léta, pro mě z celkem nepochopitelných důvodů, nebyla uzavřena. S německy mluvícími sousedy jsme dohody měli dávno, a s nejbližším sousedem nikoliv, i když ta spolupráce „podprahově“ probíhá už dnes. 

Překvapivě nejobtížnější je situace s Polskem. Proběhla celá řada jednání, ale pořád se nedaří smlouvu uzavřít. Zájem Moravskoslezského, Olomouckého nebo Královéhradeckého kraje je přitom velký. Posledně jmenovaný kraj má problém například se Sněžkou a celou oblastí Krkonoš, která je hojně navštěvována turisty z obou zemí. Bude‑li turista zraněný 20 metrů za hranicí, my bychom ji vlastně neměli vůbec překročit a ošetřit ho, ačkoliv je naše posádka na místě. To je samozřejmě absurdní. Zájem z české strany zlepšit tuto situaci je opravdu velký, i Poláci ho mají, ale bez mezistátní smlouvy se nikam nepohneme. Nevím, jestli je problém administrativní, nebo politický. V Senátu jsem inicioval usnesení zdravotního výboru, aby se vláda na nejbližším setkání s polskou stranou pokusila toto téma opět zvednout, protože ani intenzivní snahy ministerstva zdravotnictví nestačí. 

Ondřej Plevák