V přípravě rozpočtu na příští rok se vláda snaží vyřešit vzrůstající „strukturální dluh“ (nyní zhruba 300 miliard ročně, přičemž celkový dluh je zhruba 3000 miliard, tedy asi 42 % ročního HDP). Tento problém řešíme jako většina dalších států půjčkami od „finančních trhů“. Z těch ovšem platíme úroky (loni přes 51 miliard, což je zhruba 2,3 % z rozpočtu). V půjčování sice můžeme dál pokračovat, ale pokud možno tak, aby dluh zůstával v poměru k HDP relativně nízký (cca nejvýše kolem 40 % HDP, raději méně, jako tomu bylo ještě nedávno).

Václav Hořejší
je imunolog, mikrobiolog, biochemik

Kdybychom tak pokračovali dál, vynakládali bychom na tuto úrokovou „obsluhu dluhu“ stále víc a hrozilo by, že věřitelé začnou pochybovat o naší schopnosti řádně splácet a další půjčky nám budou poskytovat jakožto rizikovému dlužníkovi, tedy za vyšší úrok. To by vedlo ke špatným koncům. Proto jsou snahy o snížení strukturálního dluhu nutné. Stačilo by, kdyby se míra zadlužení v poměru k HDP nezvyšovala, lepší by ale bylo, aby se snižovala (před čtyřmi lety byla jen asi 30 %).

Je sice pravda, že většina států je zadlužena víc než Česko (např. Německo 66 % HDP), ale my patříme v posledních letech mezi státy s nejrychlejším tempem zadlužování. Rozpočtové problémy jsou jak u státu, tak u každé jiné instituce i v rodině závislé na srovnání výdajů a příjmů.

Naše pravicová vláda se snaží řešit poměr příjmů a výdajů téměř výhradně snížením výdajů a odmítá zvyšování daní. Věří, že nízké daně podporují ekonomiku, což nakonec pomáhá celé společnosti. Velkou část problému by vyřešilo odstranění každoročního zhruba stomiliardového výpadku způsobeného zrušením superhrubé mzdy v roce 2021, který zařídila Babišova vláda ve spolupráci s opoziční ODS a SPD. Připomeňme, že toto opatření přijaté v covidu mělo platit pouze dva roky…

close info Zdroj: Deník zoom_in

Stát tedy nyní škrtá, kde může. Rozhodně je správné hledat úspory a zvyšovat efektivitu státu, kde to jde. Takto se ale uspoří jen málo stát na vlastní provoz příliš mnoho nevydává. Naprostá většina jeho peněz jde na různé sociální výdaje. Pokud by tak podstatná část z chybějících 300 miliard měla pocházet z takových úspor, šlo by o dramatické zhoršení služeb státu, na něž jsme zvyklí. To by samozřejmě nejvíc postihlo chudou část společnosti, tedy lidi, kteří mají už nyní těžko řešitelné problémy, jak se vyrovnávat s inflací. Chystané rozpočtové škrty by vedly ke zhoršení kvality našeho školství, zdravotnictví, nárůstu exekucí a počtu lidí „mimo systém“, kteří rozpočtu nepřispívají, naopak z něj berou.

Skandinávský vzor

Správné řešení je jiné stát musí především zvýšit své daňové příjmy. Je prostě nutné výrazně zvýšit daně z příjmů bohatších z nás, zavést výrazně progresivní zdanění příjmů fyzických osob, tedy těch, kteří zvýšené zdanění snadno unesou a asi budou jen o něco méně spořit. Hrozící rozšíření dnešní nejméně dvacetiprocentní chudé vrstvy společnosti na dvojnásobek a ochuzení nižší střední třídy chystanými škrty rozhodně nepomůže vyřešit problémy stagnující a inflační ekonomiky.

Pravicové teze, že stát má být co „nejštíhlejší“, daně a míra přerozdělování co nejnižší, jsou mylné a nebezpečné. Podívejme se, jaká míra přerozdělování a sociálních výdajů je nejvyšší a kde se lidem žije nejlépe jsou to skandinávské země. Vezměme si je za vzor! Problémem ovšem je, že v naší zemi nějak vymizely levicové politické síly, které by prosazovaly takové směřování.

Ještě jednou ano, šetřeme, racionalizujme, kde to má smysl, ale hlavně přijměme takový výrazně progresivní daňový systém, který by přinášel státu chybějících aspoň 200 miliard ročně. A zbytek se snad dá časem dohnat úsporami skutečně neefektivních výdajů. Něco takového by se dalo uskutečnit jen s jinou, více či méně levicovou vládou. Ta ale není na obzoru. Ach jo…

Názory zde zveřejněné přinášejí různé pohledy publicistů a osobností, ale nevyjadřují stanovisko Deníku.