Získal ho až doslova na stará kolena mezi veterány. „Já si ale na tituly nikdy nehrál. Že jsem vyhrál veterány, to za žádnou významnou událost nepovažuji,“ usměje se.

Mezi veterány se začal objevovat loni poté, co završil čtyřicátý rok, což je pro tuto kategorii dolní hranice. „Chtěl jsem pořád jezdit motokros a také jsem nikdy nepřestal. Není to tak, že bych se třásl na to, až mi bude čtyřicet a začnu hromadit nějaké tituly ve veteránech. Na to si skutečně nepotrpím,“ zdůrazní.

Závody veteránů jsou součástí klasického mezinárodního mistrovství republiky. Znamená to, že se jezdí v našich nejlepších motokrosových areálech a provází je vždy patřičná divácká kulisa. „Vyhovuje mi, že jsou to velmi dobře zorganizované závody na upravených tratích. Jezdí se na patnáct minut, což není tak dlouho a dá se to přežít,“ pochvaluje si veteránské závody v rámci českého šampionátu. „Jezdím už jenom veteránské mistrovství republiky a jihočeský krajský přebor. Amatérské závody mě nelákají. To je horší než lepší. Tam se člověk sveze dvakrát na deset minut a celý den je pryč. To už nejsou závody, ale spíše takové motosrazy.“

V šampionátu veteránů Mrázek letos úplně jasně kraluje. Z dvanácti odjetých jízd jedenáct vyhrál a jednou byl druhý. S předstihem tak mohl v sobotu v Jiníně oslavit mistrovský titul. S motivací prý má ale občas problémy. „Je fakt, že se mohu flákat a nenutí mě to závodit. Z jezdeckého hlediska jsou pro mě lepší závody krajského přeboru, kde startuji ve třídě Open. Dojedu tam třeba pátý, ale přede mnou jsou jezdci, za mnou jsou jezdci. To jsou závody. Tady jezdím první a mohu se flákat,“ připustí, že po odchodu Miroslava Kučírka nemá mezi veterány konkurenci.

Na motokrosových tratích se letos prohání v dresu jednoho z našich nejsilnějších týmů Orionu Litomyšl. „To je čistě finanční záležitost, že mi trochu pomohou. V dnešní době to v týmech není jinak. Dostanete tohle, tohle a tohle, k tomu dres a jedete za ně. Že by někdo s někým spolupracoval, to vůbec ne. Pro mě je to existenční záležitost. Mám od Orionu materiální podporu, za kterou jim děkuji. Pokryje mi to náklady, takže na této úrovni mohu motokros nadále dělat,“ říká ke svému aktuálnímu angažmá. „Takhle mi to maximálně vyhovuje. Už se nechci ve čtyřiceti letech někoho doprošovat o peníze, abych mohl závodit.“

Pro zkušeného závodníka je neméně důležitý fakt, že mu slouží zdraví. Problémy mu nepůsobí ani jeho kolena, o kterých kolovaly po motokrosových depech legendy. „Kolena zatím drží,“ spokojeně přikývne. „Už před lety jsem zjistil, že tělo musí být pořád huntované. Jakmile polevíte, tak to není dobré. Samozřejmě kulhám, všechno mě bolí, ale ještě horší by to bylo, kdybych vůbec nejezdil. Dokud to jde, tak se snažím fungovat,“ zdůrazní.
O tom, jestli bude příští rok titul obhajovat, ještě jasno nemá. „Člověk neví, co bude zítra,“ pokrčí rameny. „Pokud bude nálada, peníze a především zdraví, tak proč ne. Hlavně mě to ale musí bavit. Jakmile mě to trošku přestane bavit, tak toho nechám,“ tvrdí.

Na trénink už Mrázkovi čas nezbývá. „Jsem pracovně tak vytížený, že si nemohu dovolit trénovat. Jezdím jenom po závodech. Když se jdu někdy svézt v týdnu, tak už je to svátek. Velké závody už bych nepřežil. Veterány na patnáct minut, to ještě jde. Jezdím maximálně doma na kole otevřít bránu, když někdo přijede. To je můj jediný fyzický trénink.“

Doma v Doubravici u Volyně se někdejší reprezentant věnuje servisu motocyklů a výrobě kolenních ortéz a chráničů. K tomu má ještě menší ranč. „Hospodářství máme spíš jako koníčka kvůli dětem. Není to pro nás zdroj obživy,“ upřesní.