Člověk by řekl, že radní ČT okouzlil seriál Dobré ráno Brno. Novopečený generální ředitel Jan Souček skutečně v brněnském ranním vysílání začínal. A doteď brněnskému studiu velí. Uvolněná atmosféra plná alkoholu, sexu a absurdit ze satiry by mohla být receptem na moderní veřejnoprávní médium.

Vážněji: Na první pohled je dobře, že Petra Dvořáka po dvanácti letech někdo vystřídal. Osmnáctiletá vláda by působila severokorejským dojmem. Pan „nový“ však není zárukou modernizace a nápravy chyb, které bývají ČT právem vyčítány. Mediální svět zběsile zrychlil a ještě ho nakopne umělá inteligence. Vyznat se v informacích odevšad je takřka nemožné. Internet pohlcuje vše a sociální sítě šíří jako pravdu báchorky.

Hra na hodnou tradiční sedmdesátiletou ČT, která vysílala hezké večerníčky, Nemocnici na kraji města a Ženu za pultem, vede do pekla. Skoro sedmimiliardový polštář diváckých poplatků dává televizi klid a možnost rozvoje. Zároveň z ní dělá líného hrocha. Tam kde ostatní musí bojovat o přežití , ČT má své jisté. Jak se říká, nikde jinde už zaměstnanci nechodí po chodbách pomalu. Nikde jinde nechtějí dodržovat přestávky. Nikde jinde nejezdí tak početné štáby s drahým vybavením. A nikde jinde si nezkouší vystoupení před kamerou tolik poloprofesionálů.

Dojde ke změně kursu?

Zdá se, že nový šéf hlavní chyby ČT vidí. Chce se zaměřit na digitalizaci. Nepočítá se zvýšením poplatků a chce hledat vnitřní rezervy. Navíc si uvědomuje, že zpravodajství a publicistika často míchají informaci se soukromým názorem redaktorů. Spousta diváků, která ten „správný“ názor nemá, se pak cítí odstrčena. Rada ČT, která Součka volila, nejspíš ocenila touhu aspoň o kousek posunout kormidlem velké lodi. Dosavadní kurs totiž dost možná mířil na ledovec. Křepčení na palubě se nejspíš zítra či pozítří mohlo změnit v utrpení.

Česká televize je instituce, která vypadá dobře. Díky Petru Dvořákovi, který měl zkušenosti z byznysu, se umí prodávat, ale také lakovat na růžovo a retušovat chyby. Spíš, než veřejnoprávní médium, které patří divákům, akcionářům, je to podnik, který tvrdě konkuruje ostatním, má však výhodu obrovských dotací, jako například nějaké zemědělské koncerny.

Je plná paradoxů. Na jednu stranu vytváří vánoční pohádky a láká na přejaté show, jako je StarDance, na druhou stranu donekonečna pouští normalizační Chalupáře a další podobné ideologické filmy. Na jednu stranu chce být etalonem nezávislého zpravodajství, na druhou stranu někteří redaktoři prosazují vlastní názory jako nějakou vyšší pravdu, což spoustu lidí štve. ČT chce pískat rovinu v politice, její vztah s politiky je však hysterický. Přímo ve stádech je zve do diskusních pořadů. Redaktoři do nich nemilosrdně šijí. (Bohužel do jedněch více a do druhých méně.) Politici žárlivě střeží své vysílací časy a všichni si myslí, že je ČT poškozuje. Hledají tedy cesty, jak ji ovládnout. Televizní hvězdy se třesou, že jim jdou poslanci po krku. Místo rozumné spolupráce na distanc, vede se mezi politiky a zpravodaji válka. Na civilní oběti se při ní nehledí. Samozřejmě, tou civilní obětí je divák, koncesionář.

Ten navíc svou televizi vidí, ale do ní ne. Nevidí do ní ani rada. Ta má vlastně jen dvě pravomoci. Zvolit generálního ředitele a v krajním případě ho odvolat. Jinak se musí spokojit s tím, co jí on (doufejme, že v blízké budoucnosti i ona) dá k nahlédnutí. Výroční zprávy, které rada předkládá sněmovně, jsou z 99 procent dílem televizních marketérů.

Změnit tyhle zaběhané leč jedovaté zvyklosti bude pro Součka těžké, tím spíš že je dlouholetým „televizákem“. My prostí diváci bychom mu však měli držet palce. Někdo by měl konečně naši firmu postavit na nohy.