V jedenácti letech jí lékaři našli nádor na kmeni mozku. Podstoupila těžkou operaci a život se jí od základů změnil. Markéta Macková se však nehodlala vzdát bez boje. Její píle a odhodlanost přinesla ovoce. Z paralympiády v Pekingu dovezla jednadvacetiletá sportovkyně do rodného Řemíčova bronzovou medaili.


Jak jste se vlastně dostala zrovna k jízdě na tricyklu?

Po základní škole jsem nastoupila do Jedličkova ústavu. Vzhledem k tomu, že jsem byla hodně akční dítě, chtěla jsem i tady dál sportovat. Ani na chvíli mě nenapadlo, že bych měla po škole jen sedět před televizí. Ale než jsem se dopracovala ke trojkolce, zkoušela jsem kdeco.


Například?
Hrála jsem stolní tenis, střílela jsem z luku. Zkoušela jsem jezdit na normálním kole, chtěla jsem i jezdit na bruslích. Pak mi došlo, že to nepůjde. V tenise ani v lukostřelbě jsem nebyla tam, kde jsem měla v tu dobu být a postupně jsem zůstala jen u tricyklu a začala se mu věnovat naplno.


V jednadvaceti letech je bronzová z Pekingu obrovským úspěchem. Co mu předcházelo?

Na světovém poháru ve Francii jsem skončila na druhém místě v časovce i silničním závodě. To mě vlastně nominovalo do paralympijského týmu České republiky.


Jakou roli hraje ve vašem sportování váš otec?

Když jsem doma, táta se mnou jezdí po mladovožických kopcích. To je průprava jako ze Šumavy. V Praze trénuji hlavně sama v tělocvičně.


Jak se vám v Pekingu dýchalo?

Žádný problém. Dýchalo se mi dobře a hned druhý den po příletu vzala za své i fáma, že ve městě už několik dní přes smog neviděli ani slunce. Probudila jsem se do krásného slunného rána.


Váš čas ale nebyl třetí nejlepší…
Jela jsem smíšený závod. Dohromady startovali muži i ženy a také oba stupně postižení. Podle času bych skončila na devátém místě, přepočet podle koeficientu handicapu mě ale posunul na medailovou pozici.


Jaké jsou ještě vaše mety?
Ve Španělsku se v srpnu příštího roku pojede mistrovství světa. Odtud bych také ráda něco přivezla.


Zůstanete věrná trojkolce?
Určitě. S kolem určitě nechci praštit. Láká mě ale také atletika.


Pomáhá vám sport v překonávání vaší nemoci?
Já už vůbec nevím, co bych bez sportu dělala. Když každý den nenasednu na kolo, je něco špatně. Už to patří k mému životu.


A co vaše nesportovní cíle?
To je ve hvězdách. Ale nechtěla bych skončit v Řemíčově. Tady by byla minimální šance sehnat pro mě práci. Chci zůstat v Praze.


Našly by se ve vašem životě chvíle, kdy jste si třeba řekla, že už nemůžete, že se vším seknete?
Určitě. To ale potká v životě snad každého. Někdy na soustředění, když mi došly síly, když už mě všichni štvali, tak mě napadlo, že už nemůžu, že prostě končím. Ale jak vidíte, nestalo se tak.