Myslela jsem, že vybuchla bomba. Probudil mě vlastní křik. Tak popisují středeční nehodu dvě cestující z vlaku Regionova, který se ve Vodňanech srazil s manipulačním vlakem ČD Gargo. Obě ženy leží v českobudějovické nemocnici. Osmapadesátiletá Věra Mothejlová jezdí ranním vlakem z Vodňan každý týden za dcerou do Budějovic. V osudný den seděla za kabinou strojvedoucího. „Natahovala jsem se pro bundu, najednou jsem uslyšela ránu a víc nevím. Jen jsem si myslela, že umírám,“ popisuje.

Když se probrala, viděla krev, střepy a slyšela sténání. „Myslela jsem, že vybuchla bomba. Začala jsem bezvládně chodit po vlaku, nemohla jsem si uvědomit, kde jsem. Zmateně jsem přecházela tam a zpátky,“ dodává.

Ve vagonu bylo podle Mothejlové po srážce šero a plno kouře. Někteří lidé křičeli, aby otevřela dveře. Chvíli poté, co jejich prosby splnila, přijeli na místo hasiči a pomohli jí z vlaku. „Pak už to šlo rychle, ale bylo to hrozné. Na zemi ležela ta paní, co poté zemřela. Dávali jí umělé dýchání. Další lidé byli zakrvácení,“ vypráví.

Mothejlová vyvázla s lehčím zraněním. Má pohmožděnou krční páteř, modřiny a tělo jako po boji. „Jak je možné, že to pro mě nedopadlo hůř? Nejtěžší zranění měli lidé, co seděli za mnou. Stáli nade mnou všichni andělé strážní,“ řekla.

Za ještě větší zázrak považuje Mothejlová to, že s ní shodou okolností do vlaku nenasedla vnučka, která ji na cestách doprovází. Právě o vnoučata bude mít ještě větší strach než dřív. Na vlaky zanevřít nechce. I když to bude těžké, chce se obrnit a po kolejích cestovat dál.
Na středeční událost nikdy nezapomene. „Je to jedna z nejhorších věcí, co mě v životě potkala. Budu vždy 2. února zapalovat svíčku,“ uzavírá.
Studentka Milena chtěla ujet jednu stanici. V Číčenicích měla přestupovat na rychlík do Plzně, kde studuje kulturní a sociální antropologii. Ve středu jela složit poslední zkoušku v semestru a domluvit si téma diplomové práce. Do školy nedorazila.
Ke srážce došlo po tom, co si Milena sedla do kupé v zadní části. „Měla jsem batoh na zádech, podívala se z okna a najednou se to stalo. Neslyšela jsem ránu, nic. Probrala jsem se na zemi a nemohla vstát,“ popisuje. Jejím prvním vjemem byl vlastní křik. „Probudilo mě to, že jsem si uvědomila, že křičím,“ dodává.

V té chvíli nechápala, co se stalo. Všude okolo se povalovaly střepy, vozem chodili hasiči, kteří jí zdůrazňovali, ať se nehýbe, a balili ji do přikrývek. „Pak jsem čekala, až uslyším sirény. Je neuvěřitelné, jak se člověk najednou těší na ten nepříjemný zvuk,“ říká.
Nakonec to podle ní nedopadlo tak hrozně. Má naraženou nohu v ortéze a osm stehů na tváři. „Úplně mi to seřízlo kus kůže z lícní kosti. Zřejmě tam zůstane jizva.“