Není důležité, na jaký žebřík jdete, ale o jakou zeď ho máte opřený

Máte mnoho různých kurzů. Jste instruktorem vodní turistiky, snowboardingu, lyžování. Máte osvědčení jako Garant vzdělávání, krizové komunikace a mnoho dalšího. Jak jste tohle všechno stihl?
Myslím si, že když člověka něco baví a naplňuje, jdou dělat velké věci. Je potřeba najít vnitřní motivaci a vnitřní touhu, potom jde opravdu cokoliv a den není omezený časem. Hodně mi k tomu ale pomohlo mé studium zážitkové pedagogiky a tělovýchovy a sportu.

Při svém studiu jste také založil Hnutí Žebřík.
Ano. Když jsem v prvním ročníku zažil zážitkový kurz jako účastník, bylo to pro mě natolik intenzivní, že jsem hned věděl, že se tím chci zabývat. Tedy pracovat s lidmi prostřednictvím netradičních metod vzdělávání a výchovy zejména zážitkovou pedagogikou. Jsem praktický typ a chtěl jsem si vyzkoušet v praxi, jestli to funguje. Proto jsem založil neziskovou organizaci.

Co je cílem této organizace?
Je to osobností rozvoj ve smyslu sebepoznání, sebepřesahu. Aby si lidé mohli říct: Vím, jak funguji, vím, kdo jsem a co mě baví. Dříve byla organizace pouze pro děti a mládež. V současnosti už pracujeme s různými cílovými skupinami, ať už jsou to senioři, drogově závislí, střední školy nebo děti z dětských domovů. Do této organizace jsem dal kus sebe. Babička mi často říkala: Proč to děláš, když ti za to vlastně nikdo neplatí? Ale byla to velká zkušenost, z které těžím do dnes.

Parta z Prachaticka se znala sotva od vidění, spojila je koupel v ledové vodě

Název Žebřík zní jako metafora. Bylo to takhle myšleno?
Ano. Jsou to pomyslné schody a my jsme pomocníci, aby je lidé zvládli a stoupali po nich nahoru. Není ale důležité, na jaký žebřík jdete, ale o jakou zeď ho máte opřený. Můžete zjistit, že jdete pořád nahoru, ale že je žebřík opřený o špatnou zeď. Takže musíte slézt a vybrat si jiný. To se v životě stává.

Říkal jste, že jste pracovali i s dětskými domovy. Máte z těchto spoluprací jiné zážitky, než s jinými cílovými skupinami?
Určitě to bylo jiné. Pracovali jsme s různými vyloučenějšími skupinami – drogově závislými, dětmi ze zvláštních škol nebo s dětmi z dětských domovů. Vždy jsme před takovými projekty měli trochu strach. Byli jsme mladí a nevěděli jsme, co nás čeká. Ale vždy se nám k dětem podařilo nalézt cestu. Bylo potřeba s nimi pracovat jinak, ale ve výsledku to vždy fungovalo dobře.

Děti se do dětských domovů dostávají zejména kvůli nefungující rodině. Mohou to být drogy, závislosti, násilí. Jaký to může mít vliv na dětský vývoj?
Vliv těchto problémů může být fatální. Dětské období je velmi senzitivní. Ve chvíli, kdy nedochází k uspokojování potřeb nebo k němu dochází v omezené míře, může to ovlivnit psychický a sociální vývoj dítěte. Dochází k citové a podnětové deprivaci. Je ale důležité si uvědomit, že se to může dít i dětem z běžných rodin, nejen dětem z dětských domovů.

Co mohou takové deprivace u lidí způsobit?
Dítě může mít zpomalený rozumový vývoj. A to ne z důvodu, že by nemělo dostatečný intelekt, ale proto, že nemá dostatečné podněty od rodičů nebo od kohokoliv, kdo se o něj stará. Dítě potřebuje samozřejmě hluboký vztah s matkou nebo otcem, ale také dostatek podnětů, aby se rozvíjelo. Je důležité, aby si dítě vyzkoušelo co nejvíce aktivit. Ať hraje na nástroj, dělá nějaký sport, chodí do kroužků… Takhle má šanci zjistit, co ho baví a co jsou jeho silné stránky. Je potřeba namáhat hlavu i tělo, aby se vše vyvíjelo správně. Nejen psychický vývoj, ale i fyzický, protože jsou to spojené nádoby.

Vepřová panenka plněná švestkami

Dětské domovy versus nefungující rodina. Lze říct, co je pro děti více traumatizující?
Tohle se říct nedá. Záleží na tom, v jakém věku se dítě do domova dostane a jaké má vnímání. Dítě může své rodiče milovat a subjektivně vnímat, že žije ve fungující rodině, i přesto, že ho doma někdo týrá. Je to určitá forma pozornosti, a to je pro dětí snesitelnější než ignorování. Lze to přirovnat i ke vztahu. Pro lidi může být horší, když je někdo ignoruje jako by neexistovali, dokonce ještě více, než když je partner bije.

Jak se deprivace u dětí projevuje?
Projevuje se dvěma způsoby. Buď je dítě pasivní, apatické, nedokáže navazovat vztahy a může se zdát, že na tom není ani rozumově dobře. Druhá forma je naopak dítě aktivní, zlobivé, které bije ostatní, mluví sprostě a těmito projevy si snaží získat právě tu pozornost. Deprivaci lze ale zažívat i v dospělosti. Například teď ji zažíváme všichni kvůli coronaviru.

Může to mít i na dospělého člověka tak zásadní dopady?
Ano. Lidé nemohou cestovat, sportovat, jít do hospody a dělat to, co měli rádi. To je přesně deprivace. Někdo to zvládne a vydrží, ale už nyní je nárůst depresí, úzkostí a je to logické. Jakékoliv psychické onemocnění může být důsledkem deprivovaného stavu, protože neuspokojujeme základní potřeby, a to je pro člověka problém.

Mají lidé k psychickým problémům vrozené sklony nebo je to dáno čistě prostředním, ve kterém vyrůstají?
Určitě k tomu mají určité predispozice. Ale jestli je silnější sociální prostředí nebo biologická stránka člověka, je věčná otázka. Roli mají obě složky a jedna bez druhé není. Jsou případy, kdy si rodiče adoptují romské dítě, snaží se ho vychovávat v hodnotách, kterým věří, ale dítě má určitý temperament od svých biologických rodičů, který nejde překonat. Záleží na tom, co si z těchto zkušeností dítě vezme a jak s tím bude pracovat.

Lidská mysl je jako kobylka, ale žít musíme přítomností, říká léčitel Jíří Seňko

Má dětský domov šanci tohle ovlivnit?
Je to hlavně o přístupu vychovatelů. Jakým způsobem s dětmi pracují, jak se jim věnují, co jim nabízí… Některé domovy mají hodně sponzorů a děti mají na co si vzpomenou. Často mají lepší mobily než děti z běžných rodin, a to je vlastně kontraproduktivní. Nejdůležitější není materiálním zabezpečení. Děti potřebují citovou vazbu, aby byli schopni mít v budoucnu zdravé vztahy.

Ano, slyšela jsem, že děti v budoucnu mají tendence vyhledávat problémové vztahy. Čím to je?
Existuje příběh Co jsem se naučil ve svém domečku. Ten popisuje, že přebíráme vzorce chování, v kterých vyrůstáme. Například Pepíček vidí, že problémy se řeší útěkem do hospody. Anička bydlí v domě, kdy se u problému hledá viník, a může to být soused, stát, systém, ale hlavně ne „já“. A u Honzíka doma se při problému rodina semkne a hledá se řešení. Na základě toho si vytváříme scénáře, které aplikujeme do našeho života. Často jsou to případy, kdy například žena žije s alkoholikem, který se upije, umře a žena má šanci začít žít normální život, ale po pěti letech si uvědomí, že žije s dalším alkoholikem. Jsou to scénáře, ve kterých člověk uvízne a točí se pořád dokola.

Jde se z takového kruhu nějak dostat?
Ano, všechno lze, ale je to těžší. Je to stejné, jako když chcete přestat kouřit. Je potřeba změnit podstatu vašeho života, a to není jednoduché. Představte si, že vyrůstáte v rodině, kde bylo běžné zvyšovat hlas a vy se dostanete do situace, kdy si zpětně uvědomíte, že na své děti křičíte a vlastně nechcete. Je velmi těžké uvědomit si to dříve, než k tomu dojde a pracovat na tom. Jde to, ale chce to trénink a disciplínu.

A také asi velkou motivaci…
Určitě. Záleží na každém člověku, jestli si z různých situací dokáže vzít to nejlepší. Je případ, kdy se narodili dvě jednovaječná dvojčata. Z hlediska biologické predispozice by na tom měli být hodně podobně. Tato dvojčata vyrůstala v rodině alkoholiků, ale každý z nich si zvolil jinou životní cestu. Z jednoho chlapce byl úspěšný podnikatel, měl dům, velkou šťastnou rodinu a byl abstinentem. Druhý se stal alkoholikem bez domova, potácel se životem a měl dluhy. A když se obou někdo zeptal, jak je možné, že dopadl takhle, když vyrůstal v takové rodině, oba na to odpověděli: Právě proto. Důvodem, proč se rozhodli jít touhle cestou bylo právě to, co prožívali, když byli malí, ale každý to prožíval jiným způsobem. To je rozdíl, který nás lidi odlišuje. Nezáleží na tom, jestli jsme zažili trauma nebo jestli jsme týraní nebo nejsme. Rozdíl je v tom, jak to člověk vnímá a jak to zpracuje.

Ke zdravé duši se můžete nejen projíst, ale hlavně projít! Zkuste nordic walking

Vstup do běžného života z dětského domova je komplikovaný. Co je podle vás pro ty děti nejtěžší?
Určitě to, že jsou zvyklí na určitý standard. Dítě je vhozeno do vody bez toho, aniž by se naučilo plavat. Najednou je bez podpory, bez středy nad hlavou, bez práce a bez peněz. Často se přetrhají i vazby s ostatními dětmi a vychovateli. Jsou ve světě v podstatě sami a je toho na ně moc. Musí si budovat vztahy, práci, bydlení a spoustu toho neumí, proto to dopadá špatně. Sklouznou k drogám, alkoholu nebo trestné činnosti.

Na druhou stranu probíhá spousta projektů, které se těm dětem snaží pomoct. Najít jim práci, pomoct s bydlením…
Ano, ale myslím si, že by se na tom mělo pracovat mnohem dříve a dětem se věnovat, aby se zvládly osamostatnit. Ne vždy je pomoc to, že „něco“ udělám za vás. To, že si děti neumí zařídit věci na úřadech nebo se nevyznají ve financích, se děje i v běžných rodinách. Ale děti z domovů se o sebe musejí postarat úplně samy a fungování bez rodiny je vždy těžší.

Pouze jedné třetině všech dětí z dětských domovů se podaří postavit na vlastní nohy. Co by se podle vás mělo změnit, aby se to číslo zvýšilo a dostalo se třeba na polovinu nebo víc?
Kdyby jich bylo více, tak už by to bylo plnohodnotné nahrazení rodiny. Znám spoustu lidí, kteří kvalitní životy nežijí, a to nevyrůstali v dětském domově. Určitě by se s dětmi ale mělo pracovat systematicky, snížit počet dětí na počet vychovatelů a soustředit se na rozvoj dítěte prostřednictvím zážitkové pedagogiky. Základ je, aby dítě bylo samostatné. Musí se o sebe umět postarat, naučit se, že peníze se vydělávají prací a například by mohly chodit na brigády už od patnácti let. Ale já doufám, že s tímhle vším dětské domovy už pracují.

Vy jste také vytvořil projekt osobnostního rozvoje. V čem projekt spočívá?
Je to projekt, který komplexně postihuje celou osobnost člověka. Dá se využít v jakémkoliv věku, ale já jsem ho vytvořil pro děti na gymnáziu. Celý projekt byl rozdělen na čtyři témata – podle ročníku. První téma bylo Já, zaměřené hlavně na sebepoznání. Druhý ročník byl o vztazích, řešila se rodina, partnerské vztahy i sexuální témata. Třetí ročník byl obecně společnost a ve čtvrtém se řešila budoucnost, kde jsme se zamýšleli nad otázkami kam směřuji, co je můj cíl nebo co je mou vírou. Probíhá to pomocí různých nástrojů a já si myslím, že kdyby tímto projektem prošly všechny děti, změní se svět trošku k lepšímu.

Jak nepromarnit život? Zkuste mindfulness

Můžete trošku přiblížit, jaké nástroje například využíváte?
Je to třeba deník. Děti si do něj mohou psát cokoliv, lepit fotky a s deníky děláme další aktivity. Někteří mi do teď píšou, že se k němu i po letech vrací. S deníky moc rád pracuji. Podle mě konfrontace s minulostí má velmi terapeutický dopad. V denících je zhmotněná cesta člověka od bodu A do bodu B. Člověk si díky nim může například uvědomit i to, že uvízl v těch scénářích, o kterých jsme mluvili.

Mluvil jste o tom, že pomáháte dětem zjistit, v co věří nebo co jim dává sílu. V co věříte vy?
Věřím v obecnou dobrotu lidí. Věřím, že každý má v sobě dobro a že ho mohu pomoct nalézt i ve zlému člověku. Ukázat mu takovou životní cestu, v které bude šťastnější. A sílu mi určitě dává zpětná vazba. Když vidím, že se lidé díky mé práci někam posunuli, dokázali například odejít ze špatného vztahu nebo se osamostatnit… Zkrátka vyřešit si problém, který měli. To mě vždy neskutečně nabíjí.