Triatlonové klání Betonový muž a žena ve Veselí nad Lužnicí letos zapsalo do své bohaté historie už devětadvacátou kapitolu.

A právě letošní klání s sebou nesla dojemnou rozlučku. Na start populárního podniku se podle svých slov naposledy postavila také jeho obdivovaná legenda Karel Schneider. V mimořádně náročném závodě znovu potvrdil svou výjimečnost; potlesk při emotivní rozlučce táborského Superželezného muže s veselským „Betoňákem" zněl plným právem.

Na svou ohlášenou veselskou derniéru jste se usilovně připravoval. Co to obnášelo?
S přípravou jsem začal loni koncem prosince, kdy jsem si dělal sportovní plán pro rok 2012. Právě účast na Betonovém muži jsem si stanovil jako svůj úkol číslo jedna, protože jsem dopředu avizoval, že bude mým posledním. Od ledna jsem naplaval jedenáct kilometrů, strávil šestnáct set kilometrů na kole a naběhal sto šedesát kilometrů.

Náročný závod jste znovu zdárně absolvoval. Jak jste byl se svým výkonem spokojen?
Popravdě moc ne, protože jsem se oproti loňsku zhoršil v součtu o devatenáct minut. Moji přátelé mi ale vytýkají, proč vůbec přemýšlím o nějakých časech, když jde spíš o to, abych absolvoval závod ve zdraví. Asi mají pravdu, ale sport je sport.

Ohlásil jste svou poslední účast na Betonovém muži. Na konci jste si zaslouženě užíval mimořádný ceremoniál…
Na 'Betoňáka' jezdím už pětadvacet let a v posledních deseti ročnících jsem byl jeho nejstarším účastníkem. To loučení bylo opravdu dojemné. Dostal jsem upomínkovou keramiku a dárkový certifikát, jehož znění ředitelka závodu Marie Hadravová při vyhlašování přečetla.

Příští rok oslaví veselský závod jubilejní třicáté narozeniny. Nabízí se jasná otázka: nenecháte se přece jen ještě zlákat?
Přímo na místě jsem letos řekl, že je to na devadesát devět procent můj poslední 'Betoňák'. Teď ve mně ale začal ten červík přece jenom trochu hlodat, což se asi dalo i čekat. Zatím tomu nechávám volný průběh a uvidím, jak se to všechno nakonec vyvine.