Znovu jsem se začal bát bouřky. Pustilo mě to v deseti, ale vrátilo se to minulý čtvrtek, kdy se mediální kanály předháněly ve varování před extrémními bouřemi s kroupami, přívalem deště, „downbursty“ a možným tornádem… Došlo mi to na terase v zahradě, když jsem se od dopoledne nemohl soustředit na práci, protože jsem pořád kontroloval postup fronty na radaru a dokola četl aktuální meteozprávy. V neklidném klidu před bouří jsem se díval za našimi jiřičkami, jak se honí za nízko létajícím hmyzem, a jako by byl v těch obavách nějaký výtažek z dětství – že jsem se chvíli cítil zase o dost mladší.

Jenže když jsem se poctivě rozpomněl, uvědomil jsem si, že jako děti jsme se na bouřku těšili. Pohled na olověnou oblohu nás vzrušoval a šimral v hrudníku, a báli jsme se teprve tehdy, kdy nám už hřmělo nad hlavou, lítaly kroupy a vichřice cloumala ořešákem u sousedů.

Dnes se ale bojím předem. Nejen bouřky. Všeho nechtěného, nemocí, neštěstí, dokonce i pouhého zklamání. Bezstarostnost dětství je pryč, jsem starší, zkušenější, a přitom ve skrytu duše doufám, že mě pokorný strach a obavy z nechtěných věcí od těch věcí třeba uchrání. Fronta se blíží, je dusno k zalknutí a obloha je už podebraná. Říkám si, že je v tom zase něco z uvažování dítěte nebo dávných či primitivních národů. Rozhlížím se po zahradě, co bych tak mohl obětovat Perunovi, který na hranicích převzal štafetu od Thóra. Ale nic zajímavého nemám a psa mu nedám. Raději se jdeme oba schovat do domu.

Televizní zprávy o extrémní bouři ženoucí se z Německa nás napínají až do večera, kdy už začínají být podezřelé. Ti, kteří ještě před chvílí měli „z aktuálních vstupů“ stažené půlky, brblají o honbě za senzací a šíření poplašných zpráv. Nakonec jen někde víc prší a spadne pár stromů. Meteorologové krčí rameny a odvolávají se na mocnost „zádržné vrstvy“ v atmosféře, kterou Perunův trojzubec neprobil. To jenom já a můj pes věříme v moc pokorné modlitby.