Před osmnácti lety končila v Polsku vláda post-komunistické Strany demokratické levice. Končila v křečích korupčních skandálů a zdálo se, že v Polsku přichází nová politická garnitura. A že to polské politice dodá svěží vítr. Právo a spravedlnosti (PiS) i Občanská platforma (OP) spolu tehdy vítězně táhly v průzkumech veřejného mínění ke společnému vítězství nad postkomunisty, jejichž doba v čele politiky vypršela.

Jenže těsně před volbami dvojčata Lech a Jaroslaw Kaczyńští nasadili populistický trhák a o pár procent volby vyhráli. Místo s Občanskou platformou se dali dohromady se dvěma menšími extrémními uskupeními a začala „polská revoluce“. Lech Kaczyński pak ještě vyhrál nad šéfem Občanské platformy Donaldem Tuskem prezidentské volby, ale to už bylo na dlouho všechno.

Vláda PiS se po dvou letech rozpadla, v předčasných volbách zvítězil Tusk a jeho OP. Lech Kaczyński pak těsně před koncem svého pětiletého mandátu zahynul při havárii vládního speciálu u ruského Smolensku, což jeho bratr Jaroslaw dodnes označuje za atentát.

Po téměř osmi úspěšných letech neodolal Donald Tusk vábení Bruselu a stal se evropským „prezidentem“. Protože byl zvolen na dvě dvouapůlletá období, tedy zřejmě prezidentem úspěšným.

Jenže v Občanské platformě ho neměl kdo nahradit.

A tak v roce 2015 překvapivě volby vyhrál PiS, získal těsnou většinu v parlamentu. V roce 2019 to pak PiS zopakoval. Jaroslaw Kaczyński po většinu doby řídil Polsko „ze zadního sedadla“, bez vládní funkce. PiS se podařilo v roce 2015 vyhrát i prezidentské volby, kdy nezkušený europoslanec Andrzej Duda porazil obhajujícího prezidenta Bronislawa Komorowského z OP.

Politické kyvadlo se v Polsku ostře vychýlilo pravicově-nacionalistickým směrem. PiS to pochopil jako bianco šek k ořezání právního státu, drsnému ovládnutí ústavního soudu, likvidaci veřejnoprávních médií, k plné kontrole polostátních firem svými lidmi. A především k jakési kulturní válce s proevropskými liberálními politiky a přepsáním polské historie po roce 1989.

Tu PiS označil za spolčení části protikomunistické opozice s komunisty a to celé za podvod. Až do nástupu Práva a spravedlnosti k moci.

Legendárního vůdce Solidarity Lecha Walesu pak PiS ocejchoval jako zrádce a kolaboranta s komunisty. Vláda PiS útočíla nejen na opozici, ale i na Německo, na EU, nejnověji na Ukrajinu. Před volbami PiS rozjela protiimigrační hysterii. V zemi se čtyřmi miliony cizinců, která přijala desítky tisíc Čečenců, a kde se ve Varšavě s taxikáři polsky nedomluvíte, by to bylo směšné.

Kdyby to nebyla další část snahy o rozdělení Poláků. Na ty dobré, tedy voliče PiS, a ty špatné, co PiS nevolí.

Upustit páru 

Polsko je po osmi letech vlády PiS natlakované jako papiňák. A Kaczyński a jeho lidé dál přikládají pod hrncem, jen aby to stihli dovařit, aby jim zase vyšla většina, aby vládli. Polsko ale nemusí další čtyři roky takovéto politiky vydržet. V době, kdy se Polsko stalo v očích ruského prezidenta Vladimira Putina tím největším nepřítelem v celé Evropské unii, potřebuje země ne další roky rozdělování, ale klid a novou rovnováhu.

Není jasné, zda opozice v čele s Tuskem po svém případném vítězství dokáže Polsku klid dát. Ale jasné je, že PiS to nedokáže. A nikdy vlastně ani dokázat nechtěla.