Dnes devatenáctiletý vyučený zahradník je členem TJ Chyšky, ale v posledních dvou sezonách propůjčuje své běžecké kvality ligovému družstvu VS Tábor. Jeho vzorem je legendární Emil Zátopek. V letošním roce korunoval Ondřej Kohout své úsilí dvěma výbornými výsledky. Na mistrovství republiky juniorů v Ostravě-Vítkovicích skončil na oblíbené pětikilometrové trati osmý a následně se radoval ze skvělé šesté příčky v tradičním závodě Běchovice – Praha, který nesl punc tuzemského šampionátu v silničním běhu.
Jaké byly vaše atletické začátky?
Aniž bych to vnímal, začalo to vlastně už na prvním stupni základní školy. Jako většina dětí jsem měl placené svačiny. Hned jak paní učitelka ukončila hodinu, začal každodenní závod do školní jídelny. Trasa měla asi tři sta metrů, byla plná zatáček a seběhů ze schodů. Nechyběly ani nástrahy v podobě učitelů, kteří hlídkovali na chodbách, slova „neběhej, stůj“ byla na denním pořádku. Ve třídě nebyl nikdo lepší. Mnohokrát se mi stalo, že jsem byl v jídelně úplně první, a to jsem porážel i děti, co měly třidy blíž u jídelny. Ale teď vážně… Ani nevím proč, ale začal jsem opravdu běhat sám od sebe. Možná mě baví vyhrávat.
Jaká je vaše nejoblíbenější disciplína?
Rozhodně pět tisíc metrů na dráze. Líbí se mi už jen proto, že se dá její průběh ovlivnit. Například na osmistovce vám může všechno pokazit třeba už špatný start, ale na pěti kilometrech už se projeví vaše taktická vyspělost a vytrvalost. Navíc mám raději závody, kdy se o pořadí rozhoduje už v jejich průběhu. Nejsem moc typ na finiše. Nejvíc se mi ale líbí silniční běhy.
Jak se vlastně odvíjí vaše příprava?
Trénuje mě Roman Budil z Vodňan, takže se v současné době musím z devadesáti procent připravovat samostatně. Někdy se domluvíme na společném tréninku s Kubou Budilem, většinou když běžíme stejný závod. Tréninky pak probíhají buď v Písku, nebo v Netolicích.
Kolik kilometrů měsíčně naběháte v přípravném období?
V průměru je to zhruba kolem 350 kilometrů, ale například v dubnu tohoto roku jsem naběhal zhruba o sto kilometrů víc, protože se nekonaly žádné závody.
Podobná situace panuje i nyní. Jak vůbec tuto sezonu pojímáte? Nechybí vám trošku motivace?
Pravdou je, že je to takové hektické, ale já si svoje cíle splnil. Motivaci určitě hledat nemusím. I kdyby trvala pandemie tři roky a nezávodilo by se, tak bych to vydržel. Jak už jsem říkal, běhání mám rád, je to vlastně takový můj smysl života.
Dodržujete striktně svou životosprávu? Někteří sportovci mají třeba s udržováním své váhy velké starosti…
Zrovna tu si nějak moc hlídat nemusím. V sezoně vážím mezi 61 až 64 kilogramy, ale v přípravném období to může být i víc. Jím většinou třikrát denně a snažím se stravovat tak, aby mi jídlo při trénincích neškodilo. Samozřejmě nekouřím; pivo nemám rád, takže ani nepiju. Snažím se vstávat a ukládat ke spánku vždycky ve stejný čas.
Jaké jsou vaše osobní cíle a sny? Je to například medaile z olympiády?
Pár jich mám, ale o olympijské medaili jsem tedy nikdy nepřemýšlel (úsměv)… V letošním roce jsem si některé splnil. Byl jsem osmý na mistrovství republiky juniorů v běhu na 5000 metrů a šestý v desetikilometrovém silničním běhu Běchovice-Praha, který se rovněž běžel jako republikové mistrovství. Závod ve Vítkovicích nebyl lehký, ale více si vážím výkonu v Běchovicích.
Čím je pro vás tak cenný?
Do poslední chvíle viselo ve vzduchu to, že se může ze dne na den zrušit. Jsem moc rád, že se to nestalo. Je to můj nejoblíbenější závod; zatím mám jenom tři starty, ale pokud to bude v mých silách, chtěl bych běžet každý další ročník. Běh Běchovice – Praha má prostě své kouzlo, tradici a atmosféru. Jeho letošní ročník mi přinesl můj asi nejcennější běžecký úspěch, protože jsem si splnil své osobní cíle, tedy doběhnout do šestého místa a pokořit hranici 35 minut. A obojí se mi podařilo.
