Petr Vácha zařízení v Karlově v roce 1998 budoval – nejdřív jako dům pro mladistvé (dnes je tu dvanáct míst).
„Když jsme v terénu pochopili potřebu programu pro mámy s dětmi, sbírali jsme zkušenosti v Evropě – v Holandsku a v Belgii, kde tyhle programy fungují,“ vzpomíná Petr Vácha. První mámu sem přijali před sedmi lety, po první zde narozené holčičce Lauře pojmenovali novou budovu.
Karlov byl první a dodnes je jediné místo v republice, které nabízí skupinovou dynamickou psychoterapii s možností mít děti u sebe. Na léčbu navazuje doléčovací program.
„Je dobré, že klient je tady chráněný, vytržený ze starého prostředí, ale pak ho čeká návrat do reality a kontakt s původním prostředím. Někteří se ani nechtějí vracet,“ vysvětluje největší úskalí odvykání Vácha.
Doléčovací programy se provádějí v Českých Budějovicích, v Brně a v Děčíně.

Znovu s dětmi

Nejvíce klientek do komunity přichází ze západních a severních Čech – Ústí nad Labem, Cheb, Teplice. Z jižních Čech jen minimum.
Některá žena se sem dostane těhotná, porodí v písecké porodnici, šestinedělí tráví již v komunitě, ale má individuální program, a pak pokračuje v léčbě. Další přicházejí s většími dětmi, často je již mají soudně odebrané.
Pokud došlo k odebrání dítěte, umožňuje program dohodu s kojeneckým ústavem, že po dobu léčby je dítě umístěno v komunitě s matkou, která má po ukončení léčby šanci získat je zpět. Jsou ale případy, kdy o dítě stejně přijdou.
Úspěšnost léčby je zhruba stejná jako u mladistvých – šedesátiprocentní.
Nepotvrzuje se, že motivace hrozbou, že přijdou o dítě, by byla pro ženy nějak silná. „Dítě je nezachrání. Jsou často schopné je i opustit. Z ženského hlediska to nechápu, ale je to tak,“ přibližuje realitu drogově závislých žen Marcela Harbáčková, která tento program vede.

Mámy s teenagery

Oba programy jsou v karlovské komunitě koncipovány společně. „Mámy obohacují program pro mladistvé, zatímco třeba někteří kluci jim hrají při terapeutických sezeních partnery,“ vysvětluje Petr Vácha.
„Problémem jsou partneři klientek – uživatelé drog, dealeři, vařiči perníku, chlapi ve výkonu trestu, cizinci, které si klientky vzaly za peníze,“ říká Vácha.
„Z dvaceti holek mívá tak jedna funkčního partnera, kterého můžeme vtáhnout, aby se spolupodílel na léčbě. Často holku dáme dohromady a venku se zase dostane pod vliv partnera nebo party.“

Osudy přes kopírák

Rychlé těkavé pohyby, třesoucí se ruce u „perníkářů“, nebo u závislých na heroinu naopak apatické pohledy a pomalé reakce . . .
Při povídání dává většina z nich najevo odhodlání „něco se sebou dělat“. Jejich osudy jsou často „jako přes kopírák“. Roky na drogách, rozbité rodinné vztahy, psychotické stavy, beznaděj.
Zuzka z Prahy – 25 let, 9 let na pervitinu, pokus o sebevraždu, šest let se nestýkala s rodinou: „Začínám mít pocit, že život má nějakou cenu, smysl. Pobyt tady je pro mě moc důležitý, doufám, že to tu dokončím a pak najdu místo v nějakém doléčováku.“
Do denního režimu patří kromě skupinové terapie hlavně práce – péče o hospodářská zvířata, pěstování zeleniny, práce v okolních vesnicích – například v truhlárně ve Smetanově Lhotě, v zahradě v Čimelicích. Léčba trvá osm až dvanáct měsíců. Po dvou letech dostanou abstinující stříbrné logo na řetízku, další odměna následuje pět let po léčbě.
O klienty se v Karlově stará patnáctičlenný multidisciplinární tým – psychologové, speciální pedagogové, pracovní terapeut, dvě vychovatelky – „Ty jsou moc důležité, učí matky, jak se vůbec mají o dítě starat,“ vysvětluje Marcela Harbáčková. Péče o dítě je tu prioritou: „My ty maminy musíme naučit, jak si s dětmi hrát, musíme je nutit, aby třeba s nimi šly na procházku, házely si míčem…“
Jejich budoucnost je nejistá, ale Karlov jim dává alespoň skutečnou naději.