Vítek Krejčí je ze strakonické basketbalové rodiny. Otec i sestra basketbal hráli a maminka byla organizační pracovnicí klubu. Vítek sám, již jako dítě, si určil cestu, po které neustále jde. A to i přesto, že jako dítě nemohl vědět, jak bude vysoký. Malý po matce, nebo vysoký po otci. První basketbalové krůčky dělal Vítek pod vedením svého otce při tréninku sestry. Dalším důležitým krokem bylo, že po domluvě začal trénovat a hrát za písecké Sršně, kde se rodila nejkvalitnější basketbalová přípravka nejen na jihu Čech. Začal tam jezdit v šesti letech.

Když byl ještě žákem základní školy, přišel se zprávou, že půjde do španělské Zaragozy. Abych pravdu řekl, docela jsem se o něho bál, ale písecký trenér Miroslav Janovský nebyl proti. Asi cítil, že se nesmí jeho plány brzdit. Tak jsem se bál o něco méně.

Vítek měl a má také velkou oporu v rodině, otec jej pravidelně vozil do Písku, trénoval s ním a navíc se o něj maminka starala po celý první rok ve Španělsku.

Pohádka však pokračovala dál. Vítek byl oporou reprezentačního týmu juniorů. Tam byl jedním z nejplatnějších hráčů a nyní již je v týmu repre mužů. Mé výtky k jeho malému vytížení v mužích potvrzují svými názory i jiní trenéři.

Mé obavy o něj platí stále a znásobilo to jeho zranění. Zase mě ale trochu uklidnila dcera, že její kamarádka – hráčka, měla po operaci daleko pevnější koleno. Tak jsem to Vítkovi napsal, abych ho povzbudil.

Ale zase jsem se bál, že se bude muset odložit draft do NBA. Uklidnil mě však Jirka Welsch, když říkal, že manažeři v USA vidí v hráči perspektivu do dalších let. Pro mě divné, ale pohádka pokračuje dál.

V noci, kdy se rozhodovalo o úspěšnosti draftu, se mně o Vítkovi zdálo a dodnes z toho snu vidím, jak leží pod rozbitou basketbalovou deskou. Ráno sedmou mi pak volala dcera, že Víťa v draftu uspěl.

Ať jeho pohádka nekončí, je našim společným přáním a ať jeho cestu dále řídí ti, kteří jej do splnění jeho snu dovedli.