Závodit na čtyřkolce, to je obecně spíše mužská zábava. Připouští to i v Praze žijící rodačka z Děčína, která není typickou závodnicí, jíž by od mala učarovala vůně spáleného benzinu. „Také jsem si hrávala s panenkami,“ směje se. „Jezdit na čtyřkolce jsem začala dost pozdě, až v nějakých sedmnácti letech. Můj tehdejší přítel přijel na první rande na čtyřkolce a já jsem vůbec nevěděla, co to je. Předtím jsem jezdila jenom na kole nebo na koloběžce. Jako malá jsem dělala atletiku,“ vzpomíná.

K motoristickému sportu ji přivedl právě přítel. „Chtěla jsem s ním trávit co nejvíc času, ale čtyřkolka se mi ze začátku vůbec nelíbila. Bylo to špinavé, řvalo to, všude prach. Žádná romantika to nebyla,“ přiznává. „A když člověk navíc sedí vzadu, tak to není nic moc.“

Nakonec ale řvoucímu stroji překvapivě přišla na chuť. „Sama jsem si koupila čtyřkolku a začala jsem se vyjíždět. Zúčastňovala jsem se expedicí. Byla jsem třeba v Izraeli, v Řecku, v Itálii nebo ve Francii. Projela jsem se čtyřkolkou v rámci legislativy i celé Čechy. A pak už jsem neměla co, tak jsem zkusila první závody quadů, což je vlastně motokros na čtyřkolkách. Ale vůbec mi to nešlo a pořád jsem padala.“

Karamboly se čtyřkolkou bývají značně nepříjemné. „Čtyřkolka většinou spadne na jezdce a poláme mu nějaké kosti. Motorku člověk při pádu odhodí, ale čtyřkolku ne,“ velice dobře Roučková ví. „Nešlo mi to, neuměla jsem skákat a byla jsem pomalá. Tak jsem přešla na off road maratony. To jsou vytrvalostní závody na dvě až čtyři hodiny. Sice se jede také v tempu, ale už to není takové motokrosové, hlavně tam není tolik skoků. To mi šlo lépe a vyjela jsem si v mistrovství republiky mezi muži třetí místo,“ přibližuje vývoj své kariéry.

Další kapitolou byly závody cross country, které trvají hodinu a půl. „Tam jsem postupně přesedlala do kategorie 4x4 a podařilo se mi vyhrát můj první titul mistra republiky. Zase mezi muži a stala jsem se vůbec první ženou, které se to podařilo,“ má se čím pochlubit.

Pro chlapy nemusí být zrovna příjemné, když je poráží žena. „Předjel mě culík, říkají,“ usměje se. „Ale já to neřeším. Byla jsem v té době jedinou ženou, která na čtyřkolce jezdila. Všechno jsem si tak musela vydřít a osahat sama. Bylo to hrozně těžké, protože jsem neměla žádnou kamarádku, které bych to mohla říkat,“ posteskne si.

Ženský element se ale na motoristických závodech objevuje stále častěji. Sama Roučková připravuje sedmnáctiletou Jihočešku Nelli Caisovou z Vacova. „Snažím se jí předávat své zkušenosti,“ říká ke své roli.

Ze závodů cross country směřovala cesta Roučkové do dálkových soutěží a už dvakrát okusila slavnou Rallye Dakar. „Na Dakar jsem se dostala po deseti letech závodění. Oslovila jsem sponzory, že bych ho chtěla jet a dostat se až do cíle, i když se může stát cokoliv. Nemachrovala jsem, že budu jediná, první, nejlepší. Sponzoři na to slyšeli a peníze jsme poskládali, za což bych jim chtěla moc poděkovat. Snad jsem jim to vrátila tím, že jsem byla první Češkou, která na Dakaru dojela do cíle a byla jsem na čtyřkolce třetí v kategorii žen,“ vypočítává.

Svůj druhý Dakar absolvovala pro změnu v bugině. O třetí účast na letošním ročníku přišla dost kuriózně. Jejím hlavním partnerem byl totiž pánský časopis a jeho reklama nemohla pro závod v Saúdské Arábii na vozidle figurovat. „Respektuji, že to tam mají takhle nastavené,“ jen smutně konstatuje.

Příští rok v lednu by ale na startu Dakaru chybět nechtěla. „Jela bych ráda, ale uvidíme, co na to sponzoři. Startovala bych zase na čtyřkolce a strašně mě to láká. Není lehká doba a sehnat peníze je složité, ale věřím, že se to podaří. Trénuji, připravuji se, abych byla dobře nachystána. Jakmile to situace ve světě umožní, tak chci vyrazit na mistrovství světa a Evropy v baja rallye. Předloni jsem Evropu mezi ženami vyhrála a na světě jsem byla třetí, takže bych to chtěla obhájit. Ale uvidíme, kdy nám otevřou hranice,“ nechce předbíhat.

Přestože by tomu její příjmení mohlo napovídat, kořeny v motoristickém sportu na jihu Čech ve Strakonicích nemá. „Vím o tom, ale jsem vdaná, takže to není mé původní jméno. A manžel také není Jihočech. Což je škoda, mě by se hrozné líbilo mít takové příbuzné,“ směje se.

O podporu v rodině se ale bát nemusí. „Manžel mě podporuje, je to sportovec. Ze začátku si myslel, že je to jen taková zábava. Tak mi řekl, že když si na to seženu peníze, ať si klidně jezdím. Z rodinného rozpočtu to nejde, což je dobré. Ale netušil, že to bude v takových dimenzích. Když jsem jela svůj první Dakar, tak se trochu bál, ale podporuje mě,“ ujistí.