Levá, pravá a znovu levá. Jana Dvořáková není zbrklá. Když přechází ulici, vždycky se důkladně rozhlédne. Přesto se přechod pro chodce na Křižíkově náměstí stal místem její dopravní nehody.

9. leden 2009, půl šesté ráno. Tma jako v pytli. Řidič starého opelu dává na přechodu přednost skupince chodců jdoucí od zastávky U Kulíka. Přední okno je skoro celé zamlžené, jen malý průzor umožňuje pohled z auta ven.
„Viděla jsem, jak pouští lidi, kteří šli naproti, tak jsem se také rozešla,“ líčí osudný okamžik Jana Dvořáková z Tábora. Naprosto nepochopitelně se však auto dalo do pohybu ve chvíli, kdy vstoupila na zebru. Střetu už nešlo zabránit.

„Dostala jsem vlastně jen malý šťouchanec, auto se teprve rozjíždělo. Bylo to všechno jako ve zpomaleném filmu. Vzpomínám si, jak jsem si na zemi po pádu říkala, že je to dobré, že ještě stihnu ten autobus.“
Městskou už ale Jana toho dne nejela. Pád, který nevypadal nijak dramaticky se bez následků neobešel. Mrzlo a Jana Dvořáková měla ruce zastrčené do rukávů černého kabátu jako do štuclíčku. Když se svezla k zemi, odnesly to vazy v koleni a hlavně obličej. Dlaně, které měly mírnit pád, totiž zůstaly v teple filcových rukávů.

„Když ke mně řidič přiběhl, tvrdila jsem mu, že je to dobré, že mi nic není. Pak jsem se chtěla zvednout, ale levá noha mě neposlouchala. Naložil mě do auta a odjeli jsme do nemocnice.“

Natažené vazy v koleni, otočený palec na ruce zlomený nos, potlučená tvář. Jana vypadala hrozně.
„Nos mi pan doktor narovnal, ale pak jsem začala otékat po celém obličeji. Na rány jsem navíc dostala zelenou tinkturu a protože mě po nemocnici vozili na vozíku, kamarádi, kteří mě tam ten den potkali, si mysleli, že jsem na tom opravdu hodně špatně,“ vzpomíná Jana.
Pak následovalo pět týdnů pracovní neschopnosti. Dodnes se koleno ozývá při lyžování a při změně počasí. Na nose špatně drží brýle a kvůli bouličce na kořeni čeká Janu nejspíš další operace.

„Dneska si dávám ještě daleko větší pozor než dřív. V podstatě čekám na přechodu do doby, než na mě začnou řidiči blikat.“ Devátého ledna loňského roku Jana Dvořáková na autobus nechvátala. Vždycky počítá s časovou rezervou. Osudu však zřejmě nikdo neujde.

„Zvláštní bylo, že ještě než se auto rozjelo, přepadl mě z ničeho nic pocit, že se něco stane. Už se s tím ale stejně nedalo nic dělat. Každopádně se ten řidič zachoval velmi slušně a nabízel mi pomoc i po dobu mojí nemoci. Kdyby tenkrát odjel, těžko by ho někdo našel.“ I řidič nakonec může mluvit o štěstí. Dostal pokutu a přišel „jen“ o body, nikoli o řidičák. Příště si možná počká, než se okno odmlží, aby viděl na všechny strany. Protože příště by mohlo jít opravdu o život.