Máte za sebou svůj druhý Dakar. V čem se pro vás lišil od toho prvního?
Ve své první polovině byl rychlý stejně jako před rokem. Od volného dne to ale letos začalo být hrozně těžké. Navigačně to bylo složité zhruba stejně, ale terénově bylo trať výrazně náročnější. Závěrečné tři etapy se jely v kamení. Nebyly to takové ty kamínky, které bývají na pláži a dobře se v nich nejen chodí, ale i jezdí. Tohle byla vyschlá řečiště plná špičatých šutrů. Jeli jsme třeba třicetikilometrové úseky, ve kterých se dala motorka těžko udržet. Tím se letošní Dakar trochu zpomalil.

Z různých ohlasů z letošního ročníku ale bylo slyšet, že byl právě extrémně rychlý.
Rychlejší byla jenom první polovina. Druhou vybral pořadatel náročnější, aby se to právě trochu zpomalilo. Čekal jsem na trati mnohem více dun, na které jsem se v Dubaji připravoval. Přejet deset kilometrů v dunách, to je hodina fyzicky náročné práce. To samé v řečišti. Držet v něm motorku je šílená dřina. Ale hlavně tam hrozilo velké nebezpečí proříznutí pneumatiky.

Vás to také postihlo?
Ano. Nebyl jsem výjimkou a také jsem gumu prořízl. Stalo se to v jedenácté etapě. Všiml jsem si toho až na druhé tankovačce na čtyřstém kilometru. V ní se nesmí s motorkou nic dělat, můžeme si ji kromě tankování jenom prohlédnout. Jinak hrozí penalizace. Prošel jsem si motorku a viděl jsem na gumě dost brutální šlic. Už jsem to pak měl v hlavě a musel jsem s tím jet nějakých sto třicet kilometrů. Byla to etapa, kterou jsem měl výborně rozjetou na pátém místě. Ale kromě toho, že jsem se musel soustředit na navigaci, kterou jsem rok neviděl a problémy s tím mají i profíci, jsem se musel bát o prasklou pneumatiku, aby vydržela. Kdyby odešla, tak bych skončil, pokud by mi kolo nedal někdo ze soupeřů. To jsem nechtěl dopustit. Nemohl jsem se ale soustředit na sto procent a stalo se mi, že jsem v závěru etapy na dvacet minut zabloudil. Z pátého místa jsem tak spadl na patnácté. Přesto mě potěšilo, že jsem rychlostně stačil první desítce.

Navigace hraje na Dakaru stejnou roli jako rychlost jízdy?
Dá se to tak říct. Právě ohledně navigace se chceme posunout o kus dopředu, ale není to levná záležitost a bude na to třeba sehnat finanční prostředky. Tím by se dalo předejít některým chybám, které jsem udělal. Samozřejmě je možné vylepšovat také techniku, ale jako ještě důležitější teď vidím navigaci. Třeba někoho zaujme tento náš projekt a zkusí do toho vstoupit se mnou. Pokud seženu finanční prostředky, tak bych se chtěl posunout právě v tomto směru.

Hodně se řešil také fakt, že tovární motocykly jedou po rovinkách až o deset kilometrů v hodině rychleji než vaše privátní. To není ten největší problém?
Pochopitelně je to problém. Ale tak jako všichni, tak i tovární jezdci zabloudí. Jenže zatímco jim to trvá dvě tři minuty, tak mně třeba patnáct. A když se mi to stane třikrát, tak jsou z toho tři čtvrtě hodiny. Tovární piloti to mají načtené a ví, kam se vrátit. Do jakého bodu. Nikoho ze špičky ale nepostihne dvacetiminutové bloudění, jako se to stalo mě. To je hrozně moc a chtěl bych to eliminovat. To je pro mě důležité. Samozřejmě můžeme řešit top speed motorek, ale třeba poslední čtyři etapy už zdaleka nebyly tolik o něm, protože v řečišti se to tolik neprojeví. Na rovince ano. To je někdy frustrující. Pokud se však chci posunout dál, tak se musím soustředit především na navigaci a naučit se s ní pracovat. Jsou to spojité nádoby. Motorka i navigace.

Ve druhé polovině soutěže začala řada i špičkových jezdců odpadávat. Byla i pro ně trať až příliš náročná?
Začalo to dvěma maratonskými etapami, které následovaly po dni volna. Špička jede pořád naplno a občas se něco přehlédne nebo přihodí. Proto tvoří tovární týmy vždycky čtyři jezdci, z nichž tři jedou na toho nejlepšího a poskytují mu potřebné díly ze své motorky. Přihodit se může cokoliv a fabrické týmy potřebují mít své piloty vepředu. Továrních týmů je šest, což dělá hned čtyřiadvacet fabrických jezdců. Mezi ně jsem se dokázal vklínit, což považuji za velký úspěch. I díky jejich chybám jsem se pak vmáčkl až do první desítky.

Cílem poslední etapy jste projel devátý, ale pak jste po penalizaci klesl na desátou příčku. Co se přesně přihodilo?
Nejdříve jsem myslel, že je všechno v pořádku. Ale minul jsem jeden way point o sto deset metrů. A pak už je jedno, jestli ho minete o jeden metr a nebo o sto deset. Dostal jsem dvacetiminutovou penalizaci, ale naštěstí mě to nestálo až takový pád v pořadí. Zůstal jsem na desátém místě, na kterém jsem před poslední etapou zůstat chtěl. Top deset je top deset.

Mrzelo vás hodně, že jste o deváté místo přišel a pouze tak vyrovnal český rekord Stanislava Zlocha, místo abyste ho překonal?
Až tolik ne. Po třiadvaceti letech jsem vyrovnal historii. Zapsal jsem se do tabulek motoristického sportu u nás. Hlavně po tolika letech zase vlála v motorkách česká vlajka v top deset. To bylo něco úžasného. Když do toho půjdu příští rok, tak se pokusím překonat sám sebe. Je to pro mě další výzva. Cíle mám rád a láká mě je překonávat. Chuť na to mám velikou.

Po letních výrazných trablech jste po zdravotní stránce tak náročnou soutěž zvládl v pohodě?
V létě jsem bojoval o život a dostal jsem se z toho až neuvěřitelně. Lékaři z IKEMu mi psali i na Dakar. Dobře věděli, že tam mají člověka, kterého zrepasovali, aby fungoval (smích). Někteří lidé si mysleli, že jsem blázen, když jsem do toho po takových potížích šel. Ale jsem prostě závodník. Srdce sportovce nejde vypnout jako rádio. Život dává různé překážky a je třeba s nimi bojovat. Z každého nezdaru je třeba si vzít něco pozitivního, co vás posune dál. Byla to špatná chvíle, která mě ale posunula dál. Jsem člověk, který život nemůže jenom prožívat. Musím ho žít. Nechci se kvůli něčemu rozsypat a dostat se na kolena. Když to jde, tak je třeba se zvednout a pokračovat. To mi dává životní sílu a sport mi v tom pomáhá.

Po stránce fyzické připravenosti jste byl také v pohodě?
Ano. Na Dakar jsem se dobře připravil se svým kondičním trenérem Pepou Žáčkem. Každý den jsme poctivě makali. Dbal jsem i na stravu. Vynechal jsem gastroprasárničky, které mám jinak moc rád. Smažený sýr nebo sladkosti jsem najednou vůbec neznal. Všechno jsem striktně dodržoval a šel jsem si za svým cílem. Fyzicky jsem na tom byl velice dobře. A pomáhali mi všichni lidé kolem. Rodina, mechanici, tým a v neposlední řadě fanoušci, kteří mi přáli. Je krásné vědět, že nejedete jen za sebe. Tímto jim chci poděkovat.

Nezaujal jste svými výkony některý z továrních týmů. Neproběhl nějaký byť předběžný kontakt?
Jel jsem svůj druhý Dakar a myslím, že jsem o sobě dal vědět. Všichni sledují, kdo jak jede. Ale zatím je moc brzy po soutěži. Něco se začne dít až později, až se začne pomalu chystat Dakar 2022.

Přípravou na další Dakar pro vás budou motokrosové závody, ve kterých jste nasbíral své největší úspěchy?
Určitě. Dakar jde hrozně dopředu a co jsem mluvil s ostatními jezdci, tak se šíleně zrychlil. A do toho navigace. Řada úspěšných pilotů z Dakaru je bývalými výbornými motokrosaři nebo jezdci endura. Mně motokros pomáhá v tom, abych se rozvíjel právě rychlostně. Do motokrosu půjdu na sto procent a bude to pro mě ideální příprava na Dakar. A funguje to i naopak. Dakar mi pomáhá směrem k motokrosu, který je mojí srdeční záležitostí. Miluji ho, hodně jsem s ním zažil a mám z něj i medaile z mistrovství světa. Tyto dvě disciplíny se vhodně prolínají.

V sezoně budete jezdit jenom motokros, nebo ho budete případně kombinovat také s některými dálkovými soutěžemi?
Sezona dálkových soutěží začíná až v říjnu a vrcholí Dakarem, takže v té době už bude po motokrosech. Pojedu kompletní seriál mezinárodního mistrovství republiky v motokrosu a chtěl bych útočit na příčky nejvyšší.