„Stanovena byla přesná trasa, kterou si každý musel nahrát do GPS, přičemž průjezd určenými stanovišti se na konci kontroloval,“ přidal Smrčina základní body z regulí a doplnil k tomu, že každý závodník jede sám za sebe, veze si bagáž a sám si na trase zajišťuje jídlo i spaní.

O účast v závodě je tradičně velký zájem, přičemž počet účastníků je přísně limitován počtem 150 závodníků na trase sever a 150 na jižní trase. A to i z důvodu zachování filosofie závodu a nutnosti „být na trase sám“, jak to stojí v pravidlech. „Vím, že jeli dva kluci z Volyně a taky z Budějovic byl vedle mě jeden či dva přihlášení,“ konstatoval Smrčina, dle něhož základem je absolvovat závod vlastní silou. „Nejen na kole, ale taky na koloběžce, anebo třeba jen chůzí,“ uvedl s tím, že chodce s úsměvem označil za magory. „Samozřejmě v dobrém, ale denně jdou i padesát kiláků a jdou to třeba měsíc,“ vrtěl hlavou Smrčina a dodal, že podobně obdivuje i koloběžkáře (sám ale trasu cirka 1600 kilometrů absolvoval za třináct dní, takže denně ujel na kole přes sto kilometrů!)…

„Jsem cyklista hobík, máme v Mladém partu patnácti kluků kolem padesátky a pravidelně jezdíme na kole delší túry. Já si chtěl jen vyzkoušet, zda bych i těch tisíc mil zvládl. Mám radost, že se mi to podařilo,“ vyzdvihl.

A nemenší radost z toho měli i jeho parťáci z mládského cykloklubu, kteří ho byli uvítat na budějovickém nádraží, kam nezdolný cyklista po třinácti dnech v sedle kola dorazil z cíle v Chebu už vlakem. „Kluci mě mohli na internetu onlajn sledovat a fandit mi. Za což jim já pochopitelně moc děkuji,“ uzavřel Pavel Smrčina.