Městský vrch začala o čtyři roky později. Po propojení s domoradickým dolem Odolen a dolem Lázec se tam až do roku 2004 těžil amorfní grafit, který dosahoval mocnosti od 5 do 12 metrů, v dole Lazec také krystalické vápence a mikrokrystalické grafity.
Veřejnost si může prohlédnout krumlovský okruh, který je dva kilometry dlouhý a hloubka důlních děl tam dosahuje 80 metrů. „Asi třináct set metrů pojedou turisté dovnitř do štoly vláčkem a osm set metrů dlouhou trasou se budou pěšky druhou stranou vracet ven. Při procházení jednotlivými stanovišti se dozvědí něco o geologii, historii dolování i o samotném dole a hornické práci,“ uvedl ředitel společnosti Fonsus první těžební Viktor Weis.
Sám může zkušenosti z důlní práce doslova sypat z černého rukávu, protože nastoupil do dolu Lazec po vojně jako absolvent báňské průmyslovky. „Fyzicky mnohem náročnější to bylo na předku šachty. Veškerou práci jsme dělali sami. Nejdřív jsme navrtali předek vrtačkami, naložili výbušninami, odstřelili, odvětrali, odtěžili bagrem, postavili novou výztuž a šlo se na to znovu… Celý cyklus jsme měli stihnout za jednu šichtu. Když máte za den nafárat několik tun a dobrého parťáka, se kterým si vyjdete vstříc, musím přiznat, že tahle úmorná, špinavá a těžká práce měla i svoje kouzlo. Člověk byl neustále ve tmě a odkázán na to, co zvládne sám,“ vzpomíná Viktor Weis, který prošel postupně v dole všemi pozicemi, od pomocníka přes předáka a štajgra až po bezpečnostního technika.
V době největší slávy těžilo v dole na 120 havířů amorfní grafit, který se pak vozil na krumlovskou přesypnou stanici, odkud se na nákladních vozech transportoval na úpravnu do Netolic. Tam se surovina podrtila, pomlela a vyprala. Vznikla z ní tak zvaná grafitová pěna, z níž se po vysušení získal koncentrát o obsahu 88 až 90 % uhlíku.
Zkušený havíř s úsměvem vyvrací laickou představu o využití uhlíku jako zásadního materiálu při výrobě tužek.

VÍCE SE DOČTETE V TÁBORSKÉM DENÍKU NA STR. 12 V PÁTEK 1. 6. 2007