Basketbal se stal pro rodáka z Bratislavy smyslem života. „Kouzlo basketbalu je 
v týmové hře a spolupráci, která je výchovou pro život. To sice mají všechny kolektivní sporty obecně, ale náročnost u košíkové je násobena hrou na menším prostoru," vylíčil Miroslav Vondřička.
V čem je podle něj největší specifikum? „Specifikum hry je spojení rychlosti, rychlého myšlení spojeného s orientací po hřišti a vytříbenou technikou i náročnou kondicí. 
V basketbalu je tato náročnost největší. Prý se má učit osm let, ale já si myslím, že stále se dá mnohé zlepšovat."

Olympijské hry. Zúčastnit se jich, to je sen každého sportovce. Miroslavu Vondřičkovi se splnil. V roce 1992 vedl jako trenér českou ženskou reprezentaci v Barceloně. „Je to logicky nejvyšší a nezapomenutelná meta všech sportovců. Samotná atmosféra při nástupu, stejně jako možnost vidět na vlastní oči světové hvězdy všech sportů a potkávat se s nimi. To zanechá stopy," zdůraznil.
Dodal však, že již samotný vybojovaný postup na olympiádu je nezapomenutelný. „Náš tým skončil šestý, bylo to tenkrát pro mě zklamání. Ale když jsem zvážil, že jsme prohráli s domácími Španělkami o tři body, musel jsem výhodu domácího prostředí uznat. Sudí tradiční a snad tentokrát omluvitelní," vrátil se k vrcholu své kariéry.

Dále legenda od bezedných košů zmínila i jiné vzpomínky. „Utkvěly mi v duši i výhry nad kdysi nepřekonatelným Sovětským svazem na mistrovství Evropy juniorek v roce 1983, kdy jsme přivezli domů zlatou medaili. A o šest let později na mistrovství světa žen, že mi poražení trenéři tenkrát nepodali ruku, to mě těší dodnes."

Basketbal přehledně.

Rukama prošly Miroslavu Vondřičkovi tisícovky dětí. Vychoval nebo se výrazně podílel na výchově řady českých hvězd, které se zúčastnily některé z vrcholných akcí (olympijské hry, mistrovství světa, mistrovství Evropy) – Evy Kalužákové, Věry Pauchové, Václavy Jiráškové, Jany Klečkové, Edity Šujanové a dalších.

Strakonický ženský basketbal se drží už více než dvě desítky let v nejvyšší soutěži. Tradici má tento sport u Otavy obrovskou, a to v první řadě opět právě díky Miroslavu Vondřičkovi. „Hrát v okresním městě nejvyšší soutěž víc než dvacet let, navíc ve sportu, který jako jediný kolektivní sport startuje zatím pravidelně na olympiádě, je výjimečnost. Do nejvyšší soutěže jsme v roce 1992 postoupili pouze s vlastními odchovankyněmi. To je nedoceněná a také nenapodobitelná skutečnost," zdůraznil.

Na dokreslenou ještě jmenuje dvě hráčky, nyní aktivní trenérky v BK Strakonice – Jaroslavu Bernasovou a Radku Drnkovou. Obě se věnují nejmenším dětem v klubu. „Základ úspěchů tvoří naše škola," dodal Vondřička.
Největšího úspěchu dosáhl strakonický basketbal ještě celkem nedávno, a to v sezoně 2010/2011, kdy pod vedením slovenské trenérky Marcely Krämer vybojovala výborná parta historický bronz. A Miroslav Vondřička tehdy neskrýval slzy dojetí nad tím, čeho se podařilo dosáhnout. „Bronzová medaile rozhodně byla nečekaný nadplán, zcela ojedinělý úspěch."

V moderní době je si nestor ale vědom, že stále více rozhodují peníze, které kluby mají k dispozici. „Peníze z původně zcela amatérské činnosti po těch dvaceti letech mění možnosti účasti v nejvyšší soutěži. Proto patří poděkování všem, kteří se o ty finance celá léta starali – Ladislav Jirsa, Honza Hošek, Petr Kocián a v posledních letech Miloš Balák," dodal Miroslav Vondřička.

Od bronzového úspěchu ale přišel postupný pád a v aktuální sezoně jsou Strakonice
v soutěži poslední a budou hrát o udržení příslušnosti mezi elitou. Důvodem jsou chybějící finance. Na druhou stranu, příležitost na hřišti dostávají vedle pár ostřílených matadorek mladé odchovankyně. „Osobně mě situace v ženském áčku velmi trápí. Myslím, že vzájemné nepochopení, viditelná nespolupráce a následná nedomluva je zbytečná a hlavně je naprostou neúctou k historii basketbalové reprezentace našeho města. Stejně jako k práci všech trenérů, kteří se kvalitnímu tréninku dětí věnují. Nemohu to pochopit a mám-li být upřímný, závidím Písku," vylíčil strakonický trenér v narážce, že naopak béčko žen v I. lize válí a je první. A věří, že jeho milovaný sport mu přinese opět více radosti.